Červen 2018

Dreams of Sunset

30. června 2018 v 16:18 | tereza
Ani k tomu nedávám části kapitol, protože nevím jak to budu psát dlouho. Je léto, tak jsem se rozhodla pro něco odlehčenějšího - L.A. počátkem 70. le, slunná kalifornie, rocková hudba na vrcholu a servírka Angie.

Los Angeles, 1971
Angie právě u stolku obsluhovala postarší manželský pár, když do restaurace vešel Francis, jako obvykle se snad tunou knížek v ruce. Francis byl vyčáhlý hubeňour, s army sestřihem, brýlemi na nose a věčně zaraženým výrazem. Studoval v druhém ročníku na univerzitě a do restaurace, kde Angie pracovala chodil takřka denně. Poznali se hned první den co Angie před dvěma lety přijela do L. A. Z Maine. Z malé ospalé díry v Maine splnit si svůj americký sen a taky se ohřát v kalifornském slunci. Chtěla se stát herečkou a za ty dva roky co tu byla absolvovala bezpočet konkurzů. Všechny byly neúspěšné. Skončila jako servírka v malé restauraci a amarický sen se pomalu a jistě rozplýval, ale jedno věděla jistě. Domů se už nevrátí. Nikdy. Jednak by jí to její hrdost a tvrdohlavost nedovolila, ostatně kdo rád přiznává porážku, že? A jednak, navzdoru všemu to tu milovala. Milovala slunce, pláže, palmy, atmosféru, sny a víru, že přesto, přese všechno má pořád cenu snít a doufat, že třeba jednou....
Francise se hned první den po příjezdu zeptala na adresu restaurace, kde měla domluvenou brigádu, daly se spou do řeči, a když onu práci skutečně získala, přišel se na ní asi o týden později podívat. A pak pořád a pořád. Byl milý, ochotný jí vyslechnout, zkrátka byl to správný kamarád, ale jinak....nic. Typ jako on jí prostě rozhodně nepřitahoval a vždycky se mu to snažila dát jemně, taktně najevo. Pochopil, až když jí jednou uviděl za výlohou resturace líbat se s Jessem. Asi čtrnáct dní po svém příjezdu do Kalifornie si i se svou spolubydlící Connie vyšla do jednoho baru poblíž hlavní třídy, kde narazila právě na Jessieho. Téměř okamžitě se jí pokoušel sbalit, nicméně narazil na razntní Connie, která ho se svou typickou nesmlouvavostí odpálkovala. Jessie byl dlouhovlasý, s nebesky modrýma, štěněčíma očima s neutuchajícím optimismem , "vycházející" rocková hvězda, toho času pracující v obchodě s deskama. Jenže se také, jak jí okamžitě informovala Connie "vyspal snad s půlkou ženského obyvatelstva L. A s věkovým rozmezí od 17 do 25" - "Kromě tebe, baby" vrazil zhnuseně se tvářící Connie Jess. Angie mu odolávala skoro měsíc, což byl podle všeho rekord. "No, pokud toužíš být dalším zářezem na jeho posteli, tak prosím, proti gustu... Vsadím, se že on si tam ty zářezy fakt někde dělá. Až tam budeš, tak si tu postel prohlídni. Určitě tan někde budou" smála se Connie, nicméně Angie to tak vtipné nepřipadalo a faktem je, že si připadala trochu hloupě, jako naivní nanynka z venkova, která naletí prvnímu frajírkovi, který jí chce dostat do postele. "No tak, nebuď takovej tragéd, Ang, nejsi první a rozhodně ani poslední, co se tohle stalo" ujišťovala jí Connie, když jí druhý den brečela na rameni. "Jo, jenže tobě se to nestalo"
"Jo, to je fakt, s Jessem ne." podotkla Connie a Angie jakoby v jejím hlase cítila záchvěv lítosti. "Znám ho už jako malýho. Vždycky byl takovej. Jinej než ostatní. Víš že vyrůstal v děcáku? I s Henrym, to jeho malej brácha, je o šest let mladší. Jejich rodiče se zabili při nehodě, když bylo Jessiemu devět. Víš jak má nad obočím ten malej šrám? To je z tý bouračky. Oni oba to přežili, jejich rodiče ne. Potom jsem ho naposled viděla brečet. Ang, nepřej si někdy v životě slyšet takovej pláč. Bylo to strašný, tak strašný, jak jen to může být, když ztratí devíteletý kluk oba rodiče Pak už jsem nikdy neslyšela brečet, nebo si na něco stěžovat nikdy. Nikdy. Jako by se sám zatvrdil v tom, že už nikdy nenechá vyhrát někoho jinýho. Vyhrávat chtěl už jenom on. A ve všem. Jo, děla frajera, ale ať si ho dělá, já vím svoje. Je to dobrej kluk, Angie, jen....jen je to pořád ještě kluk a já se bojím, nebo doufám, že nikdy nevyroste."

The Cranberries, Dreams

28. června 2018 v 17:33 | tereza
Jsem dítě devadesátek, takže asi budu mít pro tyhle kapely navždycky slabost!

Kings of Leon, The End

27. června 2018 v 16:24 | tereza
Vždycky se mi hrozně líbí ten obal alba!

Cigarette Daydream, část 2.

26. června 2018 v 17:31 | tereza
Fred se pomalým krokem došoural ke třem bednám plných banánů a začal je s nezáživným výrazem v obličeji rovnat na polici.
"A hni sebou, máš ještě dost práce ve skladu" houkl na něj zezadu Simmons. Fred se sám pro sebe ušklíbl, pokýval hlavou a poté vyslal směrem k nic netušícímu panu Simmonsovi zdvižený prostředníček. Po nějaké chvíli ho ze zamyšlení vyrušilo dívčí chichotání. Fredovi to nedalo, nechal banány být a vydal se po směru smíchu, neboť se mu zdál povědomý. Dlužno říct, neblaze povědomý. Jeho tušení se ukázalo být správné, když za ohybem poslední police uviděl Janice a její kamarádku na jejíž jméno si nemohl vzpomenout. Stáli u oddělení dámské kosmetiky a štěbetali cosi o nových odstínech na vlasy. Janice byla půvabná blondýnka s nevinným obličejem,hříšnou postavou modelky z módních časopisů a poněkud dravčí povahou, o čemž se Frederick měl možnost osobně před pár týdny v Redgys, což byla místní diskotéka s barem, kam chodilo téměř celé osazenstvo místní školy,a kam chodil i Fred a Janice. Redgys bylo také známé tím, že permanentně přimhuřovaly oči nad servírováním alkoholu mladistvím a už za to dostali pár pokut. Fred nebylžádný velký pařič, respektive byl by, jenže trpěl neustálým nedostatkem peněz, takže chodit každý pátek ven si prostě a jednoduše nemohl dovolit. Nicméně před třemi týdný si do Redgys vyšel i s kamarádem Tomem a výsledek byl že se tam parádně zřídil. Taky tancoval s Janis a něco po půlnoci od ní obdržel u záchodků francouzáka z čehož se mu parádně zatočila hlava a měl co dělat, aby se jí nepozvracel u nohou, což by tedy rozhodně moc efektní nebylo. Domů se pak plížil něco po půl druhé, vysílaje tichou modlitbu, aby už otec spal. V obýváku už bylo zhasnuto a v otcově ložnici taky, takže jen doufal že to není past a otec ho nechytne za flígr hned u dveří. No, za flígr ho tedy někdo chytil ale nebyl to rozzuřený otec, nýbrž Claire, který ho potichu vtáhla do pokoje. "Kdes byl tak dlouho?" šeptala a přitom mu stahovala bundu, neboť Fred toho evidentně ve svém stavu nebyl schopen.
"No....já...no...umhph" ozvala se poněkud nekoordinovaná odpověď
"Panebože, ty vypadáš! Jak ses moh takhle střískat? Sakra Frede proč to děláš? Co na tom proboha máte, když to nesnesete a pa se stejně poblijete?" plísnila ho šeptavým hlasem Claire a přitom ho jako malé dítě tiše převlékala z košile do pyjamového trička, což jí dalo dost úsilí, neboť Fred s ní příliš nespolupracoval. Probral se až když mu sáhla na knoflík u džínsů a chtěla mu převléknout kalhoty. Odtáhl jí ruku z opasku a zaksichtil se na ní. "Já...já sám. To zvládnu. Díkec" máchnul rukou jako když odhání mouchu, čímž dal jsně najevo, že už jí nepotřebuje a zbytek převlékání už zvládne sám.
"Nemáš zač!" opáčila Claire s kyselým výrazem a chystala se třísknout dveřmi, jenže pk si uvědomila situaci a potichu je za sebou zavřela.

Cigarette Daydream, část 1.

25. června 2018 v 15:53 | tereza
Včerejší deštivé počasí a pauza mezi učením mě donutily , že jsem se z nudy pustila do jednoho příběhu a upřímně vůbec nevím co z toho vyleze, možná že blbina a tak toho nechám, ještě nevím a uvidím. Chudší čtvrť na předměstí Portlandu a , dva nevlastní sourozenci Frederick a Claire .....

"FREDE!!!! Co tady sakra děláš! Už nejmíň před půl hodinou jsem ti říkal ať vyložíš ty banány v zelenině. Než se uráčíš zvednout prdel, tak tam snad zčernaj!!! Fred seděl u plastového kempingového stolku před samoobsluhou a ještě narychlo zuřivě doskicovával obrázek staré, obtloustlé paní s malým pudlíkem. Zaujala ho, když přecházela ulici a tak vytáhl svůj nepostradatelný notes a začal si jí naskicovávat. Maloval skvěle, a ví bůh po kom tenhle talent zdědil. Stejně tak netušil po kom zdědil svou lásku k hudbě, protože tak jak dalece sahala jeho pamět, nikdo z rodiny nikdy nemaloval, ani nehrál na žádný hudební nástroj. Čert či Bůh tedy sám ví, kde se to v něm vzalo. Fredovi bylo sedmnáct, bydlel s otcem a nevlastní, adoptovanou sestrou Claire na malém, líném a nudném předměstí Portlandu. Fredova maminka umřela na rakovinu, když mu bylo třináct a pro Freda to byla nejtěžší rána v životě. Máma byla vždycky tím pevným, záchytným bodem v jeho životě a on si najednou připadal, jako byl jediný na světě. Otec byl typický maloměšták, který vlastnil malou správkárnu aut a večer se svalil k televizi s pivem v ruce a sledoval basket, fotbal nebo automobilové závody. Malou Claire si adoptovali, když jí bylo pět let a popravdě řečeno, Fredův vztah k ní byl jaksi neutrální. Nevadila mu, ale taky si jí nikdy nijak zvlášť nevšímal. Hubené tiché vyžle. Co taky s holkou, že? Fred byl středně vysoký, hubený, přes uši mu spadaly černé vlasy, které se mu ke konečcích lehce vlnily a rámovaly mu hezký obličej , na kterém byly nejnápadnější veliké, modré oči, které jakoby neustále zvědavě těkaly kolem a vytvářely mu tak vzhled neustále lehce udiveného dítěte. Bylo zvláštní, že ač spolu on a Claire pokrevně neměly nic společného, velké krásné oči je spojovaly. Claire mělo skoro stejné, což jim propůjčovalo lehce magický vzhled a kdo je neznal, tak je častokrát považoval opravdu za bratra a sestru. Claire byla jako holčička malá a hubeňoučká, jako tyčka, nicméně nešlo si nevšimnout, že se v poslední době poněkud zaoblila a to přesně na těch místech, které se obvykle stávají středem pozornosti sedmnáctiletých kluků. Fred by si za to sám sobě nejradši nafackoval, nicméně se sám přistihl, že jeho oči několikrát zabloudily ke Claire a to směrem k jejímu výstřihu a opravdu si nešlo nevšimnout, že z dítěte se začíná stávat mladá, velmi atraktivní dívka, číi spíše žena.

Freda od skicování definitivně vyrušil pan Simmons, majitel supermarketu, kde Fred brigádničil většinu roku a zpravidla tam zamířil rovnou po škole. Simmons ho neustále honil a peskoval, nicméně Fred si musel sám sobě připustit, že častokrát právem, neboť Fred zpravidla nevynechal jedinou příležitost se někam uklidit, aby si mohl zapisovat nové nápady na písničky nebo si skicovat náhodné kolemjdoucí, tak jako právě teď.
"Padej, padej. Za flákání tě neplatím" vyjel na něj už po několikáté Simmons.
"No, jo, dyť už jdu" Fred se líně zvedl ze stoličky, zastrčil si skicák do kapsy své zelené pracovná zástěry a zamířil si to zpět do oddělení zeleniny.

Alexander a Hephaistion, balcony scene,

23. června 2018 v 10:32 | tereza
Krásná scéna! Vždycky se mi na starých příbězích a románech hrozně líbily tihle "věrní přátelé až za hrob", ať už to byl Alexander a Hephaistion, Achilles a Patroklus, nebo třeba v případě Shakespeara Hamlet a Horacius. A je přece úplně jedno, jestli jejich vztahy byli jen přátelské či něco víc než jen to. Teď to možná bude znít hodně klišoidně, ale přece je důležité že milujeme,a je přece úplně fuk, jestli je to muž nebo žena, že jsme věrní těm ostatním i sami sobě. Opravdu můžu s plnou upřímností říct, že mě osobně opravdu vůbec nepohoršuje, když vidím, že se za ruce vede kluk s klukem nebo holka s holkou. A na mužském přátelství je něco....něco přitažlivého a těžce definovatelného, něco co asi žena nemůže nikdy úplně pochopit. Líbí se mi to. Jen bych si přála, aby těch tolerantních lidí bylo na světě co nejvíce, protože blbců je tady bohužel stále více než dost.

Good times bad times, část 18.

21. června 2018 v 18:17 | tereza
Ležela jsem na zádech, měla zavřené oči a vychutnávala si teplé doteky květnového, už dosti silného slunce. K úplné slasti mi už chybělo jen to, kdyby kluci alespoň na chvíli přestali s tím řvaním. Dováděli ve vodě jako desetileté děti - topili se navzájem, chytali si a strkali si hlavy pod vodu,nebo skákali z poměrně vysoké skály. Připadala jsem si jako kdybych dělala nějakou vedoucí na dětském letním . táboře.
"BUDÍČEK!!!" ozval se Johnův hlas a vzápětí mě pokropila sprška studené vody. "Co to...sakra...pitomčeč, teď jsem zrovna uschla, už budu zase celá mokrá" vyjekla jsem naštvaně na Johna který mě pokropil studenou vodou z rybníka, kterou si přinesl v plechovce od piva. Klekl si vedle mě, zubil se a z mokrých vlasů mi na břicho kapala voda. "Uděláš mi taky místo?" zeptal se mě a já se naoko neochotně trochu posunula. John se vedle mě natáhl s lehkým vzdychnutím a já po něm pokradmu hodila očkem. I po těch dvou letech co jsme byly spolu si mi pořád líbilo se na něj dívat. Měl pěknou postavu, dobře rostlou, tak akorát. Nebyl zrovna kulturista ale taky ne žádný vychrtlík. Trochu jsem se pousmála a znovu jsem se natáhla na záda. "Ještě se neutopili?" zeptala jsem se Johna pobaveně.
"Ne, ale mají k tomu slušně našlápnuto"
"Ty jsi taky skákal z tý skály?" zajímala jsem se. Popravdě se mi tyhle frajeřiny moc nelíbily, ale nechtěla jsem vypadat jako moje matka.
"No, párkrát jo" přiznal neochotně."Měla jsi o mě strach?"
Ušklíbla jsem se na něj a pleskla ho hravě po paži. "Měla bych už jít a pomalu začít balit."
John se ke mě natáhl s lítostivým výrazem ztraceného štěněte a zabořil mi hlavu do krku. "Co blbneš?" vyjekla jsem.
"Zůstaň ještě jednu noc, prosím, prosím, Kate, vždyž zejtra ještě trénink nemáš, tak přece můžeš jet až dýl, ne?" fňukal John.
"Nebuď jako malej, Johne, vždyť....se uvidíme zas o víkendu, ne?" ujišťovala jsem ho a trochu rozpačitě ho hladila po vlasech.
"Bez tebe je to tu...já nevím, já bych řek, že už si začínáme lézt s klukama trochu na nervy" přiznal se mi John.
"Máte ponorkovou nemoc?" ušklíbla jsem se.
John se zasmál, ale moc vesele to neznělo." Trochu, ale hlavně...já nevím, víš, miluju to, myslím nahrávaní, ten proces, tvorbu, ale zároveň už bych to chtěl mít z krku. Jsme tu už nějak moc dlouho a pořád nám přijde, že to není dokonalý, že to není úplně to, co by jsme chtěli..." vysvětloval mi zapáleně John.
"Nemusí to být dokonalý, lásko, točíte první desku, já myslím, že nikdo nečeká, že to bude napoprvé bez chyb" snažila jsem se ho přesvědčit, nicméně John mě poslouchal s tím svým typickým zatvrzelým výrazem.
"já vím, ale stejně..."
"Přece jsi říkal, že už jste skoro hotoví. Já vím, že už jste všichni unavení, ale ještě vydrž. Uvidíš, že to bude stát za to. Jestli tě to uklidní, tak já ti věřím. Vám všem." ujišťovala jsem ho s úsměvem a jemně ho políbila.

"

Kingdom of Heaven, Pilgrim Road

20. června 2018 v 16:07 | tereza
Historii jsem milovala už jako malá holka - rytíři, Johanka z Arku, křižáci a mušketýři, to bylo moje!!!! Na dívčí románky mě moc neužilo, zato středověk , to bylo jiné kafe a z dějepisu jsem nikdy neměla jinou známku než dvojku (což se nedá říct o matice, fyzice, chemii a jiných "hrůzách") - historie, knížky, muzika, dá se říct, že to byly moje hlavní záliby a musím konstatovat, že ani po více než dvaceti letech se na těchto zálibách u mě v podstatě nic nezměnilo, tyhle tři věci miluju pořád. Teď mám zrovna na stole další objemnou knihu od Ludmily Vaňkové o prvních Přemyslovcích. Knihy jsou pro mě něco jako únik ze všedního světa - můžu prožívat osudy svých hrdinů, bojjovat s nimi za čest a lásku a za krále! Jasně, leckdo může namítnout, jestli nejsem už na podobné snění trochu stará ale...nejsou sny právě od toho? Snění mi nikdo nevezme, je jen moje a můžu si ho hýčkat jak dlouho budu chtít. Mimochode, historii jsem nakonec na vejšce i vystudovala s titulem bakaláře, dnes pokračuju ve studiu dál, nicméně už na jiné fakultě. Tak mi prosím držte palce ať se mi daří a je ze mě magistra! Snad to zvládnu, i když obavy tu jsou!!!!

30 seconds to Mars , The Kill

19. června 2018 v 17:31 | tereza
30 seconds to Mars byla moje oblíbená kapela, když jsem začala studovat na vejšce a když jsem se učila na zkoušky, poslouchala jsem je pořád dokola. Mimochodem Jared Leto jako Hephaistion byla moje oblíbená postava z "Alexandra Velikého" s C. Farrelem. Ten film se mi tak úplně nelíbil, ale, znáte to, když tam hraje kluk z kapely, kterou máte v oblibě....tak není co řešitMrkající

Marina Anissina, Gwendal Peizerat, Susanna, 2001

17. června 2018 v 15:01 | tereza
Susanna je nestárnoucí a pobaví vždycky. Šarmantní, zábavné, sexy.Usmívající se

Fitzgerald

14. června 2018 v 11:47 | tereza
"What are you going to do?"
"Can´t say - run for president, write - "
"Greenwich Village?"
"God heavens no - I said write - not drink"Mrkající

Good times bad times, část 17.

14. června 2018 v 11:14 | tereza
Když jsem dopila kafe, dala jsem se trochu do uklízení. Vytřela jsem podlahu v kuchyni, umyla nádobí a našla v kredenci dokonce čistý ubrus. Pak jsem šla nahoru vyvětrat a ustlat a také se nějak pokud možno normálně obléknout. Šla jsem se taky na chvilku podívat na kluky do zkušebny. Bylo tam vyjímečně ticho. Tom, Danny a Steve něco řešili nad rozloženými papíry s akrdy nebo něčím podobným a John seděl na vysoké stoličce a s trochu znuděným výrazem brnkal na kytaru. Pomalu jsem se k ěmu přikradla, políbila ho na vršek trochu rozcuchané hlavy a zašeptala mu do vlasů. "Dobré ráno, bandito". John s úsměvem odložil kytaru a přitáhl si mě k sobě na klín. "Dobré, Morgano". Podobnými osloveními jsme se častovali často a předháněli jsme se v tom, kdo vymyslí po ránu vtipnější. Musím uznat, že jsem většinou prohrávala, i když někdy jsme vtipem příliš neperlil ani jeden z nás. Ale byliy to takové naše hry a rituály. Pro okolní svět možná trochu praštěné, ale byly naše, jen naše a nikoho jiného. Chvíli jsme se líbali až do té doby, než na nás hvízdnul Danny ať si dáme pauzu, nebo ať se laskavě odporoučíme nahoru do pokoje. John si trochu zahanbeně odkašlal a pustil mě. Začal zase zlehka cvičit na kytaru a po chvilce mlčení se ozval. "Co jste to řešili se Stevem?"
"Cože?"
"No, teď ráno v kuchyni, byli jste do hovoru tak zabraní, že jste si ani nevšimli, že stojím ve dveřích" John se snažil o lehký, bezstarostný, humorný tón, ale moc mu to nešlo.
Nemohla jsem si pomoct a vyjela jsem ostřeji než jsem měla v úmyslu. "Ty jsi nás špehoval?"
John se krátce zasmál. "Ne, proč bych vás proboha měl špehovat. Šel jsem si do kuchyně pro něco k pití a viděl jsem vás,a no...nechtěl jsem vyrušovat."
"No, tos klidně mohl. Neřešili jsme nic tajnýho, jak si možná představuješ" odsekla jsem mu podrážděně. Co to se mnou je? Vždyť neřekl nic hrozného a já jsem jako když píchl do vosího hnízda.
"Co to s tebou je?" zvedl se John a položil mi ruce na ramena. "Je ti něco? zadíval se n mě starostlivě.
"Ne, promiň, já....nějak se necítím, ani nevím proč. " promnula jsem si unaveně spánky. "Jsem trochu unavená"
John se na mě povzbudivě usmál. "Odpoledne půjdem k rybníku, tam se natáhneš a odpočineš si"
"Fajn" zamumlala jsem.
Ano, byla jsem utahaná. Poslední týdny jsme trénovali nová taneční čísla na letní turné po Evropě a bylo to náročné. Velmi. Tanec miluji, vždycky jsem ho považovala za hlavní náplň života a v posledních letech jsem do této náplně života zahrnula i Johna. Milovala jsem ho a v posledních týdnech jsem si občas kladla otázku, zda je pro mě tanec skutečně tak důležitý, jak jsem si původně myslela. Vždycky jsem si užívala ten pocit, že jsem volná, svobodná a nezávislá, že mě nikdy nespoutává, nikdo mě neříká co mám dělat, nikdo mě nesoudí, tak jako to dělala má matka a často i kluci, se kterými jsem chodila před Johnem. Nikdy mě nesoudil, nepoučoval, neříkal, co by pro mě nebo pro nás bylo nejlepší. Záleželo mu na tom, co je nejlepší pro mě. Dával a dáva mi pocit jistoty a bezpečí a přesto se nikdy necítím, že by mě do něčeho nutil a tlačil. Johna jsem si dovedla představit jako člověka se kterým bych jednou chtěla zestárnout a mít s ním rodinu, děti. Na druhou stranu, může se to zdát zvláštní, ale nikdy jsme o rodině a o dětech nemluvili. Nikdy. Vlastně jsem vůbec nevěděla jaký na ně má názor, jestli je vůbec někdy chce. Jistě, s Lucy, svou mladší sestrou měl skvělý vztah, plný lásky a typického sourozeneckého pošťuchování, a vždycky jsem na něm viděla, jak moc ji má rád, ale vlastní dítě je přece jen něco trochu jiného než mladší sourozenec. Jednou mě Johnova maminka s lehkým uzarděním nabádala ať "jsme hlavně opatrní, aby se nám nepřihodil nějaký malér....jsme přece ještě tak mladí" a John se jí za mými zády pošklíbal a zvedal oči v sloup. Rozesmálo mě to, ale později jsem si uvědomila, že vlastně o jeho názorech na děti nvím vůbec nic.
Byla jsem naprosto ztracená v těchhle myšlenkách a vůbec jsem nevnímala, že mi John mává rukou před obličejem. "Haló, slečno Kate, jste ještě vůbec tady na zemi?" Probrala jsem se a krátce se zasmála. "Jo, jasně, jen....jen jsem se zamyslela.
"Jo, to bych si vůbec nevšimnul, kdybys mě to neřekla. " ušklíbl se na mě John a vrátil se zpátky ke klukům.

Pearl Jam, Daughter

13. června 2018 v 20:18 | tereza
Pearl Jam vždycky byli a jsou pro mě srdeční záležitost!

Marvin Gaye/ Tami Terrel, Ain´t no mountain high enough

12. června 2018 v 14:33 | tereza
Miluju tuhle písničku!!!

Good times, bad times, část 16.

11. června 2018 v 17:51 | tereza
Vzbudila jsem se druhý den ráno a když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že už je půl desáté. John už v pokoji nebyl, předpokládala jsem, že už s klukama dávno zkouší. Poněkud malátně jsem se vypotácela z postele s úmyslem uvařit si dole v kuchyni především kafe, abych se trochu vzpamatovala. Spala jsem v noci vyjímečně dobře i přes občasné rozespalé otravování Johnna, který mi šátral rukama pod košilí a něco rozespale mumlal. Přestal až když jsem ho stejně rozespale pleskla, otočila jsem se rezolutně na bok a spala dál.
Hodila jsem na sobě jedno Johnovo delší tričko a sešla po schodech dolů do kuchyně. K mému údivu seděl u stolu Steve a s rozespalým a lehce rozmrzelým výrazem usrkával kávu. Trochu jsem se na schodech zarazila, protože jsem nečekala, že by v kuchyni někdo byl. Steve zvedl udiveně hlavu, trochu si mě přeměřil a pak se zase vátil pohledem ke svému hrnku s kafem. Cítila jsem se trochu nepatřičně, neboť ono tričko bylo opravdu velmi krátké a plně odhalovalo moje holé nohy. S trochu rozpačitým úsměvem jsem si nalila zbytek kafe a sedla si ke Stevovi. "Kluci už jsou ve zkušebně?" zeptala jsem se a přitom upila kávu, kterýá však byla nicméně už značně vystydlá.
"Jo. Já jsem zas pozadu, jako obvykle. Mám svůj režim víš?" zašklebil se na mě Steve, vytáhl z krabičky cigaretu a zamával mi s ní před očima, přičemž jsem po delší době pochopila, že mi ji nabízí. No, jak říkám, ještě jsem napůl spala. "Ne, dík, nekouřím"
Steve se trochu uchechtl. "Ale. A odkdy? Pokud vím, tak jointa si tenkrát neodmítla."
Zvedla jsem na něj trochu udiveně obočí a pak jsem si vzpomněla na ten večer jak jsem s nimi kuřila před klubem. "Jo...ale to je něco jinýho."
"Jak myslíš." prohlásil Steve a zapálil si. Chvíli jsem ho pozorovala. Vlastně jsem ho meoc neznala, mimo zkoušení a koncerty jsem ostatní kluky moc nevídala, ale z Johnových občasných poznámek jsem věděla, že neměl zrovna idyilcké dětství a pokud vím, tak to byl dost velký pařič, rád se napil a hodně hulil. Na můj vkus až příliš a neměla jsem moc ráda, když do toho lákal i ostatní kluky, hlavně tedy Johna. Johnovi jsem věřila, věděla jsem, že ví, kdy má dost a zná svou míru, ale...ale může to tak být napořád? Bylo mi jasné, že Steve byl přesně ten typ, který by se v pozici rockové hvězdy cítil jako ryba ve vodě. ˇUplně jsem ho viděla, jak by okamžitě buchnul vydělané peníze za večírky, drogy, holky a krásná auta. Na druhou stranu měl v sobě něco až dětsky nevinného, určitý občasný záblesk šibalskosti a upřímnosti, která sem tam probleskla za tou jeho frajerskou fasádou., protože to že to je jen fasáda, tím jsem si byla u něj téměř naprosto jistá. Ve skutečnosti to byl jen kluk, devatenáctileté trdlo, které si hraje na drsňáka a frajírka.
Steve se zadíval na svou cigaretu a trochu si odkašlal. "Heleď, no....ehm, Kate.." mumlal Steve a já na něj trochu překvapeně zírala a čekala co z něj vypadne.
"Ano?"
"Vlastně nic." rezolutně a zcela nečekaně prohlásil Steve a típnul cigaretu a chystal se zvednout od stolu.
"Počkej" zadržela jsem ho. "Něco jsi mi snad chtěl říct, ne?"
"Jo, já...chtěl jsem se ti trochu omluvit za ty kecy včera a taky no...John měl včera pravdu, když na mě volal, že jsem akorát žárlivej. Jo, asi mu trochu závidím" řekl překvapivě jemným hlasem a zadíval se mi na malou chvilku upřeně do očí. V první chvíli jsem vůbec nevěděla co na to říct. "Nemáš za co se omlouvat a navíc....John taky kecal, když ti říkal, že mě může mít kdykoli se mu zachce." ušklíbla jsem se. "Může mě mít , kdy se zachce mě." prohlásila jsem s úsměvem a spokojeně jsem se opřela do proutěné židle. Steve mě obdařil lišáckým úsměvem. "Ehm, tak fajn, uvidíme se u rybníka?"
"U rybníka?"
"Jo, jdem se tam všichni odpoledne koupat. John to o tom nic neříkal?"
"No, nebylo kdy, když jsem se vzbudila, tak už v pokoji nebyl. Ale, jasně přijdu ráda. "
"Tak zatím" Steve na mě trochu vágně mávl a pak už zmizel za dveřmi.