Listopad 2018

Bohemian Rhapsody - Galileo

28. listopadu 2018 v 14:23 | tereza
"How many Galileo´s do you want?"
I když Queen nejsou tak úplně moje krevní skupina, tak mladý Roger Taylor byl prostě "cuttest drummer ever" a Ben Hardy ho hraje moc pěkně!

David Oakes

26. listopadu 2018 v 17:22 | tereza
Nejsem zrovna filmový fanda a nemám o hercích, filmech a seriálech moc přehled, ale už od dob "Pilířů země" jsem ohromná fanynka britského herce Davida Oakese. Teda on tam hrál v podstatě hrozného hajzlíka, Williama Hamleigha, ale prostě se mi strašně líbilo jak tu postavu zahrál. Viděla jsem ho i v dalších seriálech jako Borgiové - Juan Borgia nebo "White Queen", kde si zahrál dalšího sexy "bad boye" George, vévodu z Clarence, naposledy jsme ho v televizi mohli vidět v královně Viktorii s J. Coleman. Prostě tak nějak si asi představuju krásného chlapa!!!

Led Zeppelin, Thank You

23. listopadu 2018 v 18:04 | tereza
Dovolte mi teď jen něco osobního - Hezké narozeniny, Honzo!!!! Věř mi, že na tebe myslím každý den a nikdy nezapomenu!

Žebrácký podzim, část dvacátá sedmá

21. listopadu 2018 v 17:26 | tereza
Zima 1389

"Jó, a jak říkám ona ho vyhnala z domu, protože byl prej pořád nalitej, no dovedete si to představit, pane vévodo? Ty ženský si dneska dovolujou až je to do nebe volající. To za vašeho pana otce nebejvalo" Starý zeman, pan Václav ze Středy si mohutně odplivl a pořádně si zavdal dalšího doušku medoviny. Jan poslouchal historky pana Václava se shovívavým úsměvem, trochu prohrábl ohniště a zabalil se do pláště. Byla nepříjemná lezavá zima a z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Byli na Moravě už od začátku ledna a hlavním důvodem bylo tažení moravských šlechticů proti bandám lapků, kteří se rozlezli po kraji, vraždili kupce a přepadávali vesnice. Incidenty se množily a tak trestnou výpravu vyhlásil sám jindy poměrně nečinný král Václav. Teď na zimu to byl pochopitelně holý nerozum, ale poslouchat se musí. Václav byl přítomen asi tak dva týdny a když uhodili první mrazy, stáhl se. Pár šlechticů se svými lidmi zůstali ještě pár týdnů jen tak z čiré zábavy a aby zabili čas a nemusely být doma s manželkami. Jan byl v té době na krátký čas v Praze a tak se přidal a jel také. Jako každý horlivý mladý šlechtic toužil také zažít nějaké dobrodružství a honit lapky mělo určitě něco do sebe, i když jakmile uhodili první mrazy, pro většinu šlechticů dobrodružství ztratilo značnou část svého kouzla a odebrali se raději k rodinným krbům.
Janovi se klížily oči, ospale zívl a zachumlal se ještě víc do svého pláště. Historky pana Václava ho příjemně uspávaly a dávaly mu také dostatek času přemýšlet sám o sobě a také o Richildě. Jejich vztah byl od podzimu poněkud zvláštní a popravdě se tomu Jan ani nedivil. Nebyla tu jen jeho nevěra, ale stále mezi nimi visel ve vzduchu jejich společný smutek, stín dítěte, které se nikdy nenarodilo a Richildiny smutné oči, které ho občas sledovaly se zvláštní směsicí smutku, ale i jakési nevyřčené výčitky. Když se vrátil z Křivoklátu, Richilda se už uzdravovala, horkost přešla a bába, která byla u ní, mu řekla, že mladá paní vévodkyně má snad už vyhráno. Jan za to upřímně děkoval Bohu, ale Richildě se nedokázal podívat do oči. Pořád myslel na Gabrielle, přemýšlel, jestli se už vrátila zpátky do Francie nebo jestli je ještě v Čechách. Co se vrátil do Zhořelce o ní neměl žádné zprávy a přesvědčoval sám sebe, že je to tak nejlepší pro oba. Raději se věnoval správě svého poměrně rozsáhlého panství a s Ondřejem často vyjížděli na projíždky po kraji. Jednou, na svatého Martina, dokonce uspořádali hon, byť to rozhodně nepatřilo k Janovým oblíbeným zábavám, ale věděl, že přátelské kontakty s okolními šlechtici se mu mohou hodit, a je lépe s nimi být zadobře. Dolů do podhradí pozval i kejklíře a kočovné herce, aby se mohli pobavit i prostí lidé, pro které to byla obrovská událost. Jan se představení i s Richildou také zůčastnili. Hrála se hra o svatém Martinovi (jak jinak) a Jan měl ohromnou radost, protože i Richilda se po dlouhé době evidentně dobře bavila a několikrát se na něj pokradmu usmívala. Pak přišli na řadu kejklíři a jejich veselá vystoupení. Jeden z nich, usměvavý mladík metající kozelce dal dokonce Richildě krásnou červenou růži, předtím se ovšem nenápadně pozeptal na souhlas od Jana, jestli se může odvážit a růži jeho půvabné paní dát.
Jan a Richilda se pak pomalu vydali pěšky na cestu zpátky do hradu. Byla už velká zima, ale Richilda trvala na ton, že se ráda projde a alespoň si prý na chvilku užije Janovi společnosti. "Jsi hodně pryč. Skoro jsem zapoměla jak vypadáš" řekla mu tiše, když šli k hradu, zavěšení do sebe, sloužící pár kroků za nimi, nesoucí louče. Jan jí o pár kroků předešel a hravě se před ní postavil do svitu louče. "A? Jak vypadám?" zeptal se jí Jan s pobaveným úsměvem. I Richilda se zastavila a chvilku si ho prohlížela. Svit louče mu ozařoval jeho hezkou tvář s jasnýma, jiskrnýma očima a bradu i tvář mu pokrývalo lehké strniště. Richilda musela s lehkým uzarděním přiznat, že to jejímu choti opravdu mimořádně sluší, byť i jemu jakoby prožité události přidali pár let navíc, ačkoli stále ještě nedovršil ani dvacátý rok života. Richilda sklonila hlavu a trochu nesměle špitla. "Vypadáš dobře". Jan se zastavil až těsně u ní a vzal jí lehce za bradu. "Tobě to taky moc sluší. Obzvlášť dneska. Bavila ses?"
Richildě se rozzářiliy oči. "Ano, moc. Bylo to krásné, myslím to představení o svatém Martinovi"
Jan se klukovsky rozesmál. "Ano, obzvlášť ten kůň. Myslím, že by se skvěle vyjímal ve stájích Jindřicha z Rožmberka." Herci totiž neměli koně skutečného, ale vyrobeného ze starých látek a připomínal spíše vypasenou stračenu než koně. I Richilda se znovu rozesmála.
Tu noc se Jan poprvé odvážil přijít za Richildou do ložnice. Týden předtím byla Richildu znovu prohlédnout bába a ujistila ho, že paní vévodkyně je už zcela v pořádku. Nicméně ho nabádala, ať je opatrný. "Já Vás mužské znám...ale vy jste s prominutím pane vévodo takový nesmělý, takže pokud jste to nepochopil, tak Vám říkám jasně, že k ní v noci už můžete, ale buďte ohleduplný, je to jasné?" obořila se na něj bába s nekompromisním výrazem. Evidentně jí bylo úplně jedno jestli mluví s prostým chalupníkem nebo se synem císaře.
Richilda sedělea u zrcadla a rozčesávala si své dlouhé blonďaté vlasy. Viděla Jana v zrcadle jak si jí úsměvem prohlíží. "Proč si mě tak prohlížíš?" optala se ho zvědavě. Jan se sklonil až k ní, políbil jí do vlasů a zašeptal jí do ucha. "Jsi moc krásná s těmi rozpuštěnými vlasy. Proč je takhle nenosíš i přes den?"
Richilda odložila hřeben a otočila se na něj. "Víš přece, že by se to neslušelo. Jsem vdaná žena"
Jan mávl rukou. "Tady nejsme u dvora. A pak, tady platí co řeknu já."
Richilda zavrtěla hlavou. "Ale ale, pane vévodo, nějak jste nám zpychnul. Dejte si pozor, aby Vám ta moc nestoupla do hlavy."
Jan jí naoko nadurděle vzal do náručí a položil jí na postel. "No, obávám se, že to prozatím nehrozí. S ohledem na velikost toho, nad čím vládnu." rozesmál se a znovu jí políbil tentokrát už s větší vášnivostí, ne tak jemně jako předtím. Richildě to nebylo nepříjemné, právě naopak. I ona si musela přiznat, že po něm touží. I jí chyběly společně strávené noci, ale zároveň se hrozně bála. Co když bude znovu těhotná a znovu se to nepovede? Měla pocit, že další ztrátu by už nepřežila. Vždyť se sotva zotavila, jak po psychické tak po fyzické stránce, a nedovedla si představit, že by něco podobného měla absolvovat znovu. Měla strašný strach a ptala se sama sebe jestli jí to opravdu stojí za těch pár slastných chvilek.
Jan lehce vzdychl a mezitím jí rozvázal tkanice u výstřihu. Tvář, krk i výstřih jí pokrýval něžnými polibky, ale když jí chtěl jemně vyhrnout košli, zarazila ho. "Jane...prosím, já...ještě nechci." zadívala se něj neštastně a prosebně. Jan lehce sklonil hlavu a zadíval se na krátkou chvíli do plamenů v krbu. "Ale....bába říkala, že už jsi zdravá. Bolí tě něco? Není ti dobře?" zeptal se jí trochu zmateně a se zjevnou starostí v hlase.
"Ne, tak to není. Nic mi nebolí. Jen....prostě se ještě necítím." Richilda trochu stiskla rty. "A taky se trochu bojím. Co když zase...." nedořekla, ale Jan pochopil. Něžně jí pohladil po vlasech. "Neboj se, já...já to chápu. To je samozřejmé, že přece nemusíme....že se nemusíme pokoušet o další dítě hned. Já..." Jan se trochu začervenal. "Já si dám pozor, nemusíš se bát. Ale nemusí to být dnes večer, já nespěchám" lehce jí políbil na čelo. Popravdě, bylo mu trochu trapně a cítil se trochu nesvůj, když měl s Richildou mluvit o takových věcech. Vlastně mu bylo trapně vždycky, když za ní měl takhle trochu potupně přijít do ložnice. V hlavě měl stále jejich fiasko o svatební noci a přestože určitou bariéru nesmělosti už přece jen překonali, pořád se mu zdálo ještě hodně nezkušená a skoro dětská. Navíc ve srovnání s Gabrielle, která byla jen o pár měsíců starší než Richilda a přesto....Ne, nesmím na ní myslet, je to pryč, pomyslel si Jan, ale bylo to těžké, težší než si myslel.

Žebrácký podzim, část dvacátá šestá

19. listopadu 2018 v 20:32 | tereza
Gabrielle a Jan se vrátily z projíždky až pozdě odpoledne, rozesmátí, hladoví a zadýchaní z rychlé jízdy. Janovi však úsměv brzy zmizel z tváře, protože na nádvoří okamžitě poznal Ondřejova hnědáka. Něco se stalo, pomyslel si okamžitě a plný obav rychle seskočil z koně, hodil uzdu štolbovi a vběhl do paláce, o pár kroků za ním ho následovala Gabrielle. Ondřej seděl u stolu s Václavem a tiše spolu hovořili. Jan vpadl do sálu jako velká voda a oba při jeho příchodu zvedli hlavy směrem k němu.
"Ondřeji...Co tady děláš? Stalo se něco doma?" vychrlil ze sebe Jan. Ondřej, který viděl že za Janem stojí i Gabrielle usoudil, že bude lepší, když si promluví o samotě. "Pojď, povím ti to v klidu a v soukromí." Chytil lehce Jana za rameno a odvedl ho z místnosti.
Když se za nimi zavřeli dveře do jednoho z pokojů, Jan už to napětí nevydržel a pro změnu teď chytil za rameno Ondřeje on. "Tak řekneš mi už konečně co se stalo? Je něco s Richildou?"
Ondřej lehce pokýval hlavou s bolestným výrazem ve tváři. "Omdlela v zahradě. Dvorní dámy říkaly, že jí už předtím nebylo dobře, stěžovala si na křeče v břiše a no.... Ondřej trochu zrozpačitěl. "prostě začala silně krvácet...no, víš kde....no a dostala velkou horkost. Zavolali jsme hned bábu, ale dítě bohužel...je mi to moc líto, Jane" vysvětloval jemně Ondřej a vzal Jana konejšivě za rameno. Ten ho pozorně poslouchal a jakoby bezmyšlenkovitě klesl na židli a chvíli jen tak zíral před sebe. "A Richilda? Jak je jí?....´ˇZije?" vypravil ze sebe po chvíli lehce ochraptělým hlasem. Ondřejovi bylo jasné, že se drží, ale že má pláč na krajíčku. "Neboj se, bába byla skoro pořád u ní, říkala, že se horkost podaří srazit, tak snad....A že snad, když Bůh dá budete míct i další děti"
"Myslíš, že na tom mi teď záleží?" utrhl se na něj Jan a sklonil hlavu. "Je to moje vina" zašeptal tiše.
Ondřej si k němu přisedl. "Co to povídáš? To přece není pravda. Nemůžeš za to, nikdo nemůže. Takové věci se přece stávají. Stalo by se to i kdybys tam byl. To si přece nemůžeš klást za vinu." snažil se ho utěšit Ondřej, ale Jan jen vrtěl hlavou. Najednou vstal ze židle a beze slova si začal balit věci. "Jedeme domů, připrav se na cestu" řekl mu stroze.
"Jane, kůň je celý zchvácený, teď jsem přijel. Vyjedeme zítra časně ráno. Já...já věřím, že Richilda bude v pořádku" přemlouval ho Ondřej.
Jan si sedl na postel a najednou vypadal hrozně vyčerpaně a Ondřejovi připadal jakoby zestárl o deset let. "Já nevím" zamumlal. "Asi máš pravdu. Dobře, vyjedeme ráno. Půjdu na vzduch" Jan se trochu zmateně zvedl z postele a v mžiku byl z místnosti pryč. Ondřej si težce vzdychl. "Sakra krucinál" zaklel si sám pro sebe pod vousy.

Jan prošel dlouhou chodbou které vedla do zadního traktu na zahradu, šel stále rychleji a rychleji, až téměř běžel. Přitom cítil jak ho pálí v očích slzy a nezadržitelně mu stékají po tváři. Nechtěl plakat jako malý kluk, ale nešlo to zadržet. Cítil bolest, lítost, vztek ale zároveň i podivnou prázdnotu. Najednou se hnusil sám sobě. Nemohl se zbavit pocitu, že je to trest za jeho hřích a hřešil pořád, protože nelitoval ani jediné noci s Gabrielle, ani jediného dne. Byl s ní štastný, ale přece nemůže být Bůh tak krutý, aby potrestal Richildu? Ta přece za nic nemůže, to on je ten, který by měl pykat. Měl z toho v hlavě zmatek a nevěděl co dělat. Věděl, že to musí napravit, že musí za Richildou, nějak to všechno napravit.
Vyšel na zahradu a chvíli se jen tak bezmyšlenkovitě procházel. Najednou za sebou uslyšel něčí kroky a někdo tiše promluvil za jeho zády. "Jane....co se stalo?" Věděl, že je to Gabrielle, věděl, že ona za nic nemůže, to všechno on, jenom on....přesto se na ni zle obořil. "Můžeš mě nechat na pokoji? Nevidíš, že chci být sám? Stejně za všechno můžeš ty. Neměl jsem tě nikdy potkat, nemělo se to stát. Nic z toho. Chceš vědět co se stalo? Richilda přišla o dítě. Je mrtvé, rozumíš? A já ani nevím, jestli ona není taky" zakřičel na ní Jan a hlas se mu zlomil v pláč. Gabrielle byla napřed tak šokovaná, že o krok ucouvla, protože Jana nikdy neviděla rozzlobeného a jeho obvinění jí trochu vyvedla z míry, ale brzy pochopila, že z něho mluví hlavně bolest. Opatrně ho vzala kolem ramen. Napřed se bála, že jí od sebe odstrčí, ale cítila jak jeho napětí povoluje a objala ho. Jan jí chytil tak pevně, až se skoro lekla ale vzápětí ucítila, jak se mu tělo otřásá vzlyky. Hladila ho konejšivě po vlasech a po zádech jako malé dítě. "Shhh, to přebolí, uvidíš, že bude zase dobře." Po chvilce cítila, že se začíná trochu uklidňovat a podívala se na něj. Jan jí vzal obličej do dlaní a začal jí líbat. "Promiň, promiň, prosím tě, promiň mi to všechno. Já nechtěl....ty za nic nemůžeš, promiň, lásko" šeptal jí pořád dokola jako nějakou uklidňují mantru a jeho polibky se mísily se slzami a chutnaly slaně. Gabrielle věděla, že ty slzy nejsou jen Janovo, ale i její, protože jí v tu chvíli došlo, že tohle je rozloučení.

Jethro Tull, Cross-Eyed Mary

19. listopadu 2018 v 19:24 | tereza

Žebrácký podzim, kapitola dvacátá pátá

18. listopadu 2018 v 15:31 | tereza
Ondřej přecházel nervózně okolo dveří Richildina pokoje. Zdálo se mu, že bába je tam už celé věky a pořád se nic nedělo. Služky pořád pobíhaly sem a tam a nikdo mu nic neřekl. Konečně bába vyšla ven a na tváři mělo těžko identifikovatelný výraz.
"Tak co, jak je jí?" nevydržel to už Ondřej.
"Dostala nějakou horkost, ale snad se mi to podaří a horkost ustoupí. Silně krvácela ale z boží pomocí jsem to snad zastavila. Je ještě hodně mladá, to se někdy stává. Snad bůh dá a děti ještě bude moct mít." vzdychla bába.
"Takže to malé...." nedořekl Ondřej a cítil, že se mu trochu sevřelo hrdlo.
Bába potřásla hlavou. "Milej zlatej, co si myslíš? Byla jsem ráda, že jsem zachránila aspoň jí a že mi tam nevykrvácela. Zázraky ještě nedělám"
Ondřej se zamyslel. "Musím jet za Janem"
Bába se na něj zamyšleně podívala. "Jeď, bude ho potřebovat. To on jí musí dát sílu.....a taky lásku. Jak říkám, já neumím čarovat, ale někdy blízkost a láska druhého dělá zázraky, to mi věř. Já vím, že mezi panstvem se to moc nenosí, ale to je nade všechno. Láska někdy přece jen umí čarovat, ale musí být upřímná. Tohle řekni mladému vévodovi. Já nejsem čarodějnice, ale některé věci vidím dost jasně" Bába zdvihla varovně prst.
"Máš moc řečí" ohradil se Ondřej, ale pak bábě lehce pokynul a odvázal z opasku měšec a odsypal stříbrné mince. "Tady máš a díky, žes přišla tak rychle. A že.....žes jí zachránila"
Bába mávla rukou. "Vyhráno ještě nemá. Snažím se u každého stejně. Jestli je to chudák nebo boháč, to si pamatuj." řekla trochu nadurděným hlasem ale peníze si vzala.
"Zítra zase přijdu. Teď tvrdě spí a snd horkost už pomalu ustupuje. Dala jsem služebným přesné pokyny, co mají dělat."
"Díky"

Ondřej využil chvilky když bába odešla a opatrně nakoukl do Richildina pokoje. Opravdu se zdálo, že trvdě spí a vypadalo to, že dýchá pravidělně. Přesto se jí na čele perlil pot a i Ondřejovy se zdálo, že má horkost. Pocítil lítost nad touhle dívkou, ale i nad Janem. Bába měla pravdu, takovéhle věci se stávají, ale přesto se Ondřejovi zdálo, jako by zasáhla ruka osudu. Jako by se to dítě, které nebylo tak úplně zplozené z lásky, jako spíše z povinnosti, nemělo ani narodit. Jako by to nebylo správné, jako by zasáhla nějaká vyšší moc. A zároveň jako by Janovi chtěla připomenout, jak rychle může osud zasáhnout a jak rychle může ztratit lidi, na kterých mu přese všechno záleží. Možná Richildu nemiloval takovou láskou jako Gabrielle, ale Ondřej si byl přesto jistý, že by ho Richildina smrt hluboce zasáhla. I teď mu nebylo příliš dobře z toho, že bude poslem špatných zpráv a bude mu muset oznámit, že Richilda o dítě přišla. No, to bude něco, pomyslel si. Teď tam vpadnu do té jejich křivoklátské milostné idylky s touhle zprávou. Hluboce si vzdychl, ale zároveň mu bylo jasné, že nikdo jiný než on, jeho snad nebližší přítel to udělat nemůže.

"Vyhrála jsem!" vyvískla Gabrielle jako šťastné, rozjásané dítě, seskočila z koně a s vítězoslavným úsměvem čekala na Jana, který o chvilku později přicválal za ní. "Měl bys trochu víc trénovat, lenochu. I náš štolba umí jezdit rychleji"
"Jsi pěkná podvodnice" naoko se durdil Jan, když seskakoval z koně. "Moc dobře jsem tě viděl, jak sis to nadjela přes ten lesík. Prozkoumala sis to předem." Gabrielle nakrčila roztomile nosík a otočila se k němu zády, aby nakrmila svoji klisnu, která se po rozpůleném jablíčku už hbitě natahovala.
"Ale dobře, protentokrát ti velkoryse odpoštím. Ale nebude to zadarmo" přemítal s úšklebkem Jan. Chytil Gabrielle kolem pasu, otočil ji k sobě a než se stačila vzpamatovat, dlouze jí políbil. "Jste pěkný vyděrač, pane" vydechla Gabrielle, ale oči se jí smály.
"To byla jen záloha. Zbytek si vyberu večer. Přece by jste nechtěla abych po celém hradě rozhlásil, že paní vévodkyně podvádí" křenil se na Gabrielle Jan a ta ho hravě uhodila do hrudi, ale pak se rozesmála a znovu ho políbila.
Uplynulých pět dní bylo nádherných. Jan si připadal jako ve snu. Od chvíle co přijely na Křivoklát si Jan připadal jako by usnul a zdál se nekončící krásný sen. Italští vyslanci odjeli už za dva dny, takže na hradě už zbyly jen Gabrielle, její bratr Pierre, Václav, Jan a Beneš z Dubé, který se velmi brzy také vytratil. Pierre trávil většinu času na honu s Václavem a družinou a nad nečekaným milostným dobrodružstvím své temperamentní sestry přivíral blahosklonně obě oči. Rovněž Václav měl pro až po uši zamilovaného bratra pochopení a podobné prkotiny rozhodně neřešil. Gabrielle a Jan tak měli spoustu času jen pro sebe a také toho patřičně využívali. Počasí se po pár zachmuřených dnech opět vyjasnilo a tak spolu podnikaly dlouhé vyjíždky na koních do lesů, procházely se po loukách, špehovali jeleny a srnky, hrály si na schovávanou jako malé děti a trumfovaly se v jízdě na koni. A jakkoli byly tyhle dny kouzelné, Jan se jako každý mladý muž těšil především na noci, které téměř pokaždé trávil u Gabrielle a které byli pochopitelně zasvěcené vášnivému milování. Oba věděli moc dobře že tenhle stav věcí nepotrvá navěky, naopak, že za pár dnů skončí. Gabrielle se s bratrem vracela do Francie a Jan do Zhořelce. Zatím si to ale ani jeden z nich nechtěl připustit. Gabrielle se už jen při pomyšlení na rozloučení sevřelo hrdlo úzkostí. Vůbec si neuměla představit, že po tom, co zažila tady s Janem, bude znovu léhat se svým manželem a tvářit se jako , že je vše v pořádku. Měla pocit, že to nedokáže, ale zároveň věděla, že to udělat musí, což jí několikrát jemně připomnlě bratr Pierre. "Bav se sestřičko, ale nezapomeň, kde je tvoje místo. Víš sama, jak dobře je tvůj manžel zapsaný u krále a i my potřebujeme jeho přízeň. Nemůžu si dovolit nějaký skandál, kvůli tvým vrtochům. Mám tři děti a rozhodně nedopustím aby z nich byli nějací venkovští zemánci, kterým čouhá sláma z bot." upozornil jí lehce, přesto však velmi zřetelně bratr.

Oldřich Daňek

17. listopadu 2018 v 9:54 | tereza
"Zač by stál královský život, kdyby byl chován pod skleněným zvonem jako ostatky svatých v kolmarském chrámu" řekl tenkrát Jan s elegancí odkoukanou potulným básníkům a moéhučský lišák, jak říkávali Petrovi z Aspeltu po celé Evropě se jenom zašklebil a neřekl už nic.
Oldřich Daňek, "Král utíká z boje"

Nádherná knížka Oldřicha Daňka, kterou už mám od mládí a je už celá potrhaná. Je to psáno kouzelným, nezaměnitelným stylem.

Jethro Tull, Aqualung

17. listopadu 2018 v 9:50 | tereza
17. listopadu 1979 zemřel mladém věku 28 let basák Jethro Tull, John Glascock. R.I.P.

Goran Bregovič, Djinji Dinji Bubamara

15. listopadu 2018 v 11:33 | tereza
Mám hrozně ráda hudbu Gorana Bregoviče a Emira Kusturici. Miluju tu živelnost, vždycky mě to rozveselí a přinese dobrou náladu. Mimochodem, na Balkáně jsem taky byla "udělaná", takže možná proto ve mě kus jejich temperamentu někde je.Mrkající Jinak romské etnikum jsem taky měla v několika předmětech na vejšce v rámci antropologie, kde nás z toho pan profesor dost drsně zkoušel a musely jsme znát cikánská pravidla a zvyky ( př. sňatek "pre čeranky", to si pamatuju doteď) a upozorňuji, že to není žádná legrace. Měla jsem doma dokonce romský slovník. Nicméně z Bubamary je mi tedy jasné jenom "devla" což je pokud si dobře vzpomínám "bože" a "čajori" což je něco jako dívka, děvče?

Žebrácký podzim, část dvacátá čtvrtá

15. listopadu 2018 v 11:22 | tereza
Richilda seděla v zahradě, poslouchala tlachání svých společnic a nudila se. Každý den v podstatě stejný, téměř ničím se od sebe nelišily. Dopoledne většinou věnovala zdlouhavému výběru garderoby a účesu, pak byl oběd a odpoledne většinou trávila v zahradě se svými dvorními dámami, nebo manželkami šlechticů z okolních hradů. Všichni k ní byli uctiví a milí, ale opravdovou přítelkyni nebo důvěrnici si mezi nimi nenašla. Měla ráda svou komornou, mladou Magdalenu a přece jen to byla jen služka, takže si k ní musela zachovávat určitý odstup. Byly chvíle, kdy si pomyslela - Proboha, tak takhle strávím zbytek života? Jen s občasnými rozptýleními v podobě svého muže, který po čase zavítá domů a výsledkem bude většinou jen další těhotenství?
Ondřej se vrátil před dvěma dny a byl sám. Richilda se nejdřívě lekla, jestli se Janovi něco nestalo, ale Ondřej jí uklidnil, že její mladý choť je v pořádku, jen musel s králem ještě něco dojednat a tak ho doprovázel dál na Křivoklát a možná ještě i do Prahy. Richildě připadal Ondřej trochu divný. Když jí tu zprávu sděloval, měl pohled zavrtaný do země a ani se na nepodíval, což bylo sice dost neuctivé, ale Richilda to nechala být. Ale přesto jí to nešlo z hlavy. Zdálo se jí, že jí Ondřej něco tají, ale přesto nechtěla vyzvídat. Navíc se od rána necítila dobře, točila se jí hlava, měla žaludek jako na vodě a ráno jí dost bolestivě píchalo v podřišku, což jí trochu znepokojilo, nicméně dopoledne se jí udělalo trochu lépe, byť slabou bolest trochu cítila. Těhotenství už na ní začínalo být trochu znát, ale opravdu jen nepatrně. Stále jí to připadalo jako zázrak. Před pár měsíci se s Janem ještě ani neznala a teď už v sobě nosí nový život. Když se tu novinu dozvěděla, nevěděla v první chvíli co si má myslet a byla z toho vystrašená. I na Janovi viděla jisté rozpaky, i když se tvářil, že má radost a že se na dítě těší. Viděla v jeho očích stejný zmatek, rozrušení ale i závan strachu. Stejné pocity jaké měla i ona. Byli oba jetě tak mladí - jí bylo sotva osmnáct a Jan oslaví devatenácté narozeniny. Jenže v tehdejším měřítku byla v sedmnácti letech jako nevěsta už takřka stará, přesto však mohla děkovat bohu, že věkový rozdíl mezi ní a Janem byl tak nepatrný. Také se mohlo stát, že jí rodiče provdají za nějakého ufuněného šedesátiletého starce. Na něco takového snad nechtěla raději ani pomyslet. S lehkým ruměncem si musela přiznat, že noci s Janem se jí postupně začínaly líbit čím dál víc, brzy však nezůstaly bez následků. Byla zklamaná, když jí Ondřej řekl, že Jan ještě nepřijede, těšila se na něj. Na jeho škádlení, veselé oči i úsměv, i na to že jí vezme do náruče.
V ruce držela vyšívání, ale nemohla se na něj soustředit. Znovu se jí zatočila hlava a opět ucítila silné bodnutí v břiše. Bylo to nečekané a Richilda se zkroutila bolestí. "Paní, proboha, je Vám špatně?" vrhla se k ní s obavami v očích Magdalena. "Jste celá bledá. Pojďte, půjdete si dovnitř lehnout"
Bolest malinko ustoupila a Richilda zalapalo po dechu. "To nic, to bude dobré, já se trochu projdu". Zvedla se z křesla a chtěla se jít podívat k vyhlídce na zahradě. Jenže sotva udělala pár kroků, ozvala se bolest znovu a tentokrát tak silná, že Richildu úplně oslepila a měla pocit, jako kdyby jí do břicha zajel nůž. Znovu se jí zatočila hlava a pak se najednou všechno propadlo do tmy. Magdalena vykřikla a vrhla se k omdlelelé Richildě a všimla si přitom, že mladá dívka má vepředu na sukni krev. "Pomoc, pomozte nám, paní vévodkyně omdlela. Dojdi pro bábu. Dělej!!!" zakřičela na mladou služku , která vedle ní stála s bezradným a vyděšeným výrazm ve tváři. Magdalena tušila, že to silné krvácení není dobré znamení a v duchu za svou paní tiše modlila.

Žebrácký podzim, část dvacátá třetí

14. listopadu 2018 v 11:29 | tereza
Jan opatrně vyklouzl z Gabriellina pokoje a bez vyrušení se šťastně dostal až ke svému pokoji. Chtěl vejít, ale zarazil se už na prahu, neboť u stolu seděl Ondřej, nohy natažené před sebe a na stole před ním stál džbán s medovinou. Trochu pochrupoval, ale jeho tvář se rozjasnila, jakmile uviděl u dveří svého zaměstnavate a přítele. "Dobré ráno. Včera jsi říkal, že chceš vyjet hned po svítání, no a jelikož už byl bílý den, tak jsem se vydal tě vytáhnout z postele. Jenže...." rozhodil dramaticky rukama. "kde nic tu nic. No, ehm, myslím, že je zbytečné se ptát kde mladý pán strávil noc"
Jan si sedl za stůl k Ondřejovi a neodolal a také si nalil. Pořádně si přihnul a zadíval se Ondřejovi do očí. "Zbytečné to je, a hlavně...ti po tom nic není" řekl trochu tvrději než měl původně v úmyslu. Ondřej chvíli mlčel a pak se na Jana zadíval stejně tvrdě. "To máš pravdu. Ty jsi pán a já jen sluha. Jen....myslel jsem, že jsme přátelé, no nic...Takže, jaké jsou rozkazy? Jedeme domů?" ozval se Ondřej trochu podrážděně.
Jan zabořil pohled do podlahy. "Ne, já myslím, že pojedu ještě s Václavem na Křivoklát"
Ondřej se ironicky uchechtl. "S Václavem? No, já myslím, že hlavně s někým jiným"
"Proč jsi takový? Pokud vím, tak ještě před pár dny jsi to byl hlavně ty, kdo....to je jedno. Já jen chci být ještě pár dnů s ní, rozumíš? Možná ji už pak nikdy neuvidím. Chápeš to?"
Ondřej ho pozoroval s lehkým úsměvem. "Budeš se divit ale chápu. A hlavně chápu, že jsi v tom až po uši. Jen...buď opatrný. Pamatuj, že Gabrielle má ve Francii manžela a nikdy nemůžeš vědět co se mu donese. Znáš drby. Ty jsou vždycky a všude. Já neříkám, že by byl nějak nebezpečný, ale mohla by na to doplatit Gabrielle a to přece nechceš." radil mu spiklenecky Ondřej a lehce ho ťuknul sevřenou pěstí do brady. Jan tak konečně zvedl pohled z podlahy a usmál se na Ondřeje. "Promiň."
Ondřej zavrtěl hlavou. "To nic. Takže, ehm...a teď k vážným věcem....Byla lepší než Marika???"

Stará kuchařka Háta zatím v kuchyni všechny popoháněla, neboť král s panstvem chtěli snídat brzy, protože chtěli vyjet co nejdříve.
"No to snad není pravda" rozdurdila se, když spatřila Kateřinu, mladou děvečku jak stojí u velkého okna a kouká se ven. "Tak já nevím kam dřív skočit a milostivá slečna si tady zatím lelkuje u okna.
Kateřina ji však ignorovala a stále zasněně pozorovala kohosi venku. "Panebože, to je ale mužskej!"
"Kdo?" Anka, druhá děvečka se s k ní přidala a nakláněla se k ní zvědavě přes rameno.
"No, vévoda Zhořeleckej přece. Je mnohem hezčí než Václav. Na tý modrý krvi asi fakt něco bude."
"To jo, je to krásnej kluk. Jenže...je ženatej. Nic pro nás" dodala a obě děvčata se rozesmály." Jo a Káčo, hele, slyšela jsem, že prej už čekaj malý!" pochlubila se novým drbem Anka.
"Fakt? Teda, to je rychlost. Kdoví, jestli vůbec počkal do svatby" uchichtla se Káča.
Anka zavrtěla hlavou. "Prosím tě, seš nána pitomá. Takhle to u bohatejch nechodí. Prej jí před svatbou sotva viděl" ťukala si na čelo Anka.
"Hm, to je ale stejně hrozný. Představ si, že bys do svatby skoro vůbec nevěděla, koho si bereš."
"No, já myslím, že přinejmenším ona si teda stěžovat nemůže. Takovýho ženicha bych taky brala."
"To já taky. Jenže na druhou stranu, jestli bude pokračovat tímhle tempem, tak jí bude dělat jedno dítě za druhým a pak si odjede někam bojovat" glosovala neradostně Káča.
"Holky!!!" okřikla je Háta a položila si prst na ústa. "Trochu se ztište. Ještě Vás někdo uslyší"
"Jste hloupý husy, všichni mužský jsou stejný. Jestli je urozenej, nebo ne. Tenhleten mladej fešák, jak nad ním vzdycháte, zrovna tak. Tváří se, jako když neumí do pěti počítat, a přitom....darmo mluvit. Že se nestydí" mávla znechuceně rukou Adéla, jejich o něco starší společnice, když pokládala nůši s naštípaným dřevem.
"Jak to myslíš?" optaly se jí takřka současně obě zvědavé dívky.
"Ále, víte, že mám komůrku nad komnatou tý francouzsky. No a jak tak v noci ležim, tak pořád slyším nějaký zvuky, takový divný bouchání a přišlo mi, že je to právě nade mnou. Říkala jsem si, co tam ta holka vyvádí? Navíc jsem nemohla spát a docela mě to rušilo. Pak mi dokonce přišlo, že slyším někoho vykřiknout, nebo zasténat, nebo co. Říkala jsem si, že má asi ta vévodkyně nějaký zlý sny. Pak jsem teda ale konečně usnula. No a ráno jdu s mlíkem, paní Blanche ho má moc ráda. Už jsem chtěla vejít do chodby, ale rychle jsem zacouvala zpátky, protože vidím, že z pokoje tý šlechtický holky někdo vychází. A kdo si myslíte, že to tak asi byl. Mladej bratr pana krále" chlubila se Adéla s téměř hrdým úsměvem na rtech.
Kateřina s Ankou nemohly věřit vlastním uším. "Jsi si jistá?," zeptala se jí trochu pochybovačně Kačka.
"Samozřejmě, že jsem si jistá. Na tyhle voči jsem ho viděla. Pořád se rozhlížel kolem, jestli ho někdo nevidí a pak seběhnul dolů druhým schodištěm. Že se nestydí, doma na něj čeká ženská s dítětem pod srdcem a on si zatím tady užívá. Kdepak, chlapa tak pustit z dozoru. Jak říkám, všichni jsou stejný, pán nebo kmán"
Stará Háta zavrtěla smutně hlavou. "Nesuď hned druhé, Adélo, když o tom nic nevíš. Ono to není lehké, když ho sezdají s dívkou, kterou neznal a ke které třeba ani nic necítí . Lásku nemůžeš nikomu přikázat, nebo si jí vynutit. Je ještě mladý a život mu ještě ukáže cestu, po které se vydat. Je to hodný chlapec"
Adéla nakrčila nos. "No jo, ty se ho budeš vždycky zastávat. Všichni víme, že si ho znala už jako malýho, z Prahy. Ale já ti znovu říkám. Všichni mužský jsou stejný a všichní mají mozek v kalhotách!!!" rázně uťala debatu Adéla a rozhodným krokem vyšla z kuchyně.

Žebrácký podzim, část dvacátá druhá

13. listopadu 2018 v 14:57 | tereza
Když se Jan probudil, venku už začalo lehce svítat. Přesto měl pocit, že usnul teprve před malou chvílí. Lehce a opatně se posunul na lůžku, aby nevzbudil Gabrielle,opřel si hlavu o loket a zadíval se na ní. Tvrdě spala, ale i ve spánku jí na tváři pohrával jemný úsměv. Neubránil se a lehce jí políbil do vlasů. Myslel si, že jakmile se vzbudí, okamžitě ho zaplaví vlna špatného svědomí, ale zatím nic takového necítil. Naopak, bylo mu nádherně. To, co se mezi nimi stalo v noci mu přišlo jako zázrak. Nevěřil Ondřejovi, když mu říkal o tom, že by při milování měl být muž a žena nejen jedno tělo, ale i jedna duše, ale teď se přesvědčil, že měl pravdu. Přesně to cítil s Gabrielle a byl si skoro jistý, že ona to cítí stejně. Dnešní noc byla nádherná, ale brzy skončí a bude zas den a s ním i realita. A ta byla taková, že ho Zhořelci čeká Richilda a spousta povinností, kterou jako pán toho kusu země měl. Viděl na vlastní oči její obyvatelé, kteří přežívali ze dne na den a neměli mnohdy co jíst. Trápilo ho to, chtěl to nějak změnit. Chtěl být dobrým pánem a dobrým správcem. A byl tu Václav, který ho potřeboval, nebo alespoň Jan cítil, že ho bratr potřebuje a ještě potřebovat bude. Václav měl pravdu, svět kolem byl příliš nebezpečný, byl plný závisti, nenávisti i touhy po moci. Nedělal si iluze, že by zrovna on tohle nějak vyřešil, nebo že by byl nějak přehnaně důležitou figurkou na politické šachovnici, ale na druhou stranu ho Václav chtěl učinit svým nástupcem v případě že by se s ním něco stalo a hodlal tak obejít Zikmunda. Upřímně řečeno, Jan si vůbec nedokázal představit, že by k něčemu takovému nedejbože opravdu došlo. Vládnout celé zemi tedy rozhodně netoužil a svým způsobem ho ta myšlenka děsila. Na druhou stranu se mu občas připomenula myšlenka strýce Fridricha, který mu jednou, to bylo Janovi asi patnáct, řekl - "Ty bys byl dobrý král, chlapče, věřím tomu z celého srdce, máš v sobě soucit, dobrotu, ale časem by ses naučil i bojovnosti a ctižádosti, kterou v sobě někde máš, jako tvůj děd Jan po kterém máš jméno. Podobáš se mu, víc než si myslíš, a to nejen fyzicky. Jenže osud rozhodl jinak. Václav je prvorozený a on je králem. Ale....mám pro tebe slabost, chlapče. Opatruj se" s těmi slovy tehdy strýc pohladil Jana lehce po tváři a usmál se na něj svým lišáckým úsměvem. Janovi se ta slova občas připoměla, ale vzápětí jí vždycky rychle zahnal jako něco nevítaného, něco nad čím raději ani nechtěl přemýšlet.
Byl ztracený v myšlenkách ani si nepovšimnul, že Gabrielle je už nějakou chvilku vzhůru a dívá se na něj. "Vzbudil jsem tě? To jsem nechtěl" usmál se na ni Jan a znovu ji jemně políbil, tentokrát ale na ústa.
Gabrielle ho lehce pohladila po tváři a zašeptala. "Dobré ráno. Vypadal jsi tak vážně a zamyšleně. Na cos myslel?" zeptala se ho Gabrielle.
Jan potřásl hlavou. "Jen tak, na nic důležitého"
Gabrielle se trochu protáhla, ale vzápětí si uvěomila, že se jí pokrývka celá shrnula až k pasu a stydlivě si jí zakryla ňadra. Jan se na ní přitom pobaveně díval. "Přede mnou se nemusíš stydět. Ostatně, řekl bych, že už jsem viděl všechno. Navíc, jsi nádherná." naklonil se ke Gabrielle a znovu jí políbil na ústa, pak za ucho, a pokračoval směrem ke krku. "V noci jsi nebyla tak ostýchavá" pošeptal jí do ucha zamilovaně, zatímco jí jeho ruce začaly něžně laskat po celém těle. Gabrielle by si nic na světě nepřála víc než pokračovat v tom, co dělali v noci, jenže jí bylo jasné, že venku už je takřka bílý den a po chodbě už začínají rejdit služebné a její dvorní dáma možná každou chvilku zaklepe na dveře, aby jí pomohla s garderobou.
"Jane" vydechla. "neblázni...to nejde, Blanche tady může každou chvilku zaklepat. Musíš jít" Jan se po jejích slovech trochu vzpamatoval a uvědomil se, že venku už je opravdu světlo a že dostat se z jejího pokoje nikým nezpozorován bude čím dál tím obtížnější. Ještě jí naposledy políbil a pak se vzdychnutím vstal z postele a začal se shánět po svých svršcích, které ležely různě rozházené po pokoji. "Počkej ještě chvilku" Gabrielle ho s vážným výrazem vzala za rameno. "Ty už s námi na Křivoklát nepojedeš, viď?" zeptala se ho se smutkem v hlase. Jan seděl zády k ní a tiše promluvil. "Copak sis vážně myslela, že bych tě teď opustil? Gabrielle já...já vím, že se musím vrátit, vím, že je to moje povinnost, ale já chci ještě pár dní. Pár dní, kdy můžu být ještě s tebou"
Gabrielle se k němu naklonila a jemně mu rukou prohlábla husté hnědé vlasy. Víš, co jsem ti tenkrát řekla? Já budu pořád s tebou, i když budeme od sebe daleko, pořád na tebe budu myslet. Tak dlouho jako ty budeš myslet na mě. Poznám to. Poznám, kdy na mě zapomeneš. Vím, že to budu cítit."
Doufám, že se případným čtenářům příběh aspoň maličko líbí. Přiznám se, že jsem nikdy nic z historie nepsala, i když tohle je spíše románek na historickém pozadí, i když bych se chtěla snažit alespoň trochu něco z reálného historického prostředí tam trochu vtěsnat. Kdysi, před pár lety jsem na Žebráku na podzim byla a celé to místo na mě tehdy zapůsobilo docela silně. Ještě nikdy se mi nic podobného na žádném hradě nestalo, ale tam jako kdybych opravdu cítila nějaký podivný nádech starých časů. Jakýsi genius loci, který tam pořád ještě někde dříme.

Žebrácký podzim, část dvacátá první

12. listopadu 2018 v 11:16 | tereza
Večer pomalu přešel v noc a venku stále lilo. Jan ležel na posteli, ale neodstrojil se, ležel tam oblečený, s rukama za zádech a přemýšlel o Václavových slovech. Jeho bratr má pravdu, musí Gabrielle ještě vidět, musí s ní alespoň chvíli mluvit. Ať už jí řekne cokoliv, alespoň s ní bude o samotě, uvidí její tvář, bude se na ni moct dívat beze svědků. Měl hrozný pocit, že pokud se s ní neuvidí teď, už jí třeba neuvidí nikdy a tahle myšlenka mu náhle přišla až nesnesitelná. Václav má pravdu, měl by něco udělat a ne se chovat jako ufňukaná baba. Rázně vstal z postele a opatrně vykoukl na chodbu. Byla prázdná, jen zvenku se ozývalo šumění deště. Gabriellin pokoj byl o patro výš, takže se bude snažit překonat tuhle vzdálenost co možná nejrychleji a hlavně pokud možno nepozorován. Chodbou doslova proběhl a schody zdolal stejně dobře. Když je vyběhl, nemohl se ubránit klukovskému úsměvu. Najednou mu to všechno přišlo jako kdyby se vrátil zpět do dětství, jako když utekl chůvě k Hátě do kuchyně a měl legraci z toho, že ho hledá a marně volá.
Ke Gabriellinu pokoji se dostal nepozorován a opatrně, zlahka zaklepal. Najednou si uvědomil, že už je vlastně noc a že Gabrielle už patrně dávno spí. Přesto to zkusil ještě jednou, trochu silněji, ale zas ne příliš, protože se bál, aby nevzbudil ještě někoho dalšího.
"Blanche, to jsi ty?" ozvalo se za dveřmi slabým hlasem. Blanche byla jedna z Gabrielliných společnic, takže si Gabrielle patrně myslela, jestli dívka něco nechce.
"Gabrielle, to jsem já, Jan" zašeptal Jan až těsně u dveří, aby ho slyšela. Dvaře se otevřely téměř okamžitě a Gabrielle ho bleskyrychle vtáhla dovnitř.

V místnosti byla skoro tma, prostor osvětlovalo jen pát svíček a tak Janovi chvíli trvalo, než přivykl šeru. Naproti němu stála Gabrielle a dívala se na něj. Janovi v tu chvíli připadala jako zjevení z jiného světa. Měla na sobě krémovou noční košili s holými rameny, jen jemně vyšívanou malými květy. Své světle hnědé vlasy, které ve světle svíček nabývaly téměř medového odstínu, měla volně rozpuštěné a kouzelně jí rámovaly půvabný obličej. Jan byl dívčiným vzhledem na okamžik tak okouzlený, že v první chvíli nebyl takřka schopný slova. A tak to byla Gabrielle, kdo první přerušil ticho, které rušilo jen praskání svíček. "Zítra odjíždíme s Václavem na Křivoklát"
Jan vzal opatrně její ruce do svých. "Já vím. Václav mi o tom řekl."
Gabriele na okamžik sklopila oči. "Nepřišel jsi na večerní hostinu. Myslela jsem..." na okamžik se odmlčela a Jan viděl, že bojuje se slzami. "Myslela jsem, že se mi vyhýbáš. Že se na mě zlobíš kvůli tomu, co se stalo u rybníka. Věděla jsem, že jsme to nemělo dělat, že se to nemělo stát. Bude to všechno jen těžší, ale já...nemohla jsem si pomoct. Mám tě hrozně ráda, Jane....Miluji tě. Je to....pro mě všechno tak nové, tak neznámé. Nikdy jsem k nikomu nic necítila, nevěděla jsem, že to může být takové...." Dál už nedořekla, protože Jan už to nevydržel a umlčel jí polibkem. Vlastně mu říkala úplně totéž co cítil i on a bylo mu jasné, že ve chvíli, kdy jí k sobě přitiskl a políbil jí, už pro něj není cesty zpátky. Mysl už se mu sice v téhle chvíli ubírala zcela jinými směry, přesto však ještě zašátral rukou za sebe a pokoj pro jistotu zajistil zástrčkou.
Gabrielle trochu poodstoupila a trochu neobratně a chvějícíma se rukama mu začala rozepínat knoflílky hnědé haleny a Jan si zatím o dost chvatněji rozepínat kožený pásek, kterým byla halena svázaná, aby jí trochu usnadnil práci. Gabrielle si uvědomila, že nikdy v životě ještě žádného muže nesvlékala,byla strašně nervózní a srdce jí tlouklo tak divoce, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Jan ze sebe zbytek haleny spíše chvatně strhnul než svlékl a než se stačila vzpamatovat, začal jí znovu líbat, tentokrát však o mnoho nálehavěji. V jedné chvíli jí tiše pošeptat do ucha. "Svlékni si tu košili. Chci tě vidět" Gabrielle to na okamžik trochu zarazilo a tváře jí polil ruměnec. Něco takévého jí jeptišky v Limoges tedy rozhodně neučili a chůva už vůbec ne. Vždycky jí bylo vštěpováno, že má být hlavně cudná a poslušná, to že jsou největší přednosti a ctnosti každé zbožné vdané ženy. Nahou jí nikdy neviděl ani její muž, vévoda Beaufort. Když k ní v noci přišel a dožadoval se, jak se říká manželských povinností, vždycky zhasl svíci, lehl si k ní pod peřinu a vyhrnul jí noční košili k pasu. I on v podstatě udělal totéž, takže ani on se před ní nikdy nesvlékl, i když vzhledem k jeho tučné postavě to vlastně bylo spíše dobře a nebylo příliš o co stát. Během pár chvilek bylo po všem a starý vévoda se s heknutím převalil na svou stranu postele. Gabrielle v té chvíli necítila naprosti nic, kromě pocitu lehkého zhnusení. Nicméně tohle všechno snášela s pokorou, cudností a odevzdaností, tak jak jí bylo vštěpováno.
Není tedy divu, že jí Janův požadavek zastihl trochu nepřipravenou, ale když uviděla Janovi oči, ve kterých se nezračilo nic než čiré okouzlení a touha po ní, poslechla ho, povolila tkanice na ramenou a nechala košili spadnout na zem. Jan jí znovu zlíbal a zatočil se k ní k posteli. Trochu to zapraštělo, když na ní dopadli a oba se tomu lehce zasmáli. Trochu to pomohlo uvolnit napětí a i Gabrielle se osmělila a stejně tiše mu i ona zašeptala do ucha. "Nejsi trochu pozadu?"
Když viděla, že se na ni Jan tázavě zadíval. Odpověděla mu s úsměvem. "Myslím s tím svlékáním" A oba mladí lidé se znovu rozesmáli lehkým, bezstarostným smíchem, takovým, který patřil jen téhle noci a těmto chvilkám. Nakonec se měsíc přes zamračenou oblohu přece jen ukázal a blahosklonným a shovívavým úsměvem jen tak cudně, poočku shlížel na jednu zamilovanou dvojici, která si v jednom matně osvětleném pokoji právě v té chvíli vyznávala lásku a měsíc tiše zavzpomínal, kolik takových dvojic už za svůj dlouhý pobyt na měsíční obloze viděl. Bylo jich nepočítaně, snad víc než hvězd na obloze.

Žebrácký podzim, část dvacátá

10. listopadu 2018 v 15:32 | tereza
Když polštářová bitka skončila, oba bratři se ještě smějící a udýchání znovu usadili na svá místa na posteli. Václav se zadýchaně promnul čelo a vzdychl. "No dobře, takže řekněme, že na té pasece mezi vámi něco proběhlo. A co chceš dělat dál? Gabrielle i s bratrem zítra odjíždí. To jí necháš odjet a nic dál jí k tomu neřekneš? Není to trochu bezohlednost? Víš jak se bude cítit?"
"Když já si nevím rady, Samozřejmě, že to tak nechci nechat, chci jí to nějak vysvětlit, ale co bych jí vlastně měl říct? Já jsem ženatý a ona je vdaná....navíc ve Francii. To víme oba a oba víme, že na tom se nikdy nic nezmění." vysvětloval se zoufalým výrazem Jan.
Václav se na něj zadíval s potutelným úsměvem. "Tak nic nevysvětluj. Třeba to po tobě ani nechce. Činy někdy vydají za tisíc slov."
"Činy?"
Václav vstal z postele a poplácal mladého zoufalce po rameni. "Ano, můj milý, nikdo nemáme nad hlavou svatozář, dokonce ani ty ne, i když mi to někdy tak připadá. A navíc, jsme Lucemburkové"
"Co to znamená"
Václav pokrčil rameny a trochu hořce se zasmál. "To kdybych věděl, na to si asi musíme každý z nás přijít sám. Každý tady máme nějakou svou roli, svůj příběh. Ale někdy si ho přece jen můžeme trochu poopravit. Ano, jistě, můžeš si hrát na čestného rytíře, který nikdy nikoho nepodvede a bude tady celou noc fňukat nad nedosažitelností své milé a být věrný až za hrob. Anebo můžeš strávit pár slastných , nádherných chvilek o kterých se ti třeba teď ani nezdá a které to třeba vyváží všechno tvoje špatné svědomí, které zrovna u tebe bude nevyhnutelně následovat. Ale jedno si pamatuj, ať už se rozhodneš jakkoli. Nic není černobílé, není jen výhradné dobro a výhradné zlo. Vždycky někoho zraníš, včetně sebe. Ale jsi jen člověk a pro mě jsi pořád můj bratr a především jeden z nejčestnějších lidí, jaké jsem kdy poznal. A řeknu ti na rovinu, takoví lidé to mají v tomhle světě hodně těžké. A ráno mi přijď říct, nebo vzkaž, jestli opravdu jedeš domů, nebo jestli jedeš s námi." řekl Václav, vzal si plášť a tiše, téměř neslyšně za sebou zavřel dveře.

Žebrácký podzim, část devatenáctá

9. listopadu 2018 v 16:21 | tereza
Počasí se neumoudřilo ani večer. Naopak, déšť ještě zesílil a zcela neobvykle pro toto roční období se dokonce ozvala i bouřka. Většina panstva zůstala ve svých pokojích, kam si nechali přinést i jídlo. Jan ležel na posteli, poslouchal hukot deště a sem tam se ještě pustil do Hátiných výborných vdolků. Měl o čem přemýšlet. Nemohl si pomoci, ale slova staré kuchařky o tom, že ho chytají roupy, mu nešla z hlavy. Háta ho sice okamžitě ujistila, že to nemluvila o něm, ale Janovi bylo jasné, kam mířila. Také přemýšlel o Richildě, která na něj čekala doma ve Zhořelci s jeho dítětem pod srdcem a nemá ani tušení o tom, že její manžel se zatím v lese tajně líbá s cizí šlechtičnou. Jan si v tu chvíli uvědomil, že vlastně není o nic lepší než Václav. Vždycky ho v duchu káral a kritizoval za jeho mravní poklesky a vždycky si umiňoval, že on takový nikdy nebude a až se ožení, bude své manželce věrný, ať se stane cokoliv. A co udělám při první příležitosti? Pravý opak, pomyslel si Jan. Na druhou stranu, byl přesvědčený, že jeho city ke Gabrielle jsou opravdové a upřímné, že to není jen nějaké chvilkové poblouznění z krásné tvářičky. Ne, opravdu se zamiloval a nevěděl, co si počít a co dělat. Netušil tehdy, že konflikt mezi povinností a láskou, mezi čestností a zradou, mezi tím, co cítí, že je správné a mezi tím, co pak doopravdy udělá bude něco s čím se bude potýkat celý život a co ho bude provázet na každém jeho kroku jako neviditelný stín.

Málem se už propadal do spánku, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. "Dále" zamumlal rozespale. Za dveřmi vykoukla Václavova hlava, která se na bratra usmála. "Nespíš? Nechtěl jsem tě rušit, ale chtěl jsem ti říct, že zítra odjíždím na Křivoklát a většina lidí jede se mnou. Čekají tam na mě italští vyslanci, v Praze už jsou dva měsíce a když jsem se pořád neukazoval, tak se vydali na Křivoklát. Někdo jim prý řekl, že tam jsem. To by mě zajímalo, kdo jim to nakukal. No, každopádně, když jsem tam nebyl, tak se prý chtěli vydat sem a o to tedy dvakrát nestojím, aby mi sem lezli ještě ti taliáni. Tak se na Křivoklátě zastavím cestou do Prahy. Na hradě je už i Žofie, nemůžu se jí dočkat" usmál se Václav se zasněným výrazem, který u něj Jan nikdy předtím neviděl. "Napadlo mě, jestli bys jí nechtěl konečně taky poznat, tak kdybys o to stál, mohl bys jet s námi. Nebo tu chceš zůstat?" Václav se na Jana nerozhodně zadíval a ten popravdě v první chvíli nevěděl, co odpovědět. Po rozhovoru s Hátou byl trochu rozladěný a vlastně se mu nechtělo nikam - ani do Prahy ani domů do Zhořelce. Nejvíc ze všeho by ho zajímalo, jestli na Křivoklát a do Prahy jede i Gabrielle, ale nezeptal se. Přišlo mu, že pro jeho i její dobro bude nejlépe, pokud se s ní uvidí co nejméně. Alespoň si představoval, že asi tohle by mu poradila Háta. Ale přesto se mu sevřelo srdce pokaždé, když si na ní vzpoměl. Pořád mu nešla z hlavy jejich chvilka tam u rybníka. Myslel na to, jak sladce chutnaly její polibky, jak strašně se musel držet a ovládat, aby nechtěl víc, aby si nevzal víc. Vůbec by ho nenapadlo, že by se někdy mohl cítit takhle, že by po někom toužil tak moc.
"Haló? Slyšíš mě? Tak co na to říkáš?" ozval se Václav netrpělivě a zamával mu rukou před obličejem. Jan se vytrhl ze snění a lehce se zasmál. "Cože? Promiň, já....jsem se zamyslel. Ne, já myslím, že pojedem s Ondřejem domů, do Zhořelce. Nechci tam nechávat Richildu dlouho samotnou" řekl trochu nejstě Jan a Václav na něj překvapeně pozvedl obočí.
"Něco se stalo?"
"Proč by se mělo něco stát?"
Václav se na zkoumavě zadíval. "No, já nevím, jen...myslel jsem, že budeš chtít spíš jet s námi, když..."
"Když co?"
"Když jede i Gabriella"
Jan sklonil oči k zemi."Já o tom nechci mluvit"
"Setkali jste se odpoledne?" páčil z něj Václav. Pak se trochu pousmál a sedl si k Janovi na postel. "No tak, svěř se mi, mě to přece můžeš říct. Jsem přece tvůj bratr. Já to nikomu vykládat nebudu"
Jan vzdychl a trochu se na lůžku posunul, aby si opřel záda o pelest." Ano, setkali"
Václav zvedl oči v sloup. "No a dál? Stalo se mezi Vámi něco? Políbils ji alespoň?" vyzvídal.
Jan trochu zčervenal a kousnul se do rtu. Václav už vypozoroval, že to dělá vždycky když je nervózní. "Ano, políbil. Tedy...víckrát, jestli mi rozumíš" Jan se podíval na Václava trochu nejistě a ten se rozesmál. "Samozřejmě, že ti rozumím. Jen úplně nerozumím, jak jsi vůbec mohl svojí ženě udělat dítě. S tímhle přístupem." Václav se už začal chechtat na celé kolo a Jan po něm naštvaně mrštil polštářem, ale jeho mrzutost neměla dlouhého trvání a brzy se začal smát taky, zejména, když se mu povedla přesně mířená rána polštářem přímo do bratrova nosu.

žebrácký podzim, část osmnáctá

8. listopadu 2018 v 18:15 | tereza
Po zbytek cesty zpátky na Žebrák spolu Jan ani Ondřej moc nemluvili. Ondřej se rozhodl, že už Jana nebude dál škádlit a trápit a nechal ho být. Ráno bylo nádherné podzimní babí léto, ale teď odpoledne se nebe najednou zatáhlo a po nebi se začaly povalovat těžké olověné mraky a začal foukat ledový vítr. Rázem se značně ochladilo a oba muži se zimořivě zabalili do svých plášťů. Těsně před Žebrákem začalo prštet a než dorazili k hradu byli už promoklí až na kůži a Jan si dělal starosti, jestli Gabrielle dorazila na hrad včas, ještě než se spustila tahle slota. Jeho obavy se záhy ukázaly jako liché, protože ji uviděl hned jak vešli do hlavního sálu. Měla mokré vlasy a byla zachumlaná do přikrývky. Na stole před ní stála konvice s nějakým nápojem, nejspíše horkou medovinou. Janovu pozornost kromě Gabrielle a medoviny však upoutala také mísa s ještě teplými vdolky, které tam před malou chvíli položila objemná dobrá duše, kuchařka Háta.
Ondřej se při pohledu na vdolky málem rozplynul blahem. "Háto, bože...snad to nejsou....JSOU TO ONI! To jsou ty tvoje plněné s mákem a tvarohem" vykřikl Ondřej a chtěl se na vdolky vrhnout ale Háta ho přátelsky pleskla přes ruku. "Tyhle ne, ty nechte paní Gabrielle. Pojď, já mám v kuchyni jiné. Mladý pane vévodo, pojďte taky, alespoň se tam usušíte" zavolala Háta na Jana, který stál u stolu, z pláště mu kapala voda a okouzleně se díval na Gabrielle. Probral se až za notnou chvíli a Ondřej měl znovu co dělat, aby se nazačal smát nahlas.

V kuchyni si Ondřej nacpal plnou náruč vdolků a prohlásil, že se jde usušit do svého pokoje, takže Jan s Hátou osaměli. Háta mu půjčila kus plátna, aby si usušil vlasy a vyzvala ho, ať si sedne blíž k ohništi, aby mu uschlo i oblečení. Postavila před něj plnou mísu ještě teplých vdolků a Jan si teprve až teď uvědomil, že vlastně od rána nic nejedl a má příšerný hlad. Příliš se nerozpakoval a začal se cpát. Háta ho pozorovala se spokojeným, takřka mateřským výrazem. "Ach, božínku, nemůžu uvěřit, jak to uteklo. Přesně takhle jste se cpal, když jste občas utekl chůvě ke mě do kuchyně, to jste byl ještě malý kluk, sedm nebo osm Vám bylo. A podívejme, dneska je to dospělý mužský. A takový pěkný chlapec z Vás vyrostl." zavzpomínala Háta se slzami v očích. "Tak jak se Vám daří, pane vévodo? A co ta vaše nevěsta? Mladá paní vévodkyně?" vyzvídala kuchařka.
Jan polkl poslední sousto tvarohového vdolku a zadíval se na Hátu. "Dobře....mám se dobře. Richilda je....je moc hezká a hodná" A i když se snažil tvářit spokojeně, stará kuchařka i z toho jediného pohledu okamžitě pochopila, že něco není tak úplně v pořádku. Ale snažila se postupovat obezřetně a opatrně. "Tak to je dobře, pane vévodo. Já jen....když jste sem přijel, zdál jste se mi takový smutný. Ale to se mi asi jen něco zdálo. To víte, stará bába, vidí i to co není" zasmála se kuchařka a šla ještě pro džbánek horké medoviny.
Jan se zamyšleně zadíval na stůl. "Zvykáme si na sebe a myslím, že se jí ve Zhořelci líbí. Ale mám velkou novinu. Čekáme miminko!"
Kuchařka vykulila oči. "Už? No to jste si pospíšil. Ale to se tak někdy stává, že už takhle hned.... Ale to je dobře. Uvidíte, že miminko přinese do domu radost...ale i starost, ale to už patří k věci. Mužský si začně hledět rodiny a přejdou ho pak různé roupy" vylétlo z kuchařky a sama se lekla co řekla a málem si zakryla ústa.
Jan k ní zvedl udiveně oči. Vypadal přitom tak zaraženě, provinile a zároveň ještě skoro dětsky nevinně, až Háta musela potlačit pokušení pohladit ho po hlavě a přivinout ho k sobě. Věděla moc dobře, že moc lásky se od matky nedočkal a otec, jeho Veličenstvo císař Karel zemřel, když byl Jan ještě kluk.
"Roupy?"
Kuchařka si nervózně pohrávala s utěrkou. "Ano, roupy. Takové, které chytají mužské hned, když není všechno podle jejich představ a tak jak si vysnily. Ale to se Vás pochopitelně netýká, pane vévodo, to...to mě jen tak uklouzlo." Jsem sice stará, je mi už přes sedmdesát, ale oči mi ještě služí, pomyslela si Háta. A i když trávila většinu času v kuchyni, i tak si přesto stačila všimnout pohledů které mladý pan vévoda vrhal na tu mladičkou francouzskou šlechtičnu a teď před chvílí v sále se jí ono podezření potvrdilo. Zíral na ní jako zamilovaný mládenec u muziky. Oh, chlapče, chlapče, pánbůh ti pomoz, ty se ještě natrápíš, jestli tu dívku nepustíš z hlavy, pomyslela si Háta a srdce se jí sevřelo lítostí pro mladého šlechtice, kterého měla ráda jako vlastního syna a pro kterého měla měkké srdce už odmalička. "Jezte, jezte, co hrdlo ráčí, mám jich ještě celou mísu" usmála se na Jana a lehce ho pohladila po rameni, i když z hlediska dvorské etikety by neměla.

E. Hemingway

8. listopadu 2018 v 13:40 | tereza
"But life isnť hard to manage when you´ve nothing to lose"

"Too much honor destroys a man quicker than too much of any other fine quality"

"Farewell to arms"

Téma týdne - Změna je život

7. listopadu 2018 v 17:06 | tereza
Abych byla upřímná, vlastně změny nemám příliš ráda. Říká se, že změna je život, ale v mém případě byla většina změn spíše k horšímu než k lepšímu. Je spousta věcí, které mi změnily život a někdy to můžou být i třeba úplné maličkosti, nemusí to být vždycky něco velkolepého. Změnit život Vám třeba může písnička, nebo kapela, kterou si zamilujete a jde s Vámi třeba půl života, nebo je to láska provždycky. A není to malichernost, jak by se leckomu třeba mohlo zdát, o tom jsem měla možnost se několikrát přesvědčit. Život mi určitě změnilo, když jsem přestoupila na vysokou školu a musím říct, že to pro mě bylo jedno z nejhezčích období v mém životě a když jsem si pak šla pro diplom byl to určitě i jeden z nejhezčích okamžiků jaké jsem kdy zažila. Teď si možná někdo řekne, pfff, šprtna, ale to tak opravdu není, právě naopak, já se na střední vždycky učila hrozně, měla jsem trojky, čtyřky, jednou jsem dokonce i propadla, což rozhodně není nic, s čím, bych se asi mohla chlubit. A najednou mě to na vejšce bavilo, naplňovalo mě to, i lidi se kterými jsem se tam seznámila byli moc fajn a s některými z nich se setkávám dodnes. Potkala jsem tam i lásku, kterou jsem bohužel ztratila a to je také jedna z věcí, které mi změnila život, protože o ní skoro nikdo nevěděl, ani mí rodiče ne a bylo to jedno z nejhorších období v mém životě a mám pocit, že to byla i jedno z příčin, toho že jsem onemocněla. To, že jsem to všechno dusila v sobě bylo hrozné a pro mě strašně těžké se s tím vyrovnat, takže se s tím možná tělo začalo později prát taky. Nevím. Nikdy jsen nebyla věřící člověk, ale v tu dobu jsem začala hodně chodit do kostela a zapalovala tam svíčky, stála u té kostelní mříže a brečela. Ale pomáhalo to, opravdu mi bylo vždycky líp, když jsem vyšla ven. Chodím tam dodnes vždycky, když to na mě padne a cítím se mizerně. S někým se seznámit je pro mě horor dodnes. Vždycky, když třeba maličko cítím, že by třeba měl zájem a že mu nejsem úplně lhostejná, jsem to vždycky já, kdo, jak se říká "hodí zpátečku". Já nevím, vždycky mám pocit, že podvádím sama sebe, protože k tomu dotyčnému nic necítím a nechce se mi předstírat, že se mi líbí, nechci mu lhát. Nejsem vybíravá, to vůbec ne, nejsem zas taková supermodelka, že bych případné nápadníky přehazovala vidlema, ale prostě to nejde. Špatně se mi to vysvětluje, prostě mám pocit jako bych byla zablokovaná a nejde s tím hnout. Možná bych měla vyhledat nějakou odbornou pomoc, ale vlastně se mi nechce.Jít k psychologovi, protože jste se jednou doopravdu zamilovaly a už nechcete nikoho jiného, nestojíte nikoho dalšího? Vím, že to v dnešní době možná zní staromódně a směšně, ale já to prostě zatím tak cítím a nechce se mi na tom nic měnit.

Jethro Tull, Slow Marching Band

7. listopadu 2018 v 10:37 | tereza
Jethro Tull pro mě znamenají dětství. Fantastická kapela. Slýchala jsem je neustále už jako malá holka a miluju je dodnes.