Říjen 2018

Grateful Dead, Box of Rain

Před 29 minutami | tereza
Hezkou podzimní neděli. Jsem zcela klasicky podzině nemocná, s nudlí u nosu a horkou čokoládou v ruce, nicméně tu nejhorrší etapu, kdy jsem myslela, že se ukýchám k smrti už mám za sebou!Mrkající

Žebrácký podzim

Včera v 18:33 | tereza
Inspirováno postavami z českého středověku, hlavním hrdinou je zde nejmladší syn císaře Karla IV., Jan Zhořelecký, který zde v krásný podzimní den jede i se svou rozjařenou družinou navštívit svého bratra Václava.

Jan na okamžik přimhouřil oči, rozhlédl se po krajině, která připomínala pestrobarevný koberec a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. S potěšením vdechoval již chladný vzduch a ohlédl se po své družině. Ondřej cválal jako vždy za ním v těsném závěsu, což bylo správné a pochopitelné. O pár let starší, mohutnější mladík byl už léta jeho věrným stínem. Něco jako tělesná stráž, až na to , že byli zároveň také nejlepší přátelé a pokud by si na Jana někdo dovolil jen křivým slovem, se zlou by se potázal. Ondřej uměl totiž vládnout stejně dobře břitkým jazykem jako svým mečem a otevřeně se mu postavit v boj by si troufl jen veliký odvážlivec. Však také spolu s Janem skoro každý den pilně cvičili na nádvoří. Jan sice v životě nikdy v žádné bitvě zatím nebyl, ale dobře ovládat meč patřilo pochopitelně k celkově "výbavě" každého rytíře a šlechtice, natožpak císařova syna. Jenže Jan byl benjamínek, nejmladší z císařových dětí, takže se od něj přirozeně tolik neočekávalo. Stejně se veškeré otcovy zraky vždy upínaly na milovaného Václava. Ostatně, Janovi to nikdy nevadilo, nebyl ctižádostivý a navíc, otec zemřel když byl ještě malé dítě a vzpomínky časem bledly a bledly až se téměř vytratily docela. Jan byl trochu menší, ale štíhlé a urostlé postavy, lehce zvlněných kaštanových vlasů, které mu splývaly na ramena, jasných modrých očí a veselé, upřímné tváře, která byla zadumaná jen málokdy. Obecně řečeno by se dalo říci, že to byl hezký, sympatický mládenec, který svůj úděl a titul nebral příliš vážně a udržel si vždy a všude střízlivý a nezkalený pohled na svět a život. Bral věci tak jak jsou, nebyl ale naivní nebo hloupý. Věděl jak úlisní a vemlouvaví dvořané a příbuzní dokáží být a nenechal se od nich opít rohlíkem. Naštěstí, Zhořelec byl jiný. Mohl si vyvolit vlastní lidi, vlastní družinu a obklopit se lidmi, kterým důvěřoval. Za tohle byl Václavovi nesmírně vděčný. Dovolil mu uniknout, vytvořit si svůj vlastní dvůr, což bylo něco co nesmírně oceňoval. Když si ho jednou Václav zavolal k sobě a prostě a suše mu oznámil, že se bude ženit, neprotestoval. Proč taky? Věděl, jak to v jeho kruzích chodí, mladí lidí se navzájem vůbec neznali a slavili svatbu, ani se nestačili vzpamatovat a leželi spolu na lůžku a očekávalo se od nich, že "splní svou povinnost". Nicméně Jan musel sám sobě přiznat, že se trochu zarazil při zmínce o jeho plánované svatbě, i když mu Václav potajmu pošeptal do ucha, že slyšel, že Richilda je hezká a že se tedy nemusí obávat. Jan věděl, že svou roli ve výběru nevěsty Václav jistě sehrál, ale přesto byl nervózní a potily se mu ruce, když se s ní měl poprvé setkat. Václav nelhal, byla hezká, ještě skoro dětská a křehká jako malá kopretina na louce. Nepromluvily spolu skoro ani slovo a takřka stejně to dopadlo i při samotné svatbě. Jan vůbec nevěděl o čem by s ní měl mluvit, vždyť se skoro neznali a tak jen letmo nadhodil, jestli se jí líbi vybraní hudební ci, které jim na svatbě hráli. "Líbí, děkuji" špitla nesměle a lehce se na něj usmála. Jana už nic jiného nenapadlo a tak se zvrátil zpět do mohutného křesla a s hrůzou a s knedlíkem v krku očekával svatební noc. Panic už nebyl, pár týdnů předtím se tajně s Ondřejem pěkně opili moravsým vínem, ze kterého už značně podnapilý Ondřej stále mohutně doléval s přípitkem "Na svoboduuuuuu!" přičemž se na Jana poťouchle ušklíbal. Dolévalo jim děvče z blízké hospody, nádherně rostlá černovláska jménem Marika, které pozdě v noci Ondřej zašeptal do ucha "Postarej se o něj. A moc ho nezkaž, jo?" a plácl jí přitom po zadku. A ona se postarala. A zjevně moc pěkně podle sténaní a vzdechů, které Ondřej slyšel ze slamníku, kam Marika opilého Jana zatáhla.
"Teda, díky, císařskýho synka jsem ještě neměla a něco ti povím Ondřeji, je to talent, napoprvý dost dobrý" pokývala uznale Marika druhý den ráno. "No, tak mu to hlavně neříkej, aby nám jeho milost nezpychla" zasmál se dobromyslně Ondřej. Jan po téhle zkušenosti, která se mu sice trochu ztrácela v opilecké mlze, nicméně určité věci si pamatoval, o sobě zjistil především to že, se mu milování ohromně líbí a taky to, že by neměl tolik pít, protože ta ranní bolest hlavy byla příšerná.

Uf, doufám, že se to aspoň trochu líbilo a budu ještě chvíli pokračovat, nicméně chtěla bych tyhle příběhy z české historie ještě trochu rozšířit a občas prolínat i kratšími příběhy, třeba jen o dvou kapitolách.

Good times Bad times, část 24.

Pondělí v 17:11 | tereza
Dovolila jsem si se posunout trochu v čase o něco dál, jen tak pro ozvláštnění, ale do počátku 70. let se v příští kapitole zase vrátím.

červen, 1987
Už nejméně hodinu jsem trávila v Claiřině pokoji a uklízela jsem její věci - špinavé prádlo, knížky, rovnala učebnice. Ta holka se jaktěživa nenaučí pořádku, pomyslela jsem si a potřásla rozhořčeně hlavou. Jako bych já byla v její věku jiná. Claire bylo dvanáct, nádherně malovala, tančila, ráda četla a už teď byla krásná, se záplavou dlouhých hustých hnědých vlasů a s velkýma, laníma hnědýma očima. Když jsem se podívala do těch krásných očí, viděla jsem v nich odraz někoho jiného a pokaždé, pokaždé se mi sevřelo hrdlo úzkostí a také bolestí. Ale Claire byla moje všechno, moje radost, štěstí i bolest, moje malá holčička, která pro mě zůstane navždycky vzpomínkou na něco neobyčejného, něco velkého, co překoná všechnu bolest, radost i smrt.
V jednu chvíli jsem se ne dost obratně otočila a shodila jednu její knížku, konkrétně "Dharmoví tuláci" od Jacka Kerouaca. S úsměvem jsem knížku zvedla a zalistovala v ní. Dal mi ji kdysi před lety John, který ji miloval a já ji pak dala Claire. Se vzpomínkou na "strejdu" Johna....Nevím, jestli někdy budu schopná říct Claire pravdu a asi jsem to měla udělat už dávno a nevím, jestli jsem neudělala jednu z největších pitomostí ve svém životě, ale to už teď nejde vzít zpátky. Jak jsem tak listovala knížkou, něco z ní vypadlo. Nejdřív jsem si myslela, že je to záložka, ale pak jsem zjistila, že je to fotka. Zvedla jsem ji a zadívala se na ni. Byla to fotografie mě a Johna jak spolu stojíme na louce, objímáme se a John se mě chystá políbit. U nohou nám sedí malé kotě...jak se sakra jmenovala...aha, už vím, Keats. Okamžitě jsem si vybavila, kde je to focené. Na té venkovské farmě, kde John a kluci tenkrát nahrávali svoje první album. Přijela jsem tam tenkrát na víkend za nimi a tady jsem si hrála s Keatsem na louce. John za mnou přišel, povídali jsme si a hráli si s kotětem. Přitom nás tajně vyfotil Steve nebo Mike, už nevím, který z nich to byl a pak mi tu fotku dal se slovy "Tumáš, to je pro tebe, je to tak romantický až se mi z toho chce zvracet" nicméně se u toho křenil tak, že mi bylo jasné, že to nemyslí vůbec vážně a jen z dělá srandu.
Chvíli jsem se na fotku dívala a když jsem cítila, že se mi do očí začínají drát slzy, dala jsem ji zpátky. "Ta fotka byla už knížce a já si ji nechala jako záložku. Hrozně se mi líbí. Bylas tak krásná, mami a strejda John byl fakt frajer, byl hrozně hezkej. Strašně ráda bych ho zažila a viděla ho hrát" Ani jsem si nevšimla, že Claire byla v místnosti a pozorovala mě. Přišla až ke mě a zkoumavě se na mě zadívala. "Ty brečíš? Měli jste se moc rádi, viď?" řekla tiše a zezadu mě lehce objala. Přikývla jsem. "Jo, měli, ale....to už je strašně dávno."

Linda Cardellini/Box of Rain

12. října 2018 v 13:50 | tereza
Zhruba tak nějak si představuji svoji fiktivní Kate z "Good Times Bad Times" když tančí na svoje oblíbené desky. Jinak pokud byste neznali tak skladba je od kapely "Grateful Dead" ve Spojených státecj obrovsky populární zejména koncem 60. a počátkem 70. let. Jinak ukázka je z amerického seriálu Freaks and Geeks.

Good times bad times, část 23.

10. října 2018 v 17:08 | tereza
Návštěva u mých rodičů se nakonec nekonala, neboť matka měla nějaké "důležité" setkání se svými přítelkyněmi se kterými se scházela už asi tak 200 let....teď asi trochu přeháním, ale zhruba tak od dob svého mládí. No, každopádně to bylo evidentně akutní a nesneslo to odkladu. Pravděpodobně jedna z nich zjistila, že ji manžel podvádí s o 20 let mladší sekretářkou, nebo něco podobně strašlivého a neočekávaného. V každém případě, a torochu se za to stydím, jsem si tak trochu oddechla. Byli jsme tak ušetřeni vztahového dusna, neboť má matka zkrátka jen velmi těžko potlačovala svou averzi vůči Johnovi. Ten se snažil být pokud možno zdvořilý a milý, jenže i jemu se vždycky do hlasu s přibývajícími hodinami začal vkrádat stále větší chlad. "Je to flákač a děvkař, kouká mu to z očí!!! Až se tě nabaží, tak tě odkopne jako onuci a pak si k nám nechoď stěžovat, holčičko, to teda ne!!!!" ječela na mě matka během jedné obzvlášť vydařené hádky. Flákač John nikdy nebyl, v tom se má matka mýlila a pokud jde o to druhé....ano, věděla jsem, že pro krásné holky má slabost, ale to bylo něco, co bylo jen mezi námi, něco s čím jsem se mesela vyrovnávat já sama a do čeho nikomu nic nebylo.

Když jsem Johnovi oznámila, že se návštěva u našich prozatím odkládá, bylo jasné, že se mu zcela zřetelně ulevilo.
"Poslyš, co kdybychom zašli za mámou a za Lucy, teď odpoledne budou určitě doma, Lucy má ve středu nějakej reciitál nebo co, tak bude nejspíš přilepená u klavíru." navrhl mi John.
K Johnově mamince a mladší sestře jsem chodila vždycky moc ráda a cítila jsem se tam uvolněně a dobře. Johnova maminka mě myslím měla moc ráda a přijala mě s otevřenou náručí. Řekla bych, že se jí trochu ulevilo že se John zdá se trochu vybouřil a rozhodl se pro stálejší vztah. Myslím, že mě měla ráda a že jsem se jí snad i docela líbila a ona se rozhodně líbila mně. Byla prototypem typické středostavovské maminky, která svoje děti miluje a neustále má potřebu je opečovávat a starat se o ně. Jistě, někdy mi přišlo, že to s tou někdy až nekritickou láskou možná trochu přehání, ale chápala jsem jí. John a Lucy bylo to jediné co jí z manželství zbylo a tak bylo asi logické, že se na ně tak upnula. Já jsem nikdy nic podobného nezažila, takže to na mě působilo až neskutečně idylickým dojmem. I když John se tomu někdy smál. "No, máma nebyla vždycky tak tolerantní, to si nemysli. Faktem je, že jsem jí dával někdy pěkný kapky, teda myslím hlavně v pubertě. Byl jsem pěkně drzej fracek a dával jsem jí dost zabrat." smál se John.
"Ty? To si nedovedu představit" ušklíbla jsem se na něj, i když ve skutečnosti jsem si to vlastně představit dovedla.
"Jo, chodil jsem domů v jedenáct v noci, hulil jsem s kámošema za rohem a vodil jsem si tajně domů holky." přiznal se John.
"Kolik ti bylo?"
"Hmmm, už nevím, patnáct, šestnáct. V každým případě to mámu pěkně vytáčelo, to si dovedeš představit. Měla to těžký, navíc byla na všechno sama a já jí to teda rozhodně neulehčoval"
"Já myslím, že máš tu nejlepší mámu a ségru na celým světě. Važ si toho, Johne, fakt." usmála jsem se na něj, objala ho kolem krku a políbila.

Podzim

6. října 2018 v 12:08 | tereza
Ano, miluji podzim, byť jsem rozená v květnu, tak podzim je období, ve kterém se asi cítim nejlépe. Vyhovuje mi chladnější počasí, vedra jsem nikdy neměla a nemám ráda. A když je navíc krásný tak jako je teď.... Jen je škoda, že letos není listí zbarvené tak nádherně jako vloni, je spíše suché, což je bezpochyby dáno letošním horkým létem. Pro mě podzim znamená především povalování se s knížkou a čajem, popřípadě capuccinem v ruce. Na podzim vždycky přečtu nejvíc knížek, prostě mě to k tomu přímo vybízí. I když tedy spousta z nich jsou určené do školy. Loňský podzim nebyl pro mou rodinu zrovna veselým obdobím, prožívaly jsme docela drsné chvíle o kterých jsme si mysleli že je rozhodně prožívat nikdy nebudeme, popravdě by nás to ani nenapadlo. Nechci se tady rozepisovat podrobně, ale nebylo to nic pěkného. Ale jsme tady, přečkali jsme to a snad už to bude dobré. Jen chci říct, prosím, užívejte si krásných dnů, lásky a života, dokod to jde a jste zdrávi, protože, ono to zní jako hloupé klišé, ale ono je to fakt pravda, o tom jsem měla sama možnost se přesvědčit na vlastní kůži, ale i z mého okolí. Vždycky, vždycky Vás to táhne dolů, ať už jste samotným účastníkem, nebo jen přihlížíte. Vyzkoušela jsem si oba pohledy a ani jeden, to mi věřte, nestojí za nic. Proto taky tak ráda píšu, čtu maluju a poslouchám hudbu - vždychy mě to vezme někam jinam, na nějaké lepší, bezpečnější místo, kde je mi dobře.

Good times Bad Times, část 22.

5. října 2018 v 17:58 | tereza
"Počkej, počkej, neblbni, musím ti něco říct, něco důležitýho, tak sakra poslouchej měěěěěě!" zbytek mého proslovu zanikl v Johnově smíchu, když jsem se ho marně pokoušela odstrčit od sebe. Šampaňské už jsme vypily a jen tak jsme se líně kočkovaly v posteli. Chtěla jsem mu říct, že nás naši (tedy spíše má matka) pozvali na druhý den na oběd, jenže John byl v tuhle chvíli plně zaměstnán tím, že se mě snažil ulechtat k smrti a mému vážně míněnému proslovu nevěnoval žádnou pozornost. "Důležitýho? Co může být důležitější než tohle?" zatvářil se vážně, ale z jeho hlasu ještě pořád zněl smích. Pak mě ale přece jen nechal být a posadil se na posteli. "Fajn, poslouchám tě"
"No, ehm, o nic nejde, jen nás naši pozvali zítra na oběd" vychrlila jsem ze sebe pokud možno co nejrychleji.
John si v trochu hraném zděšení zakryl obličej polštářem. "Bože, za co mě trestáš! Vždyť jsem snad docela fajn kluk, ne?" zamumlal do plštáře"
Trochu jsem se naštvala "No, tak nemusíš zas tak ostentativně dávat najevo, jak příšerný mám rodiče. To vím i bez tvých výlevů"
"Já neříkám, tvůj táta je docela fajn...na učitele, ale máma, no...však víš, že jsme si zrovna dvakrát nesedli"
"No, s mojí matkou jsem si zrovna dvakrát nesedla ani já a to jsem její dcera" zasmála jsem se, ale znělo to trochu hořce. "Ale, víš, že k nim nechodíme tak často" trochu jsem žadonila.
John si poraženecky vzdychl. "Ale jo, já vím. Ale jen kvůli tobě, Vaše milosti, protože Vás neskonale miluji. "řekl se škádlivou obřadností a něžně mi políbil ruku.

Santana, Smooth

3. října 2018 v 15:01 | tereza
Na to se nádherně improvizuje, když je člověk doma sám a potřebuje se uvolnit a zapomenout na všechny trable. Tanec jsem vždycky milovala a dokázala se v hudbě úplně ztratit. Bohužek jsem kvůli zdraví musela tancování opustit, což mě strašně mrzí a hrozně se mi stýská. Mimochodem, jeden tip, který tedy s tancováním vůbec nesouvisí, ale pokud můžete, udělejte si výlet do Regensburgu, je to nádherné město!!!!!

Good Times Bad Times, část 21.

1. října 2018 v 17:34 | tereza
"Tak po tomhle se mi tedy stýskalo úplně nejvíc" vzdychl spokojeně John a, když si usrkl šampaňské ze skleničky kterou jsem mu před malou chvilkou podala. Šampaňské bylo vychlazené a bublinky mi příjemně šimraly v nose. Byly dvě hodiny odpoledne a my se povalovali v posteli, nazí, po bouřlivém, vyhladovělém milování. No co, neviděli jsme se celý týden a tak jsme se snažili poctivě dohnat ztracený čas. Když jsme pak popadli ztracený dech, vyskočila jsem z postele a doběhla pro skleničky a šampaňské. Při tom všem jsem si uvědomila, jak strašně moc jsem se za ty uplynulé dva roky, co jsem byla s Johnem změnila. Teď jsem se klidně před ním pocházla nahá a nepřišlo mi na tom vůbec nic divného. Před tím by to pro mě bylo nemyslitelné. I ze začátku, když jsme spolu začali chodit jsem se před ním halila do přikrývky a John se mi smál: "Co to sakra vyvádíš? Proč se schováváš? Možná je to pro tebe novinka, ale já už tě nahou viděl v noci a byl to nádhernej pohled" škádlil mě tenkrát. Ale v tom škádlení byla ale i trocha vážné snahy učit mě. Učit mě se mít ráda, nebát se, být seběvědomá a hrdá sama na sebe. "Probůh, vždyť jsi tanečnice, máš nádhernou postavu, tak za co se stydíš?" vrtěl hlavou nechápavě a taky lehce nazlobeně John. Tohle bylo něco, co jsem mu asi nedokázla vysvětlit. Prostě jsem nikdy nebyla tak sebejistá. A to ve všem - v učení, v tanci, i v sexu. S Johnem jsem se pomalu učila a učila jsem se ráda a ochotně. A John byl trpělivý a zkušený učitel. I to byla jedna z věcí, které jsem na něm milovala nejvíc.
"Po tom šampaňském?" zasmála jsem se a lehce ho políbila na hruď.
John se zasmál se mnou a zavrtěl hlavou. "Ne, myslím po tomhle, být tady s tebou, milovat se s tebou. Víš, já vlastně nevím, jak ti to vysvětlit. Ale já....miluju to, když jsme spol jedno tělo, jedna duše, je to nádhernej pocit." John se mi zadíval upřeně do očí a trochu zvážněl. "Miluju tě Kate. A teď to myslím vážně. Ať bylo dřív cokoli, bylo to jen....chci abys věděla, že to pro mě nemělo váhu, byla to jen....jen zábava." Díval se na mě trochu nejistě a mě bylo jasné, kam tím míří. Chtěl říct, že ty ostatní holky pro něj byly jen hračky na hraní a v tu chvíli mě jich bylo trochu líto. Ale koneckonců, většina z nich si byla tohohle faktu vědoma a ve většině případů šlo zjevně opravdu jen o sex, o nic víc. Zahnat nudu. Jenže to neznamená, že to nebolelo. Bolelo a hrozně. Pořád. I když jsem mu věřila, že....že už to skončilo, pochybnosti stále zůstávaly. Asi to tak muselo být.