Říjen 2018

Žebrácký podzim, část dvanáctá

31. října 2018 v 10:15 | tereza
Gabrielle nemohla spát, pořád se převalovala na lůžku a spánek stále nepřicházel. Připadalo jí, jako kdyby měla horečku. Kdykoli zavřela oči, neustále před ní vyvstávala Janova tvář, jeho úsměv, oči, zklamání, když ji chtěl vyzvat k tanci a hudba už ustala. Co to se mnou je? Tohle přece nejsem já. U francouzského dvora se také pohybovalo spousta pěkných šlechticů, ale žádný jí nevehnal takovou horkost do tváří a do těla jako králův mladší bratr. Navíc se jí zdálo, že ani jemu není lhostejná. Jenže co z toho? Věděla, že něco takového je nejen nepřípustné, ale nemá to ani žádnou budoucnost. Byla vdaná, jejím domovem byla Francie, Jan byl ženatý a jeho domovem byla česká země. Ano, tak to je a tak to zůstane. Gabrielle si tahle slova však mohla opakovat stokrát jako mantru, jako tichou prosebnou modlitbu, ale bylo jí to něco platné?
Ležela tiše na lůžku a poslouchala pár hlasů z nádvoří, zjevně lehce podroušených, podle způsobu mluvy. Nechtělo se jí spát a tak vstala, přehodila si přes košili dlouhý plášť a opatrně vykoukla na chodbu. Byla tichá, jen se ozvalo občasné zapraskání loučí. Pomalu přešla chodbu a ocitla se na malém nádvoříčku. Sešla po schodech dolů, trochu zabloudila, tušila, že se však brzy ocitně před hlavním sálem. Z komnaty, kterou právě míjela se však ozvaly hlasy, které jí přinutily se zastavit a zaposlouchat se. Zdálo se jí, že poznává Václavův hlas. Brzy se k němu přidal jiný a i ten poznala. Byl to Janův hlas. Mluvit ho sice slyšela jen málo ale i z těch krátkých chvilek kdy s ním měla možnost hovořit, měla pocit, že by jeho hlas poznala kdykoliv a kdekoliv.
"Nechápu, co ti vadí. Přece se nechystám umřít, tedy alespoň v nejbližší době ne, tak nevím, proč se rozčiluješ. Jiní by po tom skočili okamžitě. Třeba náš drahý Zikmund" zasmál se Václav.
"Prostě mě vadí, že ses o tom se mnou ani neporadil. Vždyť....se mě to přece dotýká dost zásadně..." ozval se trochu nejistě Jan.
"Bojíš se, že bys mohl být králem, kdyby mě někdo nasypal do číše jed? Bojíš se zodpovědnosti? Nebo toho, že bys mohl být další na řadě? Já jsem králem pořád, můj milý. Neustále, už od dvou let a mě se na to taky nikdo nikdy neptal."
"Tak to není, nebojím se o sebe, nebo zodpvědnosti...i když toho asi ano....kdo by se nebál? Já jen...nejsem už malý kluk, Václave. Vždyť mě neznáš" namítl Jan.
Václav se zasmál. "Ale znám, znám tě líp než ty sám sebe a proto tě chci u sebe, Jene. Ty nechceš být král, ty jediný ne, nezáleží ti na moci a proto budeš jednou silný, silnější než já, to mi věř. Věřím ti, věřím ti, že nebažíš po moci, ty jediný ne. A řekni sám, komu mám věřit já? Hulerovi? Můj děd měl Petra z Aspeltu nebo Jindřicha z Lipé, a co mám já?" rozhorlil se Václav.
"Říká se, že Jindřich z Lipé byl zrádce...."
"A ty tomu věříš? Zradil protože chtěl moc? Protože chtěl majetky a peníze? A kdo by nechtěl? Alespoň to zůstalo v Čechách, když už nic jiného. Možná je to hloupost, ale já věřím, že chtěl pro zemi jen to nejlepší a že měl mého děda rád a věřil v něj, alespoň zpočátku ano."
Jan si vzdychl a zamyslel. "To už je dávno, Václave, nevíme nic..."
"Jan Lucemburský byl velký král, stejně jako můj otec. Chtěl bych být jako on, Bůh sám ví, že bych chtěl, ale všechno je tak....tak jiné. Někdy mám pocit, že nemůžu nikomu věřit. Je to hrozný pocit, Jene, nevěřit nikomu."
"Věříš přece bohu"
"Ano, ale.....myslíš, že ten za mě bude vládnout?" ušklíbl se Václav.
"Václave!!!"
"Já vím, já vím, nechme toho....Co Richilda? Vybral jsem dobře?"
Jan se zatvářil trochu rozpačitě. "Zvykáme si na sebe"
"To se poddá, oba jste ještě mladí a dítě může počkat. Ale ne zas tak dlouho, víš, že potomky se to tady zrovna nehemží" namítl trochu hořce Václav.
Jan se trochu rozpačitě pousmál."No, ono vlastně už...."
Václav se na něj zadíval trochu nechápavě a pak se rozesmál a plácl Jana po zádech."Ale, ale, takže jak tak koukám v určitých věcech jste si, jak je vidno porozuměli docela rychle. To je skvělá zpráva. Ví to už matka?"
"Poslal jsem jí list"
"No to ovšem musíme zapít, potomci se tady nezapíjeli už hodně dloiho, vlastně vůbec ne. Na tvoje zdraví, Jene a na příštího pokračovatele rodu"
"Nebo pokračovatelku."
"Nemaluj čerta na zeď. A do dna!!!"

Gabrielle se trochu pousmála a poodstoupila ode dveří. A znovu se v ní ozval ten pocit - lehká směs smutku, závisti a lítosti. Ach, Jane, synu císaře a bratře krále, máš všechno a já nic. Máš dívku, která tě jistě miluje a dá ti i dítě, , máš bratra, kterého obdivuješ, dvůr, který je ti jistě věrný a oddaný. Závidím ti, a přesto, přesto, proč, když zavři oči vidím ty tvé?

Žebrácký podzim, část jedenáctá

30. října 2018 v 17:51 | tereza
Gabrielle jako první prolomila mlčení mezi nimi a usmála se na Jana. "Moc mě těší, že Vás poznávám, pane vévodo...my...věděli, jsme, že přijedete, ale Váš ctěný bratr chtěl vyjet co nejdříve, takže jsme už na Vás nemohli čekat. Jsem Gabrielle, vévodkyně de Beaumont. Můj bratr a já jsme pobývali v Praze u jejího Veličenstva, které nás pozvalo sem na Žebrák" vysvětlovala Gabrielle.
Jan se znovu dvorně sklonil. "Moc mě těší že Vás poznávám"
O chvilku později se ozvalo zašustění větví a z lesa vyrazli další jezdci v čele s králem Václavem a Benešem z Dubé. "Á, tady jste. Říkal jsme, že budou někde tady" mudroval Beneš a obrátil se s úsměvem k Václavovi. "Řekl bych, že ta laň nám asi už dneska unikne. Ale co je nám po ní, když nás jedna přímo doprovází. Vítám Vás, paní vévodkyně"
Jan pozvedl trochu překvapeně obočí nad Benešovým oslovením "paní vévodkyně". Je vdaná, pomyslel si a ani nevěděl jak a proč, ale pocítil přitom lehké zklamání. Anebo možná již věděl, ale odmítal si to připustit. Vzápětí se mu ale na tváři rozlil šťastný úsměv, když za Benešem uviděl Václava. Seskočil z koně a běžel mu vstříc. Václav ho také zpozoroval a následoval bratrova příkladu. "Jene!!! Vítám tě! Trvalo Vám to dost dlouho. Promiň, ale museli jsme vyrazit už hned ráno, nechtěl jsem si to laň nechat ujít a stejně mi unikla. Nevadí, dostanu jí jindy" smál se Václav a oba bratři se objali. "Páni, zmužněl si bratříčku. Je vidět, že manželství ti svědčí. Co, Beneši?" Václav se i s Janem obrátil k Benešovi, aby potvrdil jeho slova. Ten se rozesmál svým hřmotným smíchem. "No, nevím, jestli je to manželství, co mu svědčí, v každém případě mu určitě svědčila moje společnost."
Václav se znovu rozesmál." O tom nepochybuji. Tak pojeďme, na Žebráku je už všechno nachystáno" pobídl Václav společnost, která znovu vyskočila do sedel a vyrazila pomalu zpátky na Žebrák.

Na Žebráku se Jan ještě dodatešně přivítal s dalšími pány, jako byl Jíra z Roztok či Zikmund Huler a lehce ho překvapila i společnost Jindřicha z Rožmberka, který, pokud mu bylo známo, nepatřil zrovna ke královým příznivcům. Ale co on věděl, přízeň či nepřízeň Václavova se mnohokrát ubírala klikatými stezkami a stačilo málo, aby jste u něj propadli v nemilost, anebo zase naopak byli poctěni jeho přízní. Hulera neměl Jan nikdy příliš v lásce, připadal mu úlisný a podlézavý a zdálo se, že nevraživost je vzájemná. S Jírou z Roztok byl Jan kdysi na štíru kvůli lásce k jedné mladinké dvorní dámě jeho matky Alžběty Pomořanské, ale to bylo Janovi necelých čtrnáct a o lásce věděl jen to, co si přečetl v baladě o králi Artušovi. Jan tenkrát prohrál, přízeň krásné dívky získal Jíra. Oba mladíci se ale již dávno smířili a Jan měl Jíru na rozdíl od Hulera docela rád. Jindřich z Rožmberka se s Janem pozdravil s poněkud nakyslým úsměvem a otázkou, zda Jana někdy uvídí také v Praze na jednáních královské rady, když ho Václav hodlá učinit svým nástupcem v případě své smrti a obejde tak bratra Zikmunda dlícího toho času v Uhrách. Jana tím dokonale zaskočil, neboť neměl o Václavových záměrech ani tušení a vymínil si, že o tom musí s Václavem hovořit co nejdříve. Nelíbilo se mu, že taková rozhodnutí dělal Václav v podstatě za jeho zády a bez jeho vědomí, jako by se ho něco takového vůbec netýkalo. Není už přece malé dítě! Bylo mu jasné, co by tohle rozhodnutí asi udělalo se Zikmundem a s jejich bratranci na Moravě, Joštem a Prokopem.

Navečer byla připravena pro všechny přítomné menší hostina. K jídlu vyhrávali najatí hudebníci a mohlo se později i tančit. Dam bylo sice málo, sestávaly pouze z vévodkyně Gabrielly a jejích dvorních dam, ale páni se prostřídali a tak se dostalo na každou z nich. Gabrielle vypadala ve světle fialkových lehoučkých šatech kouzelně a Jan si nemohl pomoci a vrhal po ní neustálé kradmé pohledy. Věděl, že jistě vypadá hloupě a že by neměl, ale ta dívka ho přitahovala a navíc se mu zdálo, že i ona si občas neodpustí kradmý pohled jeho směrem. Anebo si to jen namlouvám, pomyslel si. Gabrielle tančila už téměř se všemi pány, dokonce i s Václavem, jen s Janem ne. Ten se dlouho ostýchal, ale když už tančila takřka se všemi, bylo mu naopak hloupé, aby byl jediný, který jí o tanec nepožádá. Když se však konečně odhodlal a chtěl se zvednout, aby ji požádal o tanec, hudebníci přestali hrát. Gabrielle se na něj přes stůl omluvně usmála, jako by sama vytušila, co měl v úmyslu. Když se později rozproudila volnější zábava a hosté se rozešli po sále, využil Jan příležitosti, když viděl, že je Gabrielle o samotě a oslovil ji. "Moc se omlouvám, paní Vévodkyně, že jsem Vás nestihl požádat o tanec. Nechci, aby jste si myslela, že jsem nechtěl, já jen..." blábolil Jan a jako vždycky, když se podíval zblízka do Gabrielliných očí mu došly slova.
"Já vím, hudebníci už přestali hrát" řekla Gabrielle jemně a tiše a Jan vycítil v jejím hlase lehký smutek.
"Třeba ještě začnou" namítl stejně tiše a nesměle Jan.
Gabrielle k němu zvedla smutné oči. "Myslíte? Některé věci se neopakují, pane vévodo. Časem to zjistíte"

Zaz, Qué Vendrá

30. října 2018 v 13:07 | tereza
Zaz mám hrozně ráda a moc ráda ji poslouchám a vždycky mě zamrzí, že moje francoužština je tak hrozná, protože už jsem totálně všechno zapomněla. Hezký den!
Smějící se

Žebrácký podzim, část desátá

29. října 2018 v 10:44 | tereza
Gabrielle zvedla překvapeně obočí a na chvíli se na sebe s Janem dívali. Má hezké oči, pomyslela si Gabrielle. Modré jako moře, trochu posměvačné, ale ne zle, tak nějak laskavě posměvačné. Oči ve kterých není přetvářka ani faleš. Zatím ne. Mládí a nedostatek zkušeností mu ještě nedovolili vytvořit mu na tváři a kolem očí starostlivé vrásky. Ale na jak dlouho. Gabrielle si byla téměř jistá, že ona je už má. A to jsem asi tak stará jako on. Bože, závidím mu. Závidím mu tu bezstarostnost, tu umetenou cestičku, kterou mu jistě bratr připravil, závidím mu jeho bezstarostnost, která je patrná z každého jeho pohledu a zachvění úsměvu. Při pohledu na Jana jí zabolelo u srdce. Ano, už teď žárlím a závidím té která získá jeho srdce a lásku a nebo té, která ji už získala, přestože ho znám chvíli ale ty oči, ty oči mě nemůžou zmýlit, ty oči, které nelžou....
Jan se díval na Gabrielle a uvědomoval si, jak strašně mu buší srdce a krev mu tepe ve spáncích. To je tou rychlou jízdou a taky trochu leknutím...mohli jsme se srazit a ona se mohla zranit, mohl jsem jí ublížit. Nebo to není jen z rychlé jízdy? Je krásná, ale krásných dívek už přece taky viděl dost. Ne, to není tím....Tak čím tedy? Je tak jiná než ostatní. Jako víla z jiného světa a přece je tak připoutaná k zemi, tak odvážná a nebojácná. Tak proč je mi jako bych vypil plný džbán červeného vína? Tak lehko a zároveň tak těžko u srdce. Říká se, že láska bolí. Ne, to přece není možné, láska není....láska je jen v rytířských povídačkách, jako v té o Abélardovi a Helóise. Jenže oni se prý opravdu milovali, to si nikdo nevymyslel. Je to opravdu tak? Může Vám láska takhle zkřížit cestu, málem Vás srazit ze sedla, rozbušit Vám srdce a rozproudit krev ve spáncích? Je to takové? Je to slastné a zároveň to tolik bolí. Stalo se to teď mě? Vyléčím se z toho? A chci se vyléčit?

Žebrácký podzim, část devátá

28. října 2018 v 17:55 | tereza
Jan trochu přimhouřil oči proti slunci, neboť se mu zdálo, že už mezi stromy zahlédl siluety Žebráku. Malý průvod stoupal úzkou cestou směrem k hradu a Jam moc dobře věděl, že už to není daleko. A skutečně, za necelou čtvrthodinku už vjížděli na nádvoří, kde se začali srocovat podkoní, děvečky, Jan v nich rozeznal rozložitou kuchařku Hátu, která se na Jana jako první zářivě usmála a pokusila se o něco podobného pukrleti, a pukrabího Zdeňka Březovského. Březovský byl rozložitý, vousatý padesátník s bodrým, zvučným hlasem a neustávající brblavou, špatnou náladou. Václav pochopitelně nikde. Jan už odtušil, že celá společnost už je patrně dávno na honu a taková maličkost jako přivítat mladšího bratra mu rozhodně nebude stát v cestě. Jana to nemrzelo, na podobné věci byl dávno zvyklý a bral je jako fakt.
Jan hbitě seskočil z koně, hodil uzdu štolbovi a krátkým pokývnutím přivítal hradní personál a jeho oči zabloudily i na hradby směrem ke strážím, které mladšího císařova syna také uctivě pozdravili. Všiml si také dvou mladých děveček, které si Jana pokradmu prohlíželi a něco si mezi sebou se smíchem špitali. Jan se musel sám pro sebe usmát, protože se přistihl, že ho ovládla náhlá zvědavost dozvědět se, co si ty dívky asi tak špitají. Jenže to už k němu přikvačil purkrabí, a pozdravil ho mohutnou poklonou. "Vítám Vás, Vaše vévodská milosti na Žebráku. Všichni zde jsme velmi potěšeni, že jste nás opět poctil svou přítomností" uvítal Jana květnatě.
Jan se usmál, trochu si vzdychl a pak stejně květnatě a obřadně odpověděl. "I já jsem rád, pane purkrabí, Žebrák je nádherný hrad a ty víš, že tady vždycky pobývám s velkou radostí a s velkou chutí. Můj královský bratr není přítomen?" optal se spíše pro formu Jan.
"Bohužel, milosti, není. Celá společnost v čele s její královskou výsostí vyjela již časně zrána. Mám Vám rovněž vyřídit uctivé pozvání od její Výsosti na hon." vysvětloval taktně purkrabí. Jan už se nadechoval k zamítavé odpovědi, když tu mu trochu neuctivě skočil do řeči Beneš. "Ale jistě, pane purkrabí, pozvání rádi přijímáme a k její královské Výsosti se rádi připojíme, jen nám musí lovčí, nebo někdo vysvětlit kam se její Výsost s průvodem vydala." a hodil přitom lehce prosebným, lehce škodolibým výrazem po Janovi. Ten nakonec kapituloval a se smíchem potřásl hlavou.

A tak o necelou čtvrthodinu zase vyrazili do hustých, nyní již zlatavě zbarvených lesů kolem Žebráku. Netrvalo dlouho a slyšeli štěkot psů a pokřiky lovčích. "Jsou někde tady, už slyším psy" poznamenal Beneš a pobodl koně ostruhami. Také ostatní se vydali za ním. Jan koně trochu popohnal o něco dál a malinko sjel ze stezky, protože se mu zdálo, že více psů slyší směrem od potoka nalevo. Rozhlížel se a vzápětí byl nucen prudce trhnout uzdou a strhnout koně stranou, protože se před ním zčistajasna vynořil cválající jezdec, který nečekal že se před ním někdo vynoří a oba jezdci se málem srazli. Kůň cizího jezdce se vzepjal a poděšeně zaržál, nicméně jezdec byl evidentně zkušený a nespadl. I Janův kůň poděšeně klopýtl, ale Jan stačil uhnout stranou a poplácáváním po šíji koňě uklidňoval. Až teprve když koně utišil zvedl oči k jezdci a téměř nestačil skrýt své překvapení. Onen jezdec nebyl muž, ale žena, či přesněji řečeno mladá dívka v červeno zelených jezdeckých šatech s něžnou, půvabnou tváří a velkýma očima barvy fialek. Její jemný zjev vůbec nekorespondoval s jejím výtečným jezdeckým umem a Jan rozšířil oči údivem.
"Co tady proboha dělate? Neříkala jsem ostatním ať jedou druhou stranou, že se to pokusím objet kolem toho potoka?" pak se ale dívka lehce zarazila a začala si mladého jezdce pozorněji prohlížet. Došlo jí, že mladíka v králově družině zcela určitě neviděla, přesto byl však draze a velmi pěkně oblečený. Vlastně....pěkný byl celý, nejen jeho oděv a i jeho kůň byl nádherný, ušlechtilý hnědák a neobyčejně ke svému pánovi pasoval, neboť i mladík měl hnědé vlasy, které mu v hustých kadeřích spadaly na ramena. Je hezký, pomyslela si, jako z rytířských báchorek, ale bylo zvláštní, že ačkoli si byla zcela jistá, že mladíka nikdy v životě neviděla, přesto jí připadalo, že jí jeho tvář není tak zcela neznámá. I když, byla to opravdu jeho tvář?....Blázním, pomyslela si Gabrielle a pak lehce nesouvisle dodala. "Vy nepatříte k naší družině.
Mladík stále ještě lehce zadýchaný potřásl hlavou a usmál se na dívku. "Ne, já.. nebyl jsem ve Vaší družině, ale.....vlastně k Vám patřím...tedy pokud patříte k lovecké družině jeho Veličenstva krále Václava."
"To patřím, ale stejně Vám nerozumím" odvětila dívka, ale nezněla polekaně, spíše zvědavě.
Mladík dojel se svým koněm trochu blíž k ní a dvorně se jí uklonil. "Jsem mladší bratr jeho Veličenstva, vévoda Zhořelecký"

Tak, doufám, že se Vám další část aspoň maličko líbí a třeba někomu udělá aspoň trochu radosti v těchhle deštivých dnech. Nejmladší syn císaře Karla IV. Jan Zhořelecký je řekla bych poměrně neprávem dosti opomíjená postava českých dějin, i když alespoň na krátký čas sehrál v jejím občas trochu kostrbatém toku svoji docela důležitou úlohu. Kdysi mě, coby pubertální dívku jeho postava okouzlila v románě Ludmily Vaňkové "Jsme jedné krve", kde je jeho příběh, který rozhodně nepostrádá svůj tragický rozměr velmi krásně, čtivě i poeticky vylíčen. Já pochopitelně neoplývám spisovatelským nadáním paní Vaňkové, která patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelkám a ani vzdáleně se o to nepokouším, píši čistě pro zábavu a z radosti a pro nic jiného. Podotýkám, že se rozhodně nepokouším o nějakou zásadní historickou přesnost, i když v kostce bych se chtěla občas držet nějakou zásadních a obecně známých historických faktů. Ostatně, o Janovi samotném toho zas tak do detailů moc nevíme - nevím, jak vypadal, takže moje vylíčení jeho podoby je pochopitelně zcela fiktivní ( a asi i dosti zidealizované, i když co my víme, že), nicméně s mladou princeznou Richardis Kateřinou Meklenburskou ho skutečně oženili coby osmnáctiletého mladíka, nevěsta byla údajně zhruba stejně stará a Václav byl k mladým novomanželům ůdajně docela štědrý, takřže zjevně k sobě oba nevlastní bratři měli patrně docela blízko, čemuž pochopitelně nasvědčují zcela jasně i Janova pozdější jednání a zásah v době, kdy byl Václav zajat panskou jednotou a Janovou rozhodné tažení na Prahu a na Budějovice s cílem osvobodit bratra. Jeho činy tak mluví pro to, že ne všechny vztahy mezi Lucemburky byli tak zkalené, jak by se zdálo, byť vděku se Jan od bratra tedy nedočkal, spíše naopak. Ve Zhořelci měl skutečně své sídlo, údajně zde pořádal i četné slavnosti a i turnaje a také se říkalo, že byl dost na ženské, ale to mohou být jen klepy a dohady, jak říkám, zas tolik se o něm neví.
Bližší informace lze pochopitelně dohledat kdekoli na internetových vodách, pokud by jste se chtěli o Janovi dozvědět více, doporučuji knihu paní L. Bobkové "Jan Zhořelecký, třetí syn císaře Karla IV." či již zmíněný román paní Vaňkové "Jsme jedné krve", nicméně obě knihy jsou dosti špatně k sehnání, monografie paní Bobkové je již hodně vyprodaná, takže přeji dobrý lov.
!!!!

Marina Anissina, Gwendal Peizerat, Star Wars

28. října 2018 v 9:58 | tereza
Ať tě provází síla!

Žebrácký podzim, část osmá

27. října 2018 v 10:58 | tereza
Královský podkomoří Zikmund Huler lehce zaklepak a otevřel dveře do menší místnosti, kde právě za velkým stolem snídal král a jeho početná společnost. "Veličenstvo, právě jsem dostal zprávu, že Váš nejmilostivější pan bratr, vévoda Zhořelecký se už i s družinou blíží k Žebráku" oznamoval Huler. Václavovi se rozlil po tváři úsměv. "Výborně, to je skvělá zpráva. Kdy dorazí?"
"Prý tak nejdříve za dvě hodiny, Veličenstvo."
"Hm, to je moc pozdě, musíme na hon vyrazit dřív, abychom stihli dojet tam, kam mám naplánováno. No dobře, s bratrem se přivítáme až přijedeme z honu. Ostatně, může se k nám připojit....nebo lidi z jeho družiny, pokud Jan nebude chtít. Pokud vím, nemá štvanice zrovna v lásce." zavrtěl hlavou Václav.
"Prý je s ním i Beneš z Dubé...."
"Beneš? No, ten si hon zcela jistě nenechá ujít. Ostatně, proč by sem taky jinak jezdil, že? No, v každém případě, pověř někoho ať Jana a Beneše přivítá, třeba purkrabího, to je jedno. Pánové....a dámo" Václav se vzápětí lehce uklonil k mladé, nesmírně půvabné ženě v červeno-zeleném jezdeckém oblečení, která seděla o pár míst dál a lehce se na jeho Veličenstvo pousmála. Gabrielle de Guisson, vévodkyně de Beamount přijela na Žebrák společně se svým bratrem Pierrem, který do Prahy přijel společně se svou sestrou jako jeden z vyslanců francouzského krále a pobývali v hlavním městě českého království už téměř dva měsíce. Gabrielle se do Čech doslova zamilovala a naplno se zde užívala volnosti. Před dvěma lety, jako šetnáctiletou ji provdali za třiapadesátiletého vévodu Beamounta, který, inu jak to říci...zkrátka svou ženu vnímal jako součást vybavení svého hradu, kus vzácného nábytku, nebo gobelín. Čistě na ozdobu a na to, aby se mohl chlubit krásnou, mladou dívkou. Jinak za celé dva roky k ní neprojevil téměř ani náznak nějakého citu nebo zájmu. Nebyl suroví, nikdy jí nijak fyzicky neublížil, ale také neprojevil nic, čím by dal nějak najevo, že mu na ní záleží. Jediné na čem mu záleželo bylo, aby mu dala potomka, pochopitelně nejlépe syna a jelikož se tak ani po dvou letech nestalo, začal dávat stale častěji najevo své rozladění. Nebylo tedy divu, že Gabrielle přijala nabídku svého o deset let stršího bratra Pierra, aby ho doprovázela na jeho cestě do Čech. A Gabrielle byla okouzlená. Zamilovala si nádhernou přírodu a divoké lesy, kam mohla vyjíždět na časté projíždky, protože milovala jízdu na koni. Byla skvělá jezdkyně a často se stávalo, že předjela i svého bratra se kterým často závodila. Byly to jedny z mála chvil, kdy se cítila šťastná, nespoutaná a svobodná. Občas měla pocit, že se zadusí. Ale tady v Praze měla pocit, že se může po dlouhé době znovu nadechnou, že za ní nestojí věčný vyčítavý stín jejího manžela. Král Václav byla stále ještě mladý muž, celkem pohledný a Gabrielle neušlo, že i velmi samolibý a zvyklý poroučet. Na druhou stranu, nebylo se co divit, vždyť byl král a ke Gabrielle se vždycky choval s největší dvorností a neušlo jí, že nevynechá ani jedinou příležitost, kdy by jí mohl být nablízku. Nevadilo jí to, právě naopak byla to vítaná změna, nicméně Gabrielle mu rozhodně nehodlala dovolit nic víc než lichotky a dvoření. Na to byla až příliš obezřetná a nechtěla způsobit bratrovi nějaké nepříjemnosti. Na Žebrák ale přijali pozvání rádi, i když Gabrielle se trochu zarazila, když zjistila, že bude mezi urozenými hosty jedinou ženou. Sice měla sebou pár dam, které jí dělali garde, ale stejně to bylo neobvyklé a Gabrielle se cítila trochu rozpačitě, když seděla u stolu se samými muži, kteří po ní všichni vrhali roztoužené pohledy. Na králova bratra Jana byla také zvědavá, slyšela, že je to příjemný, hezký mladý muž a společnost takřka stejně starého mladíka by uvítala docela ráda. Jenže i ona se na hon těšila. Ani ne tak kvůli zvěři, ale kvůli rychlé jízdě na konui, kterou milovala. I sám Václav jí složil obdivnou poklonu, za její jezdecké dovednosti.
"Pánové a dámo...za necelou půl hodinu vyrážíme. Tak se prosím pomalu připravte. Děkuji Vám všem za milou společnost" ozval se králův zvučný hlas a vrátil tak zamyšlenou Gabrielle zpět do přítomnosti.

Žebrácký podzim, část sedmá

26. října 2018 v 14:55 | tereza
Druhý den ráno se skupinka šlechticů znovu vydala na cestu. Den byl opět bez mráčku a podzimní slunce už svítilo od božího rána. Všichni byli v dobré náladě, obzvláště Beneš, který s Janem neustále lehce obhrouble žertoval na téma krásné hostinské a vyptával se ho, jestli si po včerejší "jízdě" vůbec troufá sednout do sedla.Zcela marně ho Jan přesvědčoval, že mezi ním a Sárou se nestalo vůbec nic. Zemitý šlechtic zkrátka vůbec nechápal, jak by Jan mohl odmítnout tak krásnou dívku, když se mu evidentně sama nabízela a v duchu ho považoval za hlupáka. Jediný, kdo Jana chápal a rozuměl mu, byl Beneš. Za ta léta už Jana znal, byť některé stránky jeho povahy mu přesto byly skryté. Občas nebyl Jan tak lehce čitelný, jak by se zdálo na první pohled. Navenek se nejevil jako příliš průbojný, ale Ondřej věděl svoje. Viděl to ve způsobu, jakým s ním Jan bojoval, když spolu občas cvičili na nádvoří. Učil se rychle a často se stávalo, že nečekanými a zajímavými fintami dokázal i zkušeného Ondřeje přivést do úzkých. Také boj málokdy vzdával. Nebyl zákeřný, ale byl vytrvalý a nakonec dosáhl kýženého vítězství. Ondřej věřil, že Jan dokázal být věrný až za hrob a věděl, že milje svého královského bratra a je mu zcela oddaný, jenže Ondřej si nebyl jistý, zda je to zrovna dobrá a zdravá vlastnost. Sám si myslel o Václavovi své. Jistě, byl to jeho pán a král, ale Ondřej zažil v Praze i na Žebráku Václavovi zcela nekrálovské výbuchy vzteku, pokud nebylo po jeho a nebyl to zrovna dobrý pohled. Když se o tomhle občas s Janem důvěrně bavili. Jan jen přitakal a řekl. "Já vím, ale je to můj bratr a já nikdy nedopustím, aby ho někdo urážel, rozumíš, Ondřeji? Já prostě při něm musím stát, je to moje povinnost a moje povinnost vůči rodu. Nemůžeme být proti sobě, to by nás zničilo, všechny. Snaž se to pochopit." prosil ho tehdy Jan a Ondřej se snažil, ano, opravdu se snažil to chápat, ale přesto nerozuměl.

Žebrácký podzim, část šestá

25. října 2018 v 15:48 | tereza
"Á, tady už to poznávám, hned na začátku města je výtečný hostinec. Skvěle tam vaří a ta šenkýřova dcera, no to je něco. Prostě skvost. Skvost, pánové" rozplýval se Beneš, když se přece jen již přiblížili k Žebráku.
"Neměli bychom raději jet dál, myslel jsem, že bychom mohli dorazit na Žebrák ještě dnes" oponoval trochu rozmrzele Jan, i když i on musel připustit, že už je dlouho cestou poněkud znavený.
"Nesmysl, v tomhle období už padne tma brzy, vždyť vidíš, že už se smráká. V šenku si odpočineme, skvěle se najíme a ráno vyrazíme. Uvidíš, až budeš po jídle, dáš mi za pravdu, že by to byl hřích ochudit se o takový dlabanec.... A i o jiné věci" dodal ještě s úšklebkem Beneš.
Jan poraženecky vzdychl a lehce se pousmál. "Tak dobře, asi máš pravdu. Byl by to nerozum jet dál. Za chvíli bude tma a jet lesem , když si nevidím ani na špičku nosu není zrovna nejpříjemnější" uznal Jan.
"Moje řeč" rozradostnil se Beneš ,poplácal uznale přítele po zádech a popohnal koně, aby byli v šenku co nejdříve.

V šenku bylo skoro plno, bylo vidět, že je jistě v kraji vyhlášený. Šenkýř se měl evidentně co otáčet a stejně tak i jeho dcera, která se zkušeně a znalecky točila okolo hostů. Byla to mladá, velmi půvabná dívka pěkných tvarů, velkých očí a krásných černých vlasů, které jí v hustých kadeřích splývaly po zádech. Hosté na ní mohli oči nechat a dívka se na každého usmála, bylo však vidět, že její úsměv je poněkud naučený, i když za ta léta v hostinci se asi nebylo čemu divit. Hostinský při pohledu na na první pohled urozené hosty okamžitě přikvačil, vyhodil od jednoho stolu pár obejdů a nabídl ho urozené návštěvě.
"Ó, pan Beneš, pěkně vítám urozený pane, pěkně vítám a vzácné pány rovněž. Budete u nás jistě večeřet?"
"Také vítám hostinský. Samozřejmě, večeřet budeme všichni a také nocovat. Doufám, že máš volné pokoje? A pro začátek nám všem horkou medovinu" poroučel suverénně Beneš a hostinský na vše úslužně přikyvoval.
"Samozřejmě, vzácní pánové, samozřejmě všechno zařídím. Sáro, medovinu tady pro urozené pány. Hni sebou" obořil se hostinský na dívku, která se sice tvářila, že je ohromně zaměstnaná s ostatními hosty, ale přitom po urozených hostech neustále potutelně pokukovala. Nejvíc jí zaujal ten hezký hnědovlasý, modrooký mladík, kterého s panem Benešem ještě nikdy neviděla. Podle oblečení a vyšívaného, drahého pláště to byl evidentně také šlechtic, ale na rozdíl od Beneše se nechoval tak povýšeně a rozkazovačně. Měl veselé oči a uměl se smát a Sáře se líbil na první pohled. Kdopak to asi je? Umínila si, že to zjistí stůj co stůj. V kuchyni nalila do džbánku medovinu, vzala korbele a vydala se k hostům.
"Tady, vzácní pánové" postavila medovinu na stůl a přitom znovu nesměle hodila očkem po mladíkovi. Zblízka byl ještě hezčí, ty modré oči jí tak okouzlily, že medovinu málem vylila. "Opatrně, holka, taková vzácnost" zakroutil hlavou Beneš a přitom plácnul dobromyslně Sáru po zadku. Mladík se většinou díval do stolu, nebo se zvědavě rozhlížel po hostinci a po ostatních hostech, ale když Marika málem vylila korbel, s nečekanou bleskurychlostí ho chytil a jeho oči se konečně zvedly od stolu a setkaly se se Sářinýma. Ta se na něj omluvně usmála. "Promiňtě, vzácný pane, přinesu Vám jiný"
"Ne, to není třeba, vždyť se skoro nic nevylilo, to je v pořádku" ujišťoval dívku mladík a podíval se na ni tak, že se jí málem podlomila kolena.
"No, tak na zdraví pánové" připil Beneš Janovi a Ondřejovi a všichni se pustiliy do pití a za nějakou chvilku i do jídla. Srnčí na houbách s brusinkovou omáčkou bylo vytečné a i Jan jídlo zhltnul s nevídaným apetitem. Musel Benešovi přiznat, že medovina i večeře byla výtečna. Beneš se spokojeně zvrátil do křesla a povolil si opasek. "Tak pánové, a co říkáte obsluze? Měli jsme předkrm v podobě medoviny, hlavní chod v podobě srnčího a já bych si dal ještě dezert v podobě Sáry" zachechtal se Beneš a Ondřej se k němu přidal. Za jiných okolností by se Janovi jeho žerty zdáli značně obhroublé a přisprostlé, jenže sám už měl taky něco vypito a tak se po hvíli k jejich smíchu taky přidal, i když o něco tišeji, než Beneš s Ondřejem. Beneš si znova zavdal medoviny a potřásl zklamaně hlavou. "Jenže, jak se zdá, mám smůlu. Přízeň naší krásné hostinské dnes patří zcela někomu jinému."
Ondřej se na něj zadíval trochu překvapeně. "Vážně? A komu?
Beneš lehce kývl hlavou směrem k Janovi, ďábelsky se pousmál a začal se zvedat. "No, já myslím, že jdu spát, mám toho za celý den až až. Pánové, přeji všem krásnou noc. Zvláště některým" prohlásil potutelně a hodil znovu všeříkajícím pohledem k Janovi. Ten se snažil si toho nevšímat, ale lhal by sám sobě kdyby se nepřistihl, že během večera neustále pokukuje Sářiným směrem a musel uznat, že to byl opravdu moc pěkný pohled. Dívka se na něj během večera také několikrát pousmála a Jan přitom celý zrudl.
"No, já jdu taky. Hostinský, ukaž mi pokoj" zavolal Ondřej na hostiského a Jan se přidal, že půjde také.
"Hned, pánové, omlouvám se, pošlu dceru. Sárou, vem louči a zaveď pány nahoru" zavolal hostinský na dívku, která za chvíli přiběhla s loučí. Hbitě vyběhla vysoké schody do prvního patra a pro Ondřeje, který šel hned za ní to byl náramně hezký pohled a trochu se pousmál pod vousy. Ukázala Ondřejovi pokoj a dodala. "Ještě Vám přinesu další přikrývky, je zima"
Ondřej však mávl rukou. "To je dobré, není třeba, dobrou noc, uvidíme se ráno."
Dívka se pak otočila k Janovi a lehce mu naznačila rukou, kudy se má vydat. "Prosím, pane, ten poslední pokojík na konci chodby.
Pokoj byl malý, ale celkem útulný, nicméně dívka měla pravdu, byla tu značná zima a tak Jan na rozdíl od Ondřeje dívčinu nabídku další přikrývky vděčně přijal. Pochopitelně nebyl žádný zhyčkanec, ale co by zapíral, teplo měl rád. Odepnul si plášť, opasek s mečem a povolil si šněrování u haleny. Zívl, trochu si prohrábl husté hnědé vlasy a ještě si nalil trochu medoviny. Venku už byla tma a Jan se na chvilku zahleděl z okna na nádvoří hostince a pozoroval chvilku dění na nádvoří. Zrovna se pár opilců potácelo domů a byli evidentně značně rozjaření. Vtom se znovu ozvalo zaklepání. "Dále" odpověděl na něj Jan. Dovnitř se vrhnula Sára s haldou přykrývek a nohou za sebou zavřela dveře. Jan okamžitě přiskočil, aby jí pomohl. "Není to trochu moc? Myslel jsem, že přineseš jednu, a ne dalších deset. Já neumrznu, taková zima tu zas není" smál se Jan. Dívka se rovněž usmála, přistoupila k němu a Jan si najednou uvědomil, že je najednou nějak až nebezpečně blízko. "Já jen...měla jsem strach, aby jste nenastydl, tady nahoře se skoro vůbec netopí. I když...zahřát by jste se mohl i jinak, než jen přikrývkami" dodala Sára a i když sklopila stydlivě oči, na jejích slovech nic stydlivého nebylo. Jan těžce polkl a najednou mu zima nebyla vůbec, naopak, najednou měl pocit, že je v místnosti až nesnesitelné horko. "No, já...myslím, že bys měla už jít dolů, otec se po tobě jistě shání" vypravil ze sebe těžce a ochraptěle Jan. Dívka od něj trochu poodstoupila a zatvářila se značně zklamaně. "Nelíbím se ti?"
"Ne, to ne, tedy....ano, samozřejmě, že se mi líbíš, jsi krásná. Ale já jsem ženatý a...."
Dívka se trochu pousmála. "To není vážná nemoc, většině urozených hostů tohle rozhodně nevadí. A navíc, nikdo se to nedozví a otec má pochopení" namítla svádivě a tentokrát neváhala, objala Jana kolem krku a začala ho líbat. Jan nebyl z kamene a tak jí polibky brzo opětoval, jenže když mu dívka zkušeně sáhla po koženém opasku, aby mu ho rozepnula a sundala mu halenu. Ruku jí lehce, ale důrazně stáhl. "Promiň, ale ne. Já tohle nechci. Líbíš se mi, ale já jsem ženatý jen krátce a moje žena čeká naše první dítě a já....prostě nechci, rozumíš?" vysvětloval jí Jan a vzal jí přitom lehce za bradu. Sára se mu chvíli dívala pátravě do očí a pak se lehce, smutně usmála. "Jsi zvláštní. Jiný než ostatní. Líbil se mi hrozně moc už tam dole v hostinci, ale teď...teď se mi líbíš ještě víc. Slib mi, že....kdyby sis to někdy rozmyslel, že se tady znovu zastavíš?" dodala Sára prosebně a Jan se usmál a přikývl.
Sára se otočila směrem ke dveřím, ale předtím se ještě naposledy ohlédla. "Můžeš pro mě ještě něco udělat?" zeptala se.
Jan se na zadíval trochu tázavě.
"Jak se jmenuješ?"
"Jan"
"Hezké jméno, hodí se k tobě. Jako Jan Křtitel. Trochu se mu podobáš. Opatruj se, Jane" řekla dívka tiše a rychle vyběhla ze dveří.

Téma týdne: Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky.

25. října 2018 v 14:57 | tereza
Jsem od přírody nostalgik a taky těžká romantička (což je asi trochu patrno z mého psaní) a mám od malička slabost pro různé "serepetičky", nicméně vzheldem k tomu, že na ně nemám místo, musela jsem je přece jen značně omezit. Po prarodičích mi toho ale zbylo jen málo, když se likvidovaly věci po nich, nebyla jsem bohužel u toho a dodnes toho lituji. Naši spoustu věcí jednoduše vyházely a nikdo se mě nezeptal, jestli bych je třeba nechtěla. Tenkrát jsem to tiše obrečela, protože moje babička měla skleněnou vitrínu napěchovanou spoustou hrnečků, váziček, z nick některé byly nádherně broušené a musely být značně drahé - rozhodně to nebylo žádné bezcenné smetí. Nicméně, na smetišti to zcela evodentně stejně skončilo. V šuplíku měla také pár párů krásných rukavic, víte, takové ty elegantní, semišové - fakt nádhera. Opět to patrně skončilo v kontejneru. V tomhle jsem opravdu mamku nechápala, jak tohle všechno, všechny ty věci mohla jednoduše vyházet. A upřímně nechápu to dodnes a dodnes je mi z toho těžko u srdce. Jediné, co jsem zachránila byla malá porcelánová soška a tarotové karty. A taky album s fotkami. Můžu říct, že tohle jsou v podstatě jediné věci, které mi po ní zbyly. Dost málo na tak báječnou, neskutečně altruistickou, štíhlou, nesmírně elegantní ženu, jakou byla moje babička.

Žebrácký podzim, část pátá

24. října 2018 v 16:08 | tereza
O necelý týden později konečně vyrazili na Žebrák. K malému průvodu se nečekaně připojil ještě Beneš z Dubé, který přijel Jana nečekaně navštívit. Beneš byl o pár let starší, jeho nejstarší dceři bylo už deset let a patřil k těm řekněme věrnějším oporám trůnu, i když přízeň pánů z Dubé byla vždy poněkud vrtkavá a to už od dob Přemysla Otakara II. Beneš vyrůstal na Pražském hradě spolu s Václavem a Janem a Jan si dodnes živě vybavoval, jak mu kdysi Beneš ukradl malého dřevěného koníka a praštil ho s ním po hlavě. Malý Jeník se pochopitelně rozeřval na celé kolo. Slyšel to Václav, do Beneše hrubě strčil až upadl, vyrval mu koníka z rukou a vrátil ho uplakanému Janovi "Tumáš a hraj si, nemehlo" avšak rudý vztekem se obrátil k Benešovi, který se zdvíhal ze země. "Co si to vůbec dovoluješ, ty nicko? Víš, kdo já jsem? Jsem císařův syn a stejně tak on" ukázal smerem k Janovi. "Jsme synové císaře. Císaře, rozumíš a ty jseš jen zemánek, co se válí v blátě a co se sem dostal jen náhodou. Tak si dej velký pozor, abych nežaloval otci a ty ses nevrátil zpátky k prasatům" ušklíbl se pohrdavě na Beneše a důležitě vykráčel z místnosti.
Pro Jana byla tahle epizoda především jedním z okamžiků, kdy se ho bratr zastal. I když, spíše se zastal císařského majestátu, než Jana samotného, ale co na tom. Teď už byli ale všichni dospělí muži, z Václava se stal král a z Beneše mocný velmož, vážící si rodového odkazu předků. S Janem se občas stýkali a dávné křivdy a nevraživost byla přece jen už dávno za nimi. Když se Beneš dozvěděl, že se Jan chystá na Žebrák, rozhodl se že se k nim připojí, neboť byl také vášnivým milovníkem honů a výlet tedy viděl jako vítanou příležitost trochu si odpočinout od panství, dětí a manželky.

Den před odjezdem si ještě trochu poseděli u vína. "Slyšel jsem že paní Richilda se čeká. Gratuluji, jistě doufáš v syna" poplácal Beneš Jana po zádech.
"Upřímně, budu šťastný i když to bude děvče. Hlavně, když budou oba zdraví." namítnul Jan.
"Jistě, jistě. Koneckonců, dívku můžeš výhodně provdat a rozšířit tak panství. Synové přijdou později. Koneckonců, zatím tak budeš jediný, kdo bude mít potomka. Nechci šířit klepy, ale u Václava to vypadá bledě. Žofie je přece ještě skoro dítě a pokud se dítěte nedočkal ani s Johanou...." zamyslel se Beneš a pokýval hlavou.
"Já se o tomhle s Václavem nebavím" namítnul Jan. "A Žofii jsem zatím ještě neviděl, ale slyšel jsem že je moc hezká a laskavá dívka"
"Ano, to možná je, ale pokud ani ona nedá Václavovi syna....." zapřemítal Beneš a znovu si mohutně zavdal vína.

Druhý den ráno malý průvod vyrazil na Žebrák. Po delší době se konečně mezi pošmournou oblohou ukázalo podzimní slunce a dny tak byly krásně prozářeny pozdním babím létem. Jelo se dobře, cesta probíhala bez potíži a v dobré náladě.
"Nedávno jsem na svém panství konečně chytil pár lapků, kteří mě pili krev už od jara. Přepadávali kupecké karavany a olupovaly je. Nikoho nešetřili, ani ženy a děti. S radostí jsem je pověsil na nádvoří." pochvaloval si s gustem Beneš. To, že událost zcela jistě nikde nenahlásil, ani u zemského sudího, ani jinde, bylo Janovi jasné. Tyhle samozvané soudy, které řada šlechticů na svých panstvích běžně provozovala se mu hnusily a nesouhlasil s nimi, na druhou stranu však s lapky rozhodně neměl soucit ani on. Byly to loupeživé, krvelačné tlupy, kteří byly absolutně bez svědomí a soucitu a často se nezastavili ani před erby českého krále. Jan se s loupežníky na svém panství naštěstí často nesetkával, karavany se zbožím povětšinou putovaly jinou cestou, takže jeho pantví bylo ušetřeno podobných nájezdů.
Byl nádhrný den, byť slunce už stálo nížeji na obloze a vrhalo po lesích zlatavé odlesky. Jan nastavil tvář teplým paprskům a zhluboka vdechoval vůni lesů, slunce a tlejícího listí - vůni podzimu. Miloval českou zemi a okolí Źebráku bylo kouzelné. V tomhle Václava plně chápal. Chápal, proč to pro něj bylo útočiště, proč se sem uchyluje tak často. Byl to pro něj pevný bod, skrýš kam se může "schovat" před zrádnými dvořany, příbuznými a dalšími nástrahami světa. Jenže někdy před některými věcmi zkrátka neutečete. Třeba sami před sebou.

Žebrácký podzim, část čtvrtá

23. října 2018 v 10:47 | tereza
Nedlouho po tom dorazil do Zhořelce posel se zprávou od Janova bratra, krále Václava, který ho zval na Žebrák na podzimní hony. Hon zrovna nepatřil k Janově oblíbené zábavě. Na zvířata se mnohem raději díval, než je zabíjel, ale přesto pozvání rád přijal. Na Václava se těšil, odmalička ho to k bratrovi táhlo zvláštním poutem, o kterém si ale sám nebyl jist zda je opravdu upřímně opětované. Václav se na bratra vždycky díval s jakýmsi blahosklonným úsměvem, jako na malé štěně, které si hraje a nezlobí. Na druhou stranu byly případy, kdy se za malého bratra opravdu postavil a rázně zakročil, pokud se mu dělo nějaké bezpráví. Nebylo to pravda, příliš často, ale občas se to stalo. Ať to bylo jak chtělo, Václav bylo jeho bratr a jeho král a to byl zkrátka pro Jana rozhodující fakt, i když měli každý jinou matku. Tu svou Jan příliš často nevídal, žila v Praze nebo v některém z královských měst, naposled ji viděl na své svatbě s Richildou a když se dozvěděl, že Richilda čeká dítě, poslal jí list, ve které jí o tom spravoval. Jejich vzájemný vztah byl trochu chladný, Jana naplňovala úcta k matce trochu bázní a nikdy spolu příliš důvěrně nehovořili.
Jeho společník a pravá ruka Ondřej hony miloval a tak byl pochopitelně nadšený, když mu Jan sdělil, že zakrátko pojedou na Žebrák za králem. "No to si dám líbit. Už jsem myslel, že tady obrostu mechem. Na Žebráku je vždycky veselo - holky, lesy, jídlo, pití, co hrdlo ráčí" Jan chtěl namítnout, že toho pití je tam někdy snad až příliš, ale nechtěl kamaráda mírnit v jeho nadšení a kazit mu radost. Také nechtěl působit jako nějaký upjatý bručoun. Koneckonců, na Žebrák se přeci také těšil, ne? Tak proč to skrývat. I když jeho důvody byly přece jen trochu jiné než Ondřejovy. Těšil se opravdu především na bratra, neboť se od svatby neviděly a Jan byl zvědavý co je nového v Praze. Richildu chtěl původně vzít také sebou, jenže nevolnosti počátečního těhotenství stále neustávaly a ona se na tak dlouhou cestu opravdu necítila. V poslední době se sblížily přece jen o mnoho více a Richilda se dokonce odvážila mu i tykat, když spolu byli v soukromí, jako právě teď.
"Dávej tu na sebe pozor" kladl jí na srdce Jan a něžně jí objal kolem ramen.
"Proboha, neděl si pořád tolik starostí, je tu se mnou Alžběta, Kateřina a Guta, mám okolo sebe spoustu lidí a bába mě ujišťovala, že ta nevolnosti brzy odezní a pak už se prý budu cítit dobře. Ale je pravda, že někdy je to hrozné" postěžovala si Richilda se ztrápeným výrazem. Janův pohled mimoděk sklouzl na její bříško, ale neviděl nic, bylo stálé ploché. Pak se ale musel sám pousmát nad svou hloupostí. Vždyť je přece těhotná jen pár týdnů, to přece ještě nemůže být vidět.
"Na co myslíš?" optala se ho zvědavě Richilda s nakrčeným nosíkem, když si všimla, že se její manžel prapodivně potutelně usmívá.
"Na nic...vlastně na něco přece...na to jak ti to teď ohromně sluší" pošeptal jí dvorně do ucha a něžně jí políbil na krku a postupoval ještě níž k jejímu malému výstřihu a Richilda cítila jak jí jeho ruka něžně hladí pod ňadrem a druhá jí začíná tahat za šněrování na zádech. Richilda to ucítila a lehce ho od sebe odtáhla. "Jane, prosím, já....se opravdu necítim dobře. Jan pochopil a lehce přikývl. "Dobře, já....já půjdu ještě na chvíli dolů, do sálu. Dobře se vyspi" snažil se, aby v jeho hlase nebylo cítit zklamaní, ale přesto se mu neubránil. Richilda se slabě usmála. "Ty taky. A Jane?" Jan se za ní překvěpeně otočil. "Děkuji". Jan se na ní lehce pousmál a tiše za sebou zavřel dveře.

Když sešel dolů do sálu, seděl tam s konvicí vína Ondřej, rozložený na mohutné dubové židli s nohama na stole. "No, je vidět, že tvá úcta ke královskému majestátu opravdu nezná hranic." podotkl suše Jan a sedl si k němu ke stolu. Ondřej se opilecky uchechtl a mávl rukou. "ˇUcta ke královskému majestátu se dokazuje v bitvách, a ne hloupým poklonkováním a lezením do.... víš kam" poučil ho znalecky Ondřej. Jan si také nalil do číše víno, napi sel a chvíli jí zamyšleně otáčel sem a tam. "Asi máš pravdu. Co na tom, když se ti někdo servilně uklání a zahrnuje tě lichotkami, když ti pak vrazí dýku do zad, nebo tě zradí. Nezradíš mě nikdy, viď Ondřeji?" Jan zvedl k Ondřejovi své hezké, upřímné oči a Ondřej v nich vyčetl prostou víru v dobro, čest a lásku, tichou prosbu, ať proboha nikdy neporuší řád ve který věří. Prostý zákon cti a slušnosti, do kterého nepatří zrada a faleš.
"To bych si raději usekl pravou ruku" řekl Ondřej pevným a rozhodným hlasem a stejně neuhýbavým pevným pohledem se díval do Janových očí. Jan se na přítele usmál a znovu se napil vína.
"Jak je Richildě?" optal se Ondřej, aby řeč nestála, i když byly chvíle, kdy mlčel docela rád.
Jan si trochu vzdychl. "Pořád jí není dobře, ale bába ji prý ujišťovala, že to brzy přejde." Ondřej se znovu mohutně napil a znalecky mlaskl. "Pf, ženské. Pořád něco mají. Napřed jim není dobře, protože se čekají, pak se zas musejí starat o dítě, protože pláče a ona ho musí jít uspat, pak jí zas bolí hlava..." zakroutil hlavou Ondřej.
Jan se upřímně rozesmál nad Ondřejovými lamentacemi. "Tedy na to, že žádnou ženu ani dítě nemáš, máš tedy pozoruhodné znalosti"
"To mám od sestry...tedy pochopitelně ne od ní, ale od švagra. Ten mi vyprávěl, jak to začne, když se narodí dítě. Než ho měli, tak to ho prý do postele sama tahala a potom....pořád samé výmluvy. A takhle je to prý s každou. Ale na druhou stranu, švagr je takový nehezký ňouma, takže u něj je to asi pochopitelné, že si neumí zjednat pořádek. U pánů je to asi přece jen jinak, ti mají jiné možnosti" hloubal Ondřej.
"Jak to myslíš" zeptal se Jan, který cítil, jak mu víno začíná stoupat do hlavy.
Ondřej se uchechtl. "No, však víš, u dvora, nebo u Václava je vždycky spousta hezkých paní se starými manželi a řada z nich by si jistě dala říct. I když, já osobně dávám přednost holkám ze šenků, ty mají pěkně horkou krev a nikdy se neupejpají. Jako Marika, ta člověku připraví pěknou jízdu, co říkáš?" mrkl na Jana šibalsky Ondřej, který v mžiku zrudl jako rak, při vzpomínce na svůj první milostný zážitek s krásnou Marikou.
"Kdybys měl zájem, můžem se tam zastavit, až bychom jeli na Žebrák, jsem si jistý, že Marika tě ráda uvidí" navrhnul Ondřej s nadějí v hlase.
"Ne, já....já myslím že ne. Já prostě na tohle nejsem."
"Vážně? No Marika teda mluvila jinak..." rozesmál se Ondřej.
"Nech už toho!!!!" okřikl ho už trochu podrážděně Jan. "Myslíš taky někdy na něco jiného, než na holky, pití a jídlo?"
"Zřídkakdy"

Źebrácký podzim, část třetí

22. října 2018 v 11:01 | tereza
Ondřej se skutečně ukázal býti dobrým prorokem, neboť bába, kterou Jan zavolal, aby prohlédla Richildu mu skutečně s radostným úsměvem oznámila, že paní vévodkyně je samodruhá a podle jejích zkušeností, by se dítě mělo narodit někdy na jaře. "Asi mě zapotí, paní vévodkyně je tak drobná a křehká, no ale nedělejte si starosti pane vévodo, já už takových odrodila" uklidňovala bába nervózního budoucího otce. O tom, že ne každý porod tak křehké dívky dopadl dobře se mu pochopitelně raději nezmínila. "Všechno je v rukou božích" zamumlala když odcházela z hradu.
Jana Richildino těhotenství trochu zaskočilo a překvapilo, přece jen, od svatební noci jí nechal pár týdnů v klidu, chtěl aby si zvykla na nové prostředí, nechtěl na ní naléhat a tlačit, jenže na druhou stranu, byl mladý muž a lhal by sám sobě, kdyby si nepřiznal, že po dívčí náruči netouží. A taky věděl, že by si jistě lidi brzy něčeho všimli a tak se po pár týdnech odhodlal k druhému pokusu, který dopadl o poznání lépe. Richilda už neplakala, ani nebyla vyděšená a překvapená a ačkoli Jan pečlivě pátral po její tváři po jakémkoli náznaku bolesti nebo nepohodlí nenašel žádné. Naopak jí několikrát ze rtů uniklo slabé zasténání, které ale rozhodně nebylo výrazem bolesti, ale naopak potěšení. Zdálo se tedy, že vše je na dobré cestě, neboť Richilda ho jednou sama překvapila, když mu po večeři sama zašeptala, že na něj bude večer čekat. Žádných výbuchů vášně se od ní pochopitelně nedočkal, ale něco bylo přece jen lepší než nic a Janovi se rozhodně ulevilo, že rozpaky a trapnost už snad přece jen oba zdárně překonaly. Přesto ho zpráva o tom, že spolu čekají dítě zaskočila poněkud nepřipraveného a vlastně ani nevěděl, jestli má radost. V první chvíli mu duši zaplavily spíše obavy o Richildu. Věděl moc dobře, jak vysoká je úmrtnost malých novorozeňat a bohužel i jejich matek. Bylo to něco zcela běžného, něco s čím se počítalo, něco neodvratného. Ale zakázal si sám sobě na něco takového myslet a snažil se hledět do budoucnosti s jasnou myslí a vírou, že Bůh něco takového napřipustí a všechno dobře dopadne.

"No to je skvělá zpráva, nevěděl jsem, že ses v peřinách tak snažil. Po svatební noci ses ráno tvářil jako kyselá okurka, když jí čerstvě naloží do octa. Počkej až povyroste, ukážu mu všechny lesy v okolí a naučím ho, jak se zachází s mečem. Doufám, že s nikým jiným jako s jeho učitelem nepočítáš, ne?" chrlil ze sebe nadšeně Ondřej, když mu na odpolední vyjíždce do lesů oznámil Jan radostnou novinu. Jan se musel chtě nechtě rozesmát přítelovu poněkud překotnému toku myšlenek. "Počkej, počkej, zadrž na chvíli. Tak v první řadě, jestli to bude kluk nebo holka se ukáže až se to narodí, to bys snad měl vědět a i kdyby to byl chlapec, tak než v ruce udrží meč uplyne v téhle řece ještě spousta vody, kamaráde, víš?" Ondřej se napřed zatvářil trochu zklamaně, jako by mu až teď došlo, že malé děti nerostou tak rychle jako houby po dešti, ale brzy nad tím mávl vesele rukou. "Ale co, stejně se těším. Jen aby to neřvalo tolik, jako malá mojí sestry, myslel jsem že ohluchnu a ona tím jekotem zboří dům. To bych se pak asi z hradu vystěhoval" prohlásil , poplácal povzbudivě Jana po zádech a oba mladí lidé se znovu rozesmáli.

Žebrácký podzim, část druhá

21. října 2018 v 17:08 | tereza
Svatební noc dopadla asi tak, jak se dalo očekávat, tedy spíše fiaskem. Když přišel Jan do ložnice, Richilda ležela v posteli, s přikrývkou skoro až k bradě, nehybná jako socha a s vyděšeným výrazem. Jan se v tu chvíli zlobil především na nějaké dvorní dámy, nebo vdané ženy na dvoře jejího otce, že mladičké dívce patrně nevysvětlily téměř nic a on si teď připadal hrozně, jako nějaký násilník. Jenže věděl, že se z toho ani jeden z nich nevykroutí, že manželství naplněno být musí. Také nechtěl udělat ostudu a skandál bratrovi, protože mu bylo jasné, že by se rozneslo, že se v noci nic nedělo a bylo mu jasné, jaké klepy by z toho okamžitě vyplynuly. Snažil se být ohleduplný a něžný, přesto to málem vzdal, když dívka dost silně vykřikla bolestí a z očí jí vytryskly slzy. Když bylo po všem, otočila se k němu zády a tiše vzlykala. Jan si nikdy v životě nepřipadal tak trapně a bezmocně. Lehce se otočil k dívce a jemně jí hladil po rameni. "Copak Vám nikdo nic nevysvětli? Nějaká...zkušená žena?"
Dívka znovu zavzlykala a otočila k němu uslzené oči. "Ne. Chůva jen říkala, že....že to moc bolí a že muži jsou často suroví a chtějí po dívkách různé.....věci, ale že povinnost ženy je to vydržet a být poslušná" vypravila ze sebe dívka mezi vzlyky. "Tolik se stydím" dodala ještě a znovu se rovzlykala. Jan vůbec nevěděl, co by jí na to měl odpovědět, ale pak ze sebe přece jen rozpačitě vypravil. "Víte, to...to není tak úplně pravda, nevěřte všemu, co Vám někdo napovídá. Věřím, že to bolí jen zpočátku a pak, když se zbavíte alespoň trochu obav, tak to půjde, uvidíte. Budeme se snažit oba a já Vám slibuji, že Vás nikdy nebudu nutit do ničeho, co byste nechtěla. A potom....třeba po nějakém čase, se Vám třeba začne i líbit a budeme z mít potěšení oba. Věřte mi, že je to možné" konejšil jí Jan tiše a něžně, ale dívka se němu nevěřícně a trochu pohoršeně otočila. "Potěšení? O čem to mluvíte? To je proti Bohu" vykřikla Richilda pobouřeně. Jan lehce zavrtěl hlavou. "Proti Bohu? Proč proti Bohu? Četla jste listy Korintským? Víte, co se tam říká? Říka se tam, že láska je to nejsilnější a nejkrásnější, že láska je všechno, že láska překoná všechny překážky. A i tohle...to co je mezi manželi, to co...se teď stalo mezi námi, i v tom by měla být láska a něha a v to já věřím, a vy mi zase věřte, že to není nic proti Bohu." Jan hovořil tiše, ale přesvědčeně a důrazně a přímo cítil, že se dívka přece jen trochu zklidnila a na malou chvíli se mu i zdálo, že se na její tváři mihl nepatrný náznak úsměvu. Něžně jí políbil na čelo. "Spěte, bylo toho na Vás....na nás oba pro dnešek až dost"

A tak se začali snažit oba. Jan se první týdny snažil být co nejvíc s ní a oba dva si na sebe začali pomalu zvykat. Žhavá, planoucí láska to nebyla, Jan věděl, v hloubce srdce cítil, že do ní není zamilovaný, i když byla něžná, hezká a v posledních týdnech se přece jen více otevřela, bývala i stále hovornější a Jan často slyšel ze zahrady její veselý smích. Hned druhý den po svatební noci poslal Ondřeje po okolních hradech, aby poprosil místní dámy, zda by alespoň na nějaký vždycky nějaká z nich mohla dělat jeho manželce společnici. Manželky velmožů ochotně souhlasily, přece jen, Jan byl císařův syn a být dvorní dámou jeho ženě pro ně byla čest. Richilda ve společnosti rozkvetla a překvapila ho tím, že nebyla zas plachá a nepřístupná, jak si Jan na první pohled myslel. Byl rád, že si zvykala a že snad, v budoucnu snad spolu mohou prožít i docela hezký život. Jenže opravdu mu to stačilo? Věděl, že by neměl být nevděčný, mohl dopadnout mnohem hůř, ale stejně si nemohl pomoct, aby nepřemýšlel o tom, jaké by to bylo, prožít nějakou velkou, vášnivou lásku. Přece jen, pár zamilovaných rytířských eposů už přečetl a taky měl v sobě hrdou krev Lucemburků a Přemyslovců - krev králů a císařů. Od dvora a politiky se snažil držet dál, příliš ho to nelákalo, byla to stejně jen samá faleš, přetvářka a intriky, ale byl mladý a svým způsobem bažil po tom, prožít nějaké dobrodružství. Přece se tady ve dvaceti nazahrabu navěky? pomyslel si. Svým způsobem ho ta představa přímo děsila. Měl tady svůj dvůr, posádku, vojsko, dvořany, ale stále to byla periferie všeho a občas si nemohl pomoct a drala se na povrch myšlenka, zda sem přece jen nebyl tak trochu "uklizen" aby nepřekážel.

O tomhle a i o jiném přemýšlel jednou ráno u snídaně, když ho vytrhl ze zamyšlení Ondřejův hlas "Tak co, pojedem obhlídnout ty severní pozemky nebo ne? Lovčí mě včera zase upozorňoval na tu škodnou. Tak jedě se mnou, nebo tu budeš sedět zase u lejster? Jestli budeš takhle pokračovat, tak budeš za chvíli připomínat mého strýce Mlatu, a ten vypadal jak vepřík na porážku" žertoval s Janem Ondřej a při tom kýval se židlí na které seděl, takže z ní Jan málem spadl a oba se tomu vesele rozesmáli. Tykat mu a žertovat s Janem si Ondřej pochopitelně dovolil jen, když spolu byli sami, jinak mu vykal a oslovoval ho s patřičnou úctou "Vaše Milosti" nebo "Pane Vévodo". Jan se usmál a utáhl si kožený opasek u haleny. "Tak jo, máš pravdu, potřebuji si vyčistit hlavu. Ale předtím se ještě zastavím u Richildy. Zase nebyla u snídaně, asi je jí pořád špatně. Trvá to už pár dní. Zvláštní je, že během dne jí to přejde a je úplně normální. Ale ráno zvrací a je strašně bledá. Budu muset asi poslat pro nějaké lékaře". Ondřej ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak ho vzal kolem ramen. "Nedělej si starosti, já myslím, že to nebude tak zlé. A být tebou, tak než zavoláš toho doktora, tak pošli napřed pro bábu. Víš moje sestra, když se vdala, tak za pár týdnu měla to samé a za devět měsíců nám potom v kolébce vřískala moje krásná neteřinka".

Grateful Dead, Box of Rain

21. října 2018 v 12:51 | tereza
Hezkou podzimní neděli. Jsem zcela klasicky podzině nemocná, s nudlí u nosu a horkou čokoládou v ruce, nicméně tu nejhorrší etapu, kdy jsem myslela, že se ukýchám k smrti už mám za sebou!Mrkající

Žebrácký podzim

20. října 2018 v 18:33 | tereza
Inspirováno postavami z českého středověku, hlavním hrdinou je zde nejmladší syn císaře Karla IV., Jan Zhořelecký, který zde v krásný podzimní den jede i se svou rozjařenou družinou navštívit svého bratra Václava.

Jan na okamžik přimhouřil oči, rozhlédl se po krajině, která připomínala pestrobarevný koberec a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. S potěšením vdechoval již chladný vzduch a ohlédl se po své družině. Ondřej cválal jako vždy za ním v těsném závěsu, což bylo správné a pochopitelné. O pár let starší, mohutnější mladík byl už léta jeho věrným stínem. Něco jako tělesná stráž, až na to , že byli zároveň také nejlepší přátelé a pokud by si na Jana někdo dovolil jen křivým slovem, se zlou by se potázal. Ondřej uměl totiž vládnout stejně dobře břitkým jazykem jako svým mečem a otevřeně se mu postavit v boj by si troufl jen veliký odvážlivec. Však také spolu s Janem skoro každý den pilně cvičili na nádvoří. Jan sice v životě nikdy v žádné bitvě zatím nebyl, ale dobře ovládat meč patřilo pochopitelně k celkově "výbavě" každého rytíře a šlechtice, natožpak císařova syna. Jenže Jan byl benjamínek, nejmladší z císařových dětí, takže se od něj přirozeně tolik neočekávalo. Stejně se veškeré otcovy zraky vždy upínaly na milovaného Václava. Ostatně, Janovi to nikdy nevadilo, nebyl ctižádostivý a navíc, otec zemřel když byl ještě malé dítě a vzpomínky časem bledly a bledly až se téměř vytratily docela. Jan byl trochu menší, ale štíhlé a urostlé postavy, lehce zvlněných kaštanových vlasů, které mu splývaly na ramena, jasných modrých očí a veselé, upřímné tváře, která byla zadumaná jen málokdy. Obecně řečeno by se dalo říci, že to byl hezký, sympatický mládenec, který svůj úděl a titul nebral příliš vážně a udržel si vždy a všude střízlivý a nezkalený pohled na svět a život. Bral věci tak jak jsou, nebyl ale naivní nebo hloupý. Věděl jak úlisní a vemlouvaví dvořané a příbuzní dokáží být a nenechal se od nich opít rohlíkem. Naštěstí, Zhořelec byl jiný. Mohl si vyvolit vlastní lidi, vlastní družinu a obklopit se lidmi, kterým důvěřoval. Za tohle byl Václavovi nesmírně vděčný. Dovolil mu uniknout, vytvořit si svůj vlastní dvůr, což bylo něco co nesmírně oceňoval. Když si ho jednou Václav zavolal k sobě a prostě a suše mu oznámil, že se bude ženit, neprotestoval. Proč taky? Věděl, jak to v jeho kruzích chodí, mladí lidí se navzájem vůbec neznali a slavili svatbu, ani se nestačili vzpamatovat a leželi spolu na lůžku a očekávalo se od nich, že "splní svou povinnost". Nicméně Jan musel sám sobě přiznat, že se trochu zarazil při zmínce o jeho plánované svatbě, i když mu Václav potajmu pošeptal do ucha, že slyšel, že Richilda je hezká a že se tedy nemusí obávat. Jan věděl, že svou roli ve výběru nevěsty Václav jistě sehrál, ale přesto byl nervózní a potily se mu ruce, když se s ní měl poprvé setkat. Václav nelhal, byla hezká, ještě skoro dětská a křehká jako malá kopretina na louce. Nepromluvily spolu skoro ani slovo a takřka stejně to dopadlo i při samotné svatbě. Jan vůbec nevěděl o čem by s ní měl mluvit, vždyť se skoro neznali a tak jen letmo nadhodil, jestli se jí líbi vybraní hudební ci, které jim na svatbě hráli. "Líbí, děkuji" špitla nesměle a lehce se na něj usmála. Jana už nic jiného nenapadlo a tak se zvrátil zpět do mohutného křesla a s hrůzou a s knedlíkem v krku očekával svatební noc. Panic už nebyl, pár týdnů předtím se tajně s Ondřejem pěkně opili moravsým vínem, ze kterého už značně podnapilý Ondřej stále mohutně doléval s přípitkem "Na svoboduuuuuu!" přičemž se na Jana poťouchle ušklíbal. Dolévalo jim děvče z blízké hospody, nádherně rostlá černovláska jménem Marika, které pozdě v noci Ondřej zašeptal do ucha "Postarej se o něj. A moc ho nezkaž, jo?" a plácl jí přitom po zadku. A ona se postarala. A zjevně moc pěkně podle sténaní a vzdechů, které Ondřej slyšel ze slamníku, kam Marika opilého Jana zatáhla.
"Teda, díky, císařskýho synka jsem ještě neměla a něco ti povím Ondřeji, je to talent, napoprvý dost dobrý" pokývala uznale Marika druhý den ráno. "No, tak mu to hlavně neříkej, aby nám jeho milost nezpychla" zasmál se dobromyslně Ondřej. Jan po téhle zkušenosti, která se mu sice trochu ztrácela v opilecké mlze, nicméně určité věci si pamatoval, o sobě zjistil především to že, se mu milování ohromně líbí a taky to, že by neměl tolik pít, protože ta ranní bolest hlavy byla příšerná.

Uf, doufám, že se to aspoň trochu líbilo a budu ještě chvíli pokračovat, nicméně chtěla bych tyhle příběhy z české historie ještě trochu rozšířit a občas prolínat i kratšími příběhy, třeba jen o dvou kapitolách.

Good times Bad times, část 24.

15. října 2018 v 17:11 | tereza
Dovolila jsem si se posunout trochu v čase o něco dál, jen tak pro ozvláštnění, ale do počátku 70. let se v příští kapitole zase vrátím.

červen, 1987
Už nejméně hodinu jsem trávila v Claiřině pokoji a uklízela jsem její věci - špinavé prádlo, knížky, rovnala učebnice. Ta holka se jaktěživa nenaučí pořádku, pomyslela jsem si a potřásla rozhořčeně hlavou. Jako bych já byla v její věku jiná. Claire bylo dvanáct, nádherně malovala, tančila, ráda četla a už teď byla krásná, se záplavou dlouhých hustých hnědých vlasů a s velkýma, laníma hnědýma očima. Když jsem se podívala do těch krásných očí, viděla jsem v nich odraz někoho jiného a pokaždé, pokaždé se mi sevřelo hrdlo úzkostí a také bolestí. Ale Claire byla moje všechno, moje radost, štěstí i bolest, moje malá holčička, která pro mě zůstane navždycky vzpomínkou na něco neobyčejného, něco velkého, co překoná všechnu bolest, radost i smrt.
V jednu chvíli jsem se ne dost obratně otočila a shodila jednu její knížku, konkrétně "Dharmoví tuláci" od Jacka Kerouaca. S úsměvem jsem knížku zvedla a zalistovala v ní. Dal mi ji kdysi před lety John, který ji miloval a já ji pak dala Claire. Se vzpomínkou na "strejdu" Johna....Nevím, jestli někdy budu schopná říct Claire pravdu a asi jsem to měla udělat už dávno a nevím, jestli jsem neudělala jednu z největších pitomostí ve svém životě, ale to už teď nejde vzít zpátky. Jak jsem tak listovala knížkou, něco z ní vypadlo. Nejdřív jsem si myslela, že je to záložka, ale pak jsem zjistila, že je to fotka. Zvedla jsem ji a zadívala se na ni. Byla to fotografie mě a Johna jak spolu stojíme na louce, objímáme se a John se mě chystá políbit. U nohou nám sedí malé kotě...jak se sakra jmenovala...aha, už vím, Keats. Okamžitě jsem si vybavila, kde je to focené. Na té venkovské farmě, kde John a kluci tenkrát nahrávali svoje první album. Přijela jsem tam tenkrát na víkend za nimi a tady jsem si hrála s Keatsem na louce. John za mnou přišel, povídali jsme si a hráli si s kotětem. Přitom nás tajně vyfotil Steve nebo Mike, už nevím, který z nich to byl a pak mi tu fotku dal se slovy "Tumáš, to je pro tebe, je to tak romantický až se mi z toho chce zvracet" nicméně se u toho křenil tak, že mi bylo jasné, že to nemyslí vůbec vážně a jen z dělá srandu.
Chvíli jsem se na fotku dívala a když jsem cítila, že se mi do očí začínají drát slzy, dala jsem ji zpátky. "Ta fotka byla už knížce a já si ji nechala jako záložku. Hrozně se mi líbí. Bylas tak krásná, mami a strejda John byl fakt frajer, byl hrozně hezkej. Strašně ráda bych ho zažila a viděla ho hrát" Ani jsem si nevšimla, že Claire byla v místnosti a pozorovala mě. Přišla až ke mě a zkoumavě se na mě zadívala. "Ty brečíš? Měli jste se moc rádi, viď?" řekla tiše a zezadu mě lehce objala. Přikývla jsem. "Jo, měli, ale....to už je strašně dávno."

Linda Cardellini/Box of Rain

12. října 2018 v 13:50 | tereza
Zhruba tak nějak si představuji svoji fiktivní Kate z "Good Times Bad Times" když tančí na svoje oblíbené desky. Jinak pokud byste neznali tak skladba je od kapely "Grateful Dead" ve Spojených státecj obrovsky populární zejména koncem 60. a počátkem 70. let. Jinak ukázka je z amerického seriálu Freaks and Geeks.

Good times bad times, část 23.

10. října 2018 v 17:08 | tereza
Návštěva u mých rodičů se nakonec nekonala, neboť matka měla nějaké "důležité" setkání se svými přítelkyněmi se kterými se scházela už asi tak 200 let....teď asi trochu přeháním, ale zhruba tak od dob svého mládí. No, každopádně to bylo evidentně akutní a nesneslo to odkladu. Pravděpodobně jedna z nich zjistila, že ji manžel podvádí s o 20 let mladší sekretářkou, nebo něco podobně strašlivého a neočekávaného. V každém případě, a torochu se za to stydím, jsem si tak trochu oddechla. Byli jsme tak ušetřeni vztahového dusna, neboť má matka zkrátka jen velmi těžko potlačovala svou averzi vůči Johnovi. Ten se snažil být pokud možno zdvořilý a milý, jenže i jemu se vždycky do hlasu s přibývajícími hodinami začal vkrádat stále větší chlad. "Je to flákač a děvkař, kouká mu to z očí!!! Až se tě nabaží, tak tě odkopne jako onuci a pak si k nám nechoď stěžovat, holčičko, to teda ne!!!!" ječela na mě matka během jedné obzvlášť vydařené hádky. Flákač John nikdy nebyl, v tom se má matka mýlila a pokud jde o to druhé....ano, věděla jsem, že pro krásné holky má slabost, ale to bylo něco, co bylo jen mezi námi, něco s čím jsem se mesela vyrovnávat já sama a do čeho nikomu nic nebylo.

Když jsem Johnovi oznámila, že se návštěva u našich prozatím odkládá, bylo jasné, že se mu zcela zřetelně ulevilo.
"Poslyš, co kdybychom zašli za mámou a za Lucy, teď odpoledne budou určitě doma, Lucy má ve středu nějakej reciitál nebo co, tak bude nejspíš přilepená u klavíru." navrhl mi John.
K Johnově mamince a mladší sestře jsem chodila vždycky moc ráda a cítila jsem se tam uvolněně a dobře. Johnova maminka mě myslím měla moc ráda a přijala mě s otevřenou náručí. Řekla bych, že se jí trochu ulevilo že se John zdá se trochu vybouřil a rozhodl se pro stálejší vztah. Myslím, že mě měla ráda a že jsem se jí snad i docela líbila a ona se rozhodně líbila mně. Byla prototypem typické středostavovské maminky, která svoje děti miluje a neustále má potřebu je opečovávat a starat se o ně. Jistě, někdy mi přišlo, že to s tou někdy až nekritickou láskou možná trochu přehání, ale chápala jsem jí. John a Lucy bylo to jediné co jí z manželství zbylo a tak bylo asi logické, že se na ně tak upnula. Já jsem nikdy nic podobného nezažila, takže to na mě působilo až neskutečně idylickým dojmem. I když John se tomu někdy smál. "No, máma nebyla vždycky tak tolerantní, to si nemysli. Faktem je, že jsem jí dával někdy pěkný kapky, teda myslím hlavně v pubertě. Byl jsem pěkně drzej fracek a dával jsem jí dost zabrat." smál se John.
"Ty? To si nedovedu představit" ušklíbla jsem se na něj, i když ve skutečnosti jsem si to vlastně představit dovedla.
"Jo, chodil jsem domů v jedenáct v noci, hulil jsem s kámošema za rohem a vodil jsem si tajně domů holky." přiznal se John.
"Kolik ti bylo?"
"Hmmm, už nevím, patnáct, šestnáct. V každým případě to mámu pěkně vytáčelo, to si dovedeš představit. Měla to těžký, navíc byla na všechno sama a já jí to teda rozhodně neulehčoval"
"Já myslím, že máš tu nejlepší mámu a ségru na celým světě. Važ si toho, Johne, fakt." usmála jsem se na něj, objala ho kolem krku a políbila.

Podzim

6. října 2018 v 12:08 | tereza
Ano, miluji podzim, byť jsem rozená v květnu, tak podzim je období, ve kterém se asi cítim nejlépe. Vyhovuje mi chladnější počasí, vedra jsem nikdy neměla a nemám ráda. A když je navíc krásný tak jako je teď.... Jen je škoda, že letos není listí zbarvené tak nádherně jako vloni, je spíše suché, což je bezpochyby dáno letošním horkým létem. Pro mě podzim znamená především povalování se s knížkou a čajem, popřípadě capuccinem v ruce. Na podzim vždycky přečtu nejvíc knížek, prostě mě to k tomu přímo vybízí. I když tedy spousta z nich jsou určené do školy. Loňský podzim nebyl pro mou rodinu zrovna veselým obdobím, prožívaly jsme docela drsné chvíle o kterých jsme si mysleli že je rozhodně prožívat nikdy nebudeme, popravdě by nás to ani nenapadlo. Nechci se tady rozepisovat podrobně, ale nebylo to nic pěkného. Ale jsme tady, přečkali jsme to a snad už to bude dobré. Jen chci říct, prosím, užívejte si krásných dnů, lásky a života, dokod to jde a jste zdrávi, protože, ono to zní jako hloupé klišé, ale ono je to fakt pravda, o tom jsem měla sama možnost se přesvědčit na vlastní kůži, ale i z mého okolí. Vždycky, vždycky Vás to táhne dolů, ať už jste samotným účastníkem, nebo jen přihlížíte. Vyzkoušela jsem si oba pohledy a ani jeden, to mi věřte, nestojí za nic. Proto taky tak ráda píšu, čtu maluju a poslouchám hudbu - vždychy mě to vezme někam jinam, na nějaké lepší, bezpečnější místo, kde je mi dobře.