Good times, Bad Times, část 19.

24. září 2018 v 10:18 | tereza
Vracím se k tanečnici Kate a její lásce, muzikantu Johnovi, psala jsem naposled v červnu a skončili jsme když John s kapelou nahrávali první album na jakémsi statku a John ji vzal sebou.

Navzdory Johnovým psím očím jsem se v pondělí ráno vrátila vlakem zpátky domů a takřka celý týden strávila na trénincích. Domů jsem se vracela zpravidla až večer, kdy jsem se tak akorát stačila převlíct a padnout do postele, totálně vyřízená. Ve středu zcela nečekaně volala matka a pozvala mě i s Johnem na oběd. Od mé matky to bylo dost nečekané gesto - Johna nesnášela od první chvíle co ho spatřila - a rozhodně neobvyklé a neodpovídající jejímu naturelu. Řekla jsem jí že John ještě nahrává desku a že se sice na víkendy vrací domů, ale že nevím přesně kdy a jestli nebude moc utahaný, takže jsem jí nic napevno nepotvrdila. Popravdě, nechtělo se mi tam a ani Johna jsem nechtěla vystavovat dalším rýpavým poznámkám mé matky, která byla přímo mistr v ponižování lidí. Díky svému původu a penězům se cítila zcela automaticky povýšená nad ostatní lidi a každý, kdo neměl vilu s parkem a miliony na kontě pro ni byl naprostý póvl a stejně tak se k nim i chovala. Bylo to zvláštní, ale takřka odmalička jsem cítila jako cizinec ve vlastním domě. S matkou jsem k sobě nikdy nenašly nějaký bližší vztah, vždycky se ke mě chovala chladně a odměřeně. Se svou chůvou a vychovatelkou jsem měla mnohem bližší a vřelejší vztah než s vlastní matkou. Otec byl jiný, mnohem přístupnější a shovívavější k mým bláznivým výstřelkům v pubertě a byl to on, kde matku uklidňoval a přesvědčoval, když jsem jim tehdy oznámila, že hodlám jít na konzervatoř a věnovat se modernímu tanci. Matku tehdy málem schvátil infarkt a to ještě nevěděla, že to horší ještě přijde, když jsem začala chodit s Johnem. Dlouhovlasý rebel, muizkant, který přišel na první setkání s mými rodiči v džínové bundě a přijel na motorce. Tu bundu jsem z něj tehdy pohotově strhla dřív než do salónu vešla má matka, ale i tak bylo první setkání dost katastrofa a trapas. Ne že by tomu bylo jinak při jiných návštěvách. Dusno, které by se dalo krájet. Vždycky jsme si oba hlasitě oddechli, když se za námi zavřely dveře mého rodného domu.
S atmosférou, která panovala u Johnovi maminky se to vůbec nedalo srovnat. Byla to neskutečně milá paní, která svého syna bezmezně milovala a byla na něj pyšná. Něco co jsem u své matky nikdy nezažila a byla jsem si téměř jistá, že ani nezažiju. Johnova sestra Lucy, byla kouzelná, patnáctiletá víla s dlouhými, blonďatými vlasy, které za ní vlály jako hedvábný závoj. Hrála nádherně na klavír, stejně jako její bratr měla veselou, bezstarostnou povahu a svého staršího brášku zbožňovala, byť se pochopitelně neustále poštuchovali a škádlily, asi tak jako všichni sourozenci. Záviděla jsem Johnovi jeho rodinu, to jaký má s nimi vztah. Mohl se na ně spolehnout, měl v nich oporu a lásku. Často jsem mu říkala, že ani neví co má. Moc peněz neměli, ale milovali jeden druhého a to mi přišlo stokrát důležitější, než miliony na kontě mých rodičů. Ano, vím, zní to jako kliší, ale v případě Johnovi maminky a sestry, jsem se osobně přesvědčila, že je to pravda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama