Září 2018

Good Times Bad Times, část 20.

25. září 2018 v 17:45 | tereza
V pátek jsem měla odpoledne volno a tak jsem se dala do uklízení. Pustila jsem si gramofon s Janis Joplin, kterou jsem později vyměnila za Jimiho Hendrixe. Běhala jsem po pokoji a utírala prach a čekala na prostřední část v "All along the watchtower" kdy hudba začíná gradovat. To mi nikdy nenechalo chladnou a začala jsem tancovat jako zběsilá a pohazovala jsem bláznivě hlavou do rytmu...."And the wind begin to howl...." řvala jsem společně s Jimim, nicméně vzápětí jsem vyjekla zděšením, protože mě objaly něčí ruce kolem pasu a přitahly mě k sobě. Johna jsem poznala okamžitě, jakmile mě objal, ani nemusel promluvit. Koneckonců, jeho ruce jsen sobě za ty dva roky už přece jen měla nesčetněkrát. "Přepadení, vzdejte se, madam" zašeptal mi svádivě do ucha John. "A co byste ode mě chtěl, pane bandito?" opáčila jsem mu stejně svůdně. "Vidíte přece, že u sebe nemám skoro nic. A na sobě taky ne" dodala jsem s nevinným výrazem. John mě začal líbat levé rameno. "Všiml jsem si. Ale řekl bych, že by se snad přece jen našlo něco, co byste mi mohla dát. Nějakou malou laskavost za to, že Vás nechám naživu. Pokud tedy neumřete blahem v mém náručí" pokračoval John legračním hlasem lázeňského seladona. Přistoupila jsem na jeho hru a pokračovala jsem hlasem dívky z brakových filmů. "Ach bože, to by byla ta nejsladší smrt"ovívala jsem se rukou a naznačila omdlení. John mě ukázkově chytil do náruče a oba už jsme to nevydrželi a vyprskli jsme smíchy. Chechtali jsme se jako pitomí, i když už vlastně nic legračního nebylo a já ho se smíchem objala kolem krku. "Co tady děláš? Myslela jsem, že přijedeš až zítra" "Chtě jsem, ale....už jsme si s klukama nějak lezli na nervy a tak jsem se rozhodl, že přijedu už dneska. A taky....strašně jsi mi chyběla." "Vážně? A kdy nejvíc?" optala jsem se zvědavě. "Nó, vlastně pořád, ale nejvíc v noci, kdy jsem si představoval, že ležíš vedle mě a nemáš na sobě nic. Nádhera. Jenže pak mě z toho snění vzbudilo Steveovo chrápání a bylo....po všem" vykládal mi se smíchem a bolestínským výrazem John a já se začala znovu smát. "Chudáčku. Ale myslím, že by se s tím dalo něco udělat. Třeba proměnit sny ve skutečnost" navrhla jsem a přitom si pohrávala s vázáním svých plátěných domácích šatů. "To je ten nejlepší návrh za celý týden" usmál se John a zakrátko mě zbavil nejen pásku, ale i celých šatů.

Good times, Bad Times, část 19.

24. září 2018 v 10:18 | tereza
Vracím se k tanečnici Kate a její lásce, muzikantu Johnovi, psala jsem naposled v červnu a skončili jsme když John s kapelou nahrávali první album na jakémsi statku a John ji vzal sebou.

Navzdory Johnovým psím očím jsem se v pondělí ráno vrátila vlakem zpátky domů a takřka celý týden strávila na trénincích. Domů jsem se vracela zpravidla až večer, kdy jsem se tak akorát stačila převlíct a padnout do postele, totálně vyřízená. Ve středu zcela nečekaně volala matka a pozvala mě i s Johnem na oběd. Od mé matky to bylo dost nečekané gesto - Johna nesnášela od první chvíle co ho spatřila - a rozhodně neobvyklé a neodpovídající jejímu naturelu. Řekla jsem jí že John ještě nahrává desku a že se sice na víkendy vrací domů, ale že nevím přesně kdy a jestli nebude moc utahaný, takže jsem jí nic napevno nepotvrdila. Popravdě, nechtělo se mi tam a ani Johna jsem nechtěla vystavovat dalším rýpavým poznámkám mé matky, která byla přímo mistr v ponižování lidí. Díky svému původu a penězům se cítila zcela automaticky povýšená nad ostatní lidi a každý, kdo neměl vilu s parkem a miliony na kontě pro ni byl naprostý póvl a stejně tak se k nim i chovala. Bylo to zvláštní, ale takřka odmalička jsem cítila jako cizinec ve vlastním domě. S matkou jsem k sobě nikdy nenašly nějaký bližší vztah, vždycky se ke mě chovala chladně a odměřeně. Se svou chůvou a vychovatelkou jsem měla mnohem bližší a vřelejší vztah než s vlastní matkou. Otec byl jiný, mnohem přístupnější a shovívavější k mým bláznivým výstřelkům v pubertě a byl to on, kde matku uklidňoval a přesvědčoval, když jsem jim tehdy oznámila, že hodlám jít na konzervatoř a věnovat se modernímu tanci. Matku tehdy málem schvátil infarkt a to ještě nevěděla, že to horší ještě přijde, když jsem začala chodit s Johnem. Dlouhovlasý rebel, muizkant, který přišel na první setkání s mými rodiči v džínové bundě a přijel na motorce. Tu bundu jsem z něj tehdy pohotově strhla dřív než do salónu vešla má matka, ale i tak bylo první setkání dost katastrofa a trapas. Ne že by tomu bylo jinak při jiných návštěvách. Dusno, které by se dalo krájet. Vždycky jsme si oba hlasitě oddechli, když se za námi zavřely dveře mého rodného domu.
S atmosférou, která panovala u Johnovi maminky se to vůbec nedalo srovnat. Byla to neskutečně milá paní, která svého syna bezmezně milovala a byla na něj pyšná. Něco co jsem u své matky nikdy nezažila a byla jsem si téměř jistá, že ani nezažiju. Johnova sestra Lucy, byla kouzelná, patnáctiletá víla s dlouhými, blonďatými vlasy, které za ní vlály jako hedvábný závoj. Hrála nádherně na klavír, stejně jako její bratr měla veselou, bezstarostnou povahu a svého staršího brášku zbožňovala, byť se pochopitelně neustále poštuchovali a škádlily, asi tak jako všichni sourozenci. Záviděla jsem Johnovi jeho rodinu, to jaký má s nimi vztah. Mohl se na ně spolehnout, měl v nich oporu a lásku. Často jsem mu říkala, že ani neví co má. Moc peněz neměli, ale milovali jeden druhého a to mi přišlo stokrát důležitější, než miliony na kontě mých rodičů. Ano, vím, zní to jako kliší, ale v případě Johnovi maminky a sestry, jsem se osobně přesvědčila, že je to pravda.

Plastic Bertrand, Ca plane pour moi

22. září 2018 v 10:42 | tereza
Lekce francoužštiny! Kdysi dávno jsem se tím jaztykem prokousávala a to velmi těžce, byť ji dodnes miluji, nicméně jsem už skoro všechno zapomněla, stejně jako němčinu, ze které jsem kdysi měla diplom z jazykovky. Haha, kde jsou ty časy, dneska mám problém vybavit si vůbec jak se řekne dobrý den. Nicméně jsem se rozhodla to změnit a oprášit si znalosti, na které už tedy sedal prach hodně dlouho. Pro mě je nejlepší koupit si nějaký román v němčině - víte takovou tu romantickou historickou plytkost s krásnou obálkou třeba od Iny Lorentz, vzít slovník do ruky a překládat a překládat. Ono než to přeložím, tak mi to zabere třeba půl roku a z knížky bude do té doby salátové vydání, ale... Je to drsné ale funguje to na jedničku.

La vie est Belle, část 25.

19. září 2018 v 15:47 | tereza
Jako první se trochu probral Etienne a konečně Elisse pustil ze sevření. "Opatrně, ty kameny jsou tady kluzký" poznamenal trochu ochraptělým hlasem. Elisse se nervózně zasmála. "Jo, to jsem si všimla. Tak...co mám teď dělat?" Elisse se rozhodla že se podvolí Etiennovu nátlaku zkusit se naučit plavat, ale teď tam trochu trapně stála a nevěděla jak dál.
"No, polož se na vodu, neboj, já.....já tě budu držet a dělej tempa...takhle...rukama a nohama, vidíš?" Etienne se položil na vodu a začal plavat pomalu okolo Elisse, aby jí nazorně předvedl, co má dělat. Zdálo se to snadné, jako by to nic nebylo. Elisse byla navíc trochu nervózní a rozpačitá z toho, že by se jí měl Etienne dotýkat a to rovnou někde pod břichem či kde, nicméně nedalo se nic dělat a tak se zlehka položila na vodu a brzy na sobě ucítila Etiennovi ruce. Musela si sama sobě přiznat, že jí to nebylo nepříjemné, právě naopak.
"Tak...dělej tempa, jak jsem ti ukazoval...a neboj se, já tě držím....skvělý" povzbuzoval Etienne Elisse, která začala dělat tempa rukama a nohama a Etienne s ní pomalinku plul, takže měla skutečně dojem, že opravdu plave. Sluníčko jí svítilo do tváře, což bylo teď v pozdním podvečeru nesmírně příjemné a Elisse si zpočátku ani nevšimla, že Etiennovo sevření povolilo a ona tak plave už téměř sama. Jenže v okamžiku, kdy si to uvědomila, zazmatkovala, začala zběsila plácat rukama a na chvíli se potopila pod hladinu. Etienne jí bleskurychle chytil okolo hrudníku a vytáhl jí, přičemž se nadšeně usmíval. "Vidíš? Už si plavala úplně sama" Elisse si namočila vlasy, prskala vodu a navíc se hrozně lekla. "Ty si mě pustil, pitomče! Vůbec si mě nedržel a já se málem utopila. Končím! A opovaž se mě ještě někdy přemlouvat, abych se učila plavat." Elisse se naštvaně hrnula z vody a Etienne za ní.
"Elisse, no tak, Elisse, počkej, vždyť jsem tě hned chytil. No tak ses trochu lokla vody, vždyť to nic nebylo" přemlouval jí Etienne, v hlase těžko potlačovaný smích.
"Dej mi pokoj" Elisse na Etienne ani nečekala, sbalila si ručník, své věci a hrnula se zpět k městečku. Etienne chtěl jít za ní, ale pak si to rozmyslel a řekl si, že bude lepší jí teď nechat na pokoji a počkat až trochu vychladne. Domů snad trefí sama, pomyslel si. Chvíli si ještě lehl na deku, aby se osušil, pak se oblékl a vyrazil stejným směrem jako elisse zpátky do městečka. Cestou zpátky to vzal uličkou okolo penzionu paní Nadii. Na zápraží seděla Ginette a četla si knížku. Jakmile ale uviděla Etiena, knížku rychle zaklapla, a chtěla vyběhnout po schodech zpátky do penzionu. Etienne byl ale rychlejší a briskně jí chytil za ruku. "Ginny, počkej, co je...?" Ginette se k němu otočila a Etienne strnul. Levou tvář měla trochu opuchlou a pod měla znatelnou, trochu promodralou modřinu. "Co se ti stalo?"
Elisse se mu vytrhla. "Nech mě být"
"To ti udělali oni? Wolfling?" naléhal na ni Etienne.
"Ne, Wolfling ne"
"Tak kterej?"
"Nestarej se o to, Etienne, to není tvoje věc. A nic to není, fakt, jen...prostě má některej z ní trochu drsnější způsoby"
"Kde? V posteli?" vyjel na ni Etienne.
Ginette si vzdychla. "Už jsem ti jednou řekla, že je to moje práce. Nemůžu do toho míchat city. A ty se drž radši dál. Pokud vím, máš svých starostí dost. Nechci aby tě se mnou viděli, mohlo by se to obrátit proti tobě. Jeden z nich, tem mladej chcápek, Hanes, už měl takový divný narážky. Běž radší domů a o mně se neboj. Ginette se na něj chvíli zadívala a pak ho něžně pohladila po tváři. "Jseš ještě kluk. Mám tě moc ráda. Tak běž."

Marina Anissina/ Gwendal Peizerat, La liberté

15. září 2018 v 10:35 | tereza
Umění na ledě. Přiznám se, že při té prostřední části vždycky skoro zapomenu dýchat. Ta Morriconeho hudba je kouzelná a ve spojení s Marinou a Gwendalem, což jsou prostě nádherní lidé, z toho jde až mráz po těle.

Kasabian, Where did all the love go

13. září 2018 v 17:58 | tereza
Vždycky se mi hrozně líbil tenhle klipUsmívající se

La vie est Belle, část 24.

13. září 2018 v 17:53 | tereza
Po delší době se vracím k příběhu fráji Etienna a jeho trampotách na malém francouzském městečku v době okupace. Pokud si ještě někdo pamatuje, nechala jsem Etienna a Elise u jezírka, kam se šli vykoupat a kde je trochu otravoval Etiennův spolužák Sebastian.

Etienne a Elisse nakonec zůstali u jezírka až téměř do půl sedmé do večera. Elisse si četla, slunila se a s úsměvem poslouchala vzruch okolo sebe, Etienne se šel ještě několikrát vykoupat a neustále přemlouval Elise ať jde s ním trochu se smočit. Uspěl až k večeru, kdy už většina lidí odešla a oklo jich zbylo už jen pár a povětšinou to byly rodinky s dětmi, které se spíše staraly aby se jim jejich potomstvo neutopilo, než aby hodnotily Elisiny pokusy naučit se plavat. Elise se po deším přesvědčování ponořila do vody po pás, přičemž lehce vyvřískla neboť voda byla překvapivě studená. "Sakra, to strašně studí"
Etienne se zasmál. "Neboj, to se ti jen zdá, jak jseš rozpálená od slunce. Divím se, že se ti z toho ležení nezavařil mozek" ušklíbl se Etienne a podivil se sám sobě, jak důvěrně už spolu po pár týdnech dokázali hovořit. Ještě před nějakým časem si neuměl představit, že by si dovolil s touhle plachou a zvláštní dívkou žertovat a najednou mu podobné štulce plynuly z pusy téměř sami. Elise si to nedala líbit a vystříkla po něm notný cákanec vody. Etiene jí to oplatil a chvíli po sobě se smíchem cákali vodu jako malé děti. Elise se smála tak, že sotva popadala dech a přitom zakopla o kámen, který ve vodě nemohla vidět. Trochu vykřikla a málem by se skácela po zádech do vody, kdyby jí Etienne bleskurychle nezachytil. Objal jí pevně kolem pasu, aby nespadla a trochu jí k sobě přitiskl. Téměř instinktivně se ho chytila kolem ramen. Chvíli se na sebe zadýchaně a trochu udiveně se na sebe dívaly a Elise se rozbušilo srdce. Sama sobě si namlouvala, že to bylo z leknutí, jenže...kdo by tomu věřil, že? Etienne jí svíral trochu více, než vyžadovala situace a jednou rukou jí lehce hladil po zádech. Byla to jen chvilka, okamžik, který trval snad jen pár vteřin, ale Elise připadal jako věčnost. V tuhle malou chvíli jakoby si konečně naplno uvědomila, že je zamilovaná. Věděla, že se to nemělo stát, že je to špatně, všechno špatně. Věděla, že se na Etienna nemůže vázat, že ona za necelý měsíc odjede s otcem zpátky do Paříže a Etienna už možná nikdy neuvidí. Tohle všechno si říkala, ale zároveň si nedokázala představit, že se to stane, že jí zmizí z očí a ona ho už neuvidí. Bylo to jako s maminkou, i když pochopitelně ne stejné. Maminka je opustila nedobrovolně, odvlekli jí a nikdo se jí na nic neptal. Jenže zmizela z jejího života a ona nevěděla jestli jí ještě někdy uvidí a co bylo horší, zda je vůbec ještě živá. Nechtěla aby se něco podobného stalo s Etiennem, nechtěla ho ztratit, Jen při tom pomyšlení jí bodlo u srdce. Proč by proboha všichni, které miluje měli zmizet z jejího života? Co komu udělala? Ani tatínek se vůbec neozval, naposled od něj dostala dopis začátkem července a to už bylo skoro měsíc. Věděla, že i Etiennův otec, pan Pelletier si dělá starosti o svého přítele. V hlavě jí vířilo spoustu otázek na které neznala odpověď.

Camille Saint-Saens, Danse Macabre

12. září 2018 v 16:05 | tereza
Po delší prodlevě jsem zpět, a snad po čase i něco sesmolím, tak kdo sem třebas občas chodí, buďte trpěliví. Krásné záříUsmívající se