Květen 2018

Florence and The Machine, Hunger

31. května 2018 v 13:30 | tereza
Vyjímečná dáma!

Carmen, Flamenco Fever

28. května 2018 v 17:37 | tereza
Moje oblíbená prog-rocková kapela ze 70. let, kterou skoro nikdo nezná, ale já ji miluju.

Good times Bad times, část 15.

24. května 2018 v 15:02 | tereza
"Tobě se nelíbí, že ta naše písnička bude na desce?" zeptal se mě John, když jsme si šli večer lehnout. Než jsme zapadli do pokoje, Steve na mě vrhl varovný pohled a já se zasmála a potřásla s úsměvem hlavou. Měla jsem kluky z kapely ráda. Danny byl Johnův nejlepší kamarád už od školy a jejich kamarádství se zdálo být nezničitelné. Tom byl z nich nejstarší a taky nejzodpovědnější a Steve...no, Steve byl neřízená střela, byl to hulič a pařič a nikdy nezkazil žádnou legraci. Jasně, choval se občas spíš jako dvanáctiletý puberťák, ale měla jsem ho ráda.
"Já vlastně nevím, Johne. Je to....je to divný. Prosím tě, já nechci vypadat nějak ješitně, jako, že jsi tu písničku složil pro mě a nechci, aby jí slyšel někdo další, tak to...tak to není. Je to...bože, já vlastně fakt nevím" vzdychla jsem a frustrovaně si zabořila hlavu do dlaní. John mi jemně odtáhl ruce z obličeje a vzal je do svých. "Kate, jestli ti to vadí, tak já promluvím s Dannym a na tý desce to nebude. Řekni slovo a já to zařídím, fakt." John mluvil nalehavým tónem a díval se mi upřeně do očí. Usmála jsem se na něj a odrnula mu z čela neposlušný pramen vlnitých, oříškově hnědých vlasů. "Ne, to je dobrý. Zpívaš tam moc hezky. Chci, aby to lidi slyšeli" ujistila jsem ho a tentokrát už jsem to říkala jistým a pevným hlasem. John se na mě chvíli díval a pak mě dlouze políbil a pokračoval s polibky dál na mém krku, hrudi a pak se vrátil, aby mě začal líbat za uchem, přičemž jsem hlasitě vyjekla, protože jsem tam byla nevím proč lechtivá a John, ten bastard, to moc dobře věděl. Vzápětí se ozvalo prudké zabušení na stěnu u naší postele a zařvání Steva. "KATE, DRAHOUŠI, MÁŠ SAKRA KRÁTKOU PAMÉT!!!!" John a já jsme se začali smát a John zabušil na Stevea stejně razantně a stejně razantně na něj zakřičel "JDI DO HAJZLU, DRAHOUŚI. Stejně seš jenom žárlivej, že já jí můžu mít , kdy chci a ty leda tak utřeš hubu!" Chechtala jsem se téhle svérázné výměně názorů a zároveň jsem pleskla Johna po ruce a tahala ho zpátky za rameno. V podobné duchu pokračovali ještě pár minut, než jsem Johna konečně trochu uklidnila. "Přestaň, já už chci vážně spát. Jsem unavená, pro dnešek už toho bylo až až." Johm mě kupodivu poslechl a natáhl se zpátky do postele. "Fakt? To je škoda, měl jsem v plánu se s tebou milovat celou noc, aby měl ten parchant bezesnou noc." přemítal John pomstychtivě. "Hmmmph, to je fakt škoda" zamumlala jsem už v polospánku a téměř okamžitě se ponořila do spánku.

Kasabian, Club Foot

23. května 2018 v 21:57 | tereza
Kasabian byla nejoblíbenější kapela mého bývalého přítele, ale navzdory tomu, že jsme se dávno rozešli, tak tuhle kapelu mám ráda pořád i jáUsmívající se

Good times bad times, část 14.

22. května 2018 v 21:24 | tereza
Nějakou chvíli jsem si ještě hrála s Keatsem na louce, protože John odešel za klukama já osaměla. Po chvilce jsem vzala Keatse do náručí šla jsem se za nimi podívat. Už ode dveří mě přivítala známá melodie. Byla to ta písnička, kterou John zpíval pro mě tenkrát v klubu. Ta, kterou mi věnoval. Byla jsem z toho trochu zmatená. Tu taky chtějí dát na desku? Upřímně řečeno mě to trochu zarazilo. Ta píseň mi příšla příliš osobní, příliš...příliš moje. Pochopitelně to byl jen můj pcit, nikde v té písničce není moje jméno, je to zkrátka písnička o lásce, tak jako tisíce jiných. Ale pro mě měla význam, protože John ji zpíval tenkrát v tom klubu jen a jen pro mě a všichni to věděli. Byl to divný pocit, vědět, že by tu písničku teď měli poslouchat tisíce dalších lidí. Vlastně jsem se nemohla rozhodnout jestli mi to vadí, nebo jestli mám být polichocená. Chvíli jsem stála ve dveřích a poslouchala Johna, který seděl na dřevěné stoličce se sluchátky na uších a svým jemným hlasem zpíval o ztracené a znovunalezené lásce. Zavřela jsem oči, jemně se kolébala do rytmu a usmívala jsem se. Byla to krásná, i když smutná balada a Johnovi sedla. Pro Dannyho silný hlas by byla příliš jemná, nesedla by mu, ale k Johnovi se hodila perfektně. Když John dohrál a dozpíval, podíval se trochu tázavě na Dannyho. "Ehm, jo, bylo to ok, Johne. Jen v tý poslední sloce zkus jít trochu vejš, jo a byls trochu pod tónem. Jo...tak, ehm, doděláme to zejtra a půjdem teď ještě na tu instrumentálku, jo?" dirigoval Danny celou kapelu svým obyvyklým sympatickým a nevtíravým stylem, nicméně šéfoval to všechno s přehldem. John si hlasitě vzdychnul a se smíchem na mě zavrtěl hlavou. "Blbej nápad, co? Já prostě to zpívaní nedávám, jsem děsnej. No, řekni, bylo to strašný, ne?"
Nevěřícne jsem na něj zírala. "Co to meleš prosím tě. Vždyť jsi byl skvělej. Proč mi nezpíváš časteji?" protestovala jsem.
John se na mě usmál se stejně nevěřícným výrazem a políbil mě hravě na nos. "Jsi skvělá lhářka, lásko, ale já ti na to neskočím" a plácl mě hravě po zadku.
"Jo, mládeži..." ozval se steve, když odložil baskytaru. "musíme teď vyřešit jednu podstatnou vec. Kde bude Kate spát?" Steve se rukama opřel o stůl a zatvářil se nadmíru vážně. John proto němu zaujal stejný postoj. "Jak kde bude spát? No se mnou, to je snad jasný, ne?"
Steve se zatvářil jako káravá matka a s pohoršeným výrazem namítl. "Před svatbou? No to je opravdu šokantní" a obrátil se k Dannymu. "Já ti to říkám pořád, že John je ten hlavní element, který úpně rozvrátí naší morálku" vrtěl hlavou komediant Steve. John, Tom, Danny i já už jsme to nevydrželi a vyprskly jsme smíchy.
"Navíc" pokračoval John ve svém výstupu. "John má pokoj vedle mě a no...tady jsou papírový stěny a já bych se fakt rád vyspal. Celej den makáme."
Celá jsem zrudla a ujistila jsem ho se stejně vážným výrazem. "Ok, Steve, já ti slibuju, že ti neposkytneme žádnou záminku ke stížnostem" přitom jsem se poočku podívala na Johna, který při mé řeči lehce udiveně a lehce pobaveně pozdvihl obočí a na rtech mu hrál jemný úsměv.
"No, podle toho, co jsme slyšely tenkrát v tý šatně po koncertě, tak je to teda výzva, Kate" podotkl suše a vyzývavým úsměvem Danny a šel si do kuchyně uvařit kafe.

Good times bad times, část 13.

21. května 2018 v 14:06 | tereza
Na farmu, či spíše statek, kde kluci nahrávali svoje album jsme se nakonec s Johnem dostali až pozdě odpoledne. Bylo to asi tak dvacet kilometrů od Londýna, ale než jsem se sbalila a než jsme se vypletli ze značně přetížené dopravní situace ve středu města, tak byly skoro čtyři hodiny odpoledne. Statek mě ale okouzlil. John měl pravdu, když tvrdil, že se mi tam bude líbit. Místnosti byly obložené dřevem a vládla tam ohromně příjemná, venkovská atmosféra. Za domem byl velký sad, louka a když jsem sešla dál, zurčel dole potok. John mě taky upozornil, že je o kus dál taky rybník, kde se dá koupat. Připadala jsem si jako v ráj. Byl tam až neskutečný klid. Zpívali ptáci, bzučeli včely a jíá se zhluboka nadechla svěžího vzduchu, který už začínal vonět létem. Tráva se zelenala a já najednou za sebou uslyšela slabé zamňoukání a o nohy se mi otřelo strakaté koťátko. Vzala jsem ho do náruče a mazlila se s ním.
"Roztomilý co? Najednou za náma přišlo až do kuchyně a od té doby je tu s náma. Představ si, že vydrží v místnosti i když nahráváme. Vůbec mu nevadí ten randál." podotkl udiveně John, který se objevil za mnou na louce a zezadu mě objal a políbil do vlasů. Opřela jsem se o jeho široká ramena a zavřela jsem oči. Měla jsem ráda jeho vůni. Zvláštní směsice cigaret, kolínské a dřeva. Nevím proč, ale skutečně voněl jako jehličnaté stromy. Když jsem se ho na to jednou zeptala, jen se zasmál a nikdy jsem neprohlédla, čím tak voní. Ale ta vůně mi asociovala bezpečí, jeho široká ramena, jeho objetí, pocit, který jsem vnímala. Pocit, že jsme spolu jediní na světe a že jen on mě dokáže ochránit před vším. Vždycky mě v tu chvíli ale ochromil až iracionální strach, že se něco stane, že nikdy nemůžu být moc dlouho šťastná, že je to svým způsobem nenormální. Najednou jsem cítila v očích slzy. "Co je? Proč brečíš?" zašeptal mi John do ucha a políbil mě. Pustila jsem kotě na zem, objala jsem ho a políbila. "To nic. Jsem ráda, že jsem sem přijela. Měl jsi pravdu, je tu nádherně." usmála jsem se na něj a ještě jednou se zvědavě rozhlédla kolem.
"To je, ale upozornuju tě, že se tu budeš asi trochu nudit, protože já na tebe fakt nebudu mít moc času, nezdá se to, ale fakt tu docela makáme. Měli by jsme být hotoví v průběhu příštího týdne, takže....moc času není." vzdychl si John.
"Fakt? Už tak brzo?" divila jsem se. "Už se nemůžu dočkat až to vyjde." Znovu jsem se shýbla a pohladila kotě, které se mi mazlivě otíralo o nohy. "Už jste ho pojmenovali?"
"Jo" John se ušklíbl. "Říkáme mu Keats."
Vykulila jsem oči. "Keats? Jako John Keats?"
"Jo. Vidíš jak má vepředu tady tu bílou plochu a okolo to černý? Přišel mi jako anglickej lord z osmnáctýho století a nějak se mi spojilo s Keatsem, ani nevím proč" rozpačitě mi vysvětloval John.
Uchechtla jsem se a znovu ho objala kolem krku. "Tvoje fantazie je opravdu bezbřehá."

The Last Shadow Puppets - Meeting Place

20. května 2018 v 21:08 | tereza
Mě tahle dvojka zkrátka bavíMrkající

List příběhů

19. května 2018 v 11:08 | tereza
Píšu těch příběhu trochu dost, tak jsem udělala takový objesňující seznam, aby se v tom aspoň trochu dalo vyznat.

GOOD TIMES, BAD TIMES
Příběh muzikanta Johna a jeho lásky, tanečnice Kate, odehrávající se v Londýně počátkem 70. let a jejich společné osudy. Jejich vztah není lehký a je plná turbulencí a zvratů, John není zrovna vzorem věrnosti a Kate je v tomhle ohledu až neskutečně trpělivá a tolerantní, možná právě proto, že ho miluje jako nikoho. Jenže jak dlouho bude tohle ochotná snášet? Při psaní tohohle příběhu a postavy Johna jsem měla před očima dva konkrétní lidi a bohužel osoba podle které jsem postavu Johna psala a nechala se jí velmi volně inspirovat už tady bohužel není a příběh té osoby je velmi smutný a tragický.

LA VIE EST BELLE
Sukničkář Etienne a jeho trampoty na malém městě odehrávající se ve Francii v době okupace. Příběh o síle a radosti z žití i v čsech, kdy asi nikomu nebylo příliš do zpěvu. Chtěla jsem ukázat, že i téhle době mladí lidé žili a prožívaly své soukromé trable a trampoty a zažívali stejné trápení s láskou a s rodiči, tak jako dnes. Osobně je tenhle příběh jeden z mých osobních favoritů a píšu ho moc ráda.

SNY NA PALET2
Malíř Max, původem aristokrat a jeho láska Naďa, rovněž zchudlá šlechtična ruského původu. PAříž počátku 60. let. O hledání místa v životě, o lásce, zmatku i síle rodinných pout.

BACK TO THE GARDEN
Novější příběh, i když vlastně nejstarší, neboť jsem ho psala před pár lety na starém blogu a přenesla jsem ho tedy i sem, zatím jen dvě kapitoly. Suzy začíná studovat na univerzitě v NY a potká mladého muzikanta Cassieho a jeho bandu. Konec 60. let, éra hippies a proestů proti válce ve Vietnamu.

Tak doufám, že jsem na nic nezapoměla a pro pobavení jsem dávám Phila Collinse a GEnesis - "Jesus he knows me"

Pearl Jam, State of Love and Trust

17. května 2018 v 17:02 | tereza
Oh EddieSmějící se

Good times bad times, část 12.

16. května 2018 v 11:21 | tereza
Nevím, jestli si vůbec ještě někdo pamatuje, ale byl to první příběh, který jsem tady publikovala - o mladém muzikantovi Johnovi a jeho lásce Kate z Londýna na počátku 70. let. Příběh je psaný z perspektivy Kate a v poslední části měl John a jeho kapela koncert, John Kate věnoval písničku kterou napsal ,dvojice se usmířila a kapela se chystá natáčet svou první desku.

Následující týdny jsme se s Johnem moc neviděli. Desku nahrávali na jakési farmě kousek za Londýnem a John tam v poslední době trávil téměř veškerý čas. Domů se vracel jen asi dvakrát týdně, přičemž přijel asi tak v devět hodin večer, svalil se do postele a téměř okamžitě usnul. Ne že bych na tom byla líp. Trénovali jsme na turné a na nová taneční čísla, takže jsem byla stejně utahaná jako on. Jednou ráno, když byl John náhodou doma, mě vzbudilo lehké, nicméně důrazné šeptání. "Kate? Slyšíš mě? Mám pro tebe návrh." špital mi John do ucha a já se pomalu vynořovala z náruče Morpheovy, i když mi to stálo značné úsilí.
"C-cože? Jakej návrh?" mumlala jsem rozespale.
"Máš teď dva dny volna, ne? Tak pojeď se mnou, kluci budou rádi, uvidíš že se ti tam bude líbit. Ten dům, kde nahráváme je skvělej, samý dřevo, je tam sad a obrovská louka. Taky potok, je sice studenej, ale koupat se tam dá. Jo a je tam taky rybník. Přece tady nebudeš zavřená, když já budu pryč. Tak pojedeš?" John se na mě díval štěněčíma očima a já neměla žádný důvod říct ne. Bylo krásně a John měl půjčené Steveovo auto. Usmála jsem se. "To zní lákavě. I když jsem chtěla umýt okna, taky něco vyprat, viděl si tu příšernou hromadu prádla v koupelně? Možná tě to překvapí, ale ono se to samo nevyp-" doříct už jsem to ale nestačila, neboť mě John umlčel polibkem, který byl dlouhý a překvapivě dost žhavý. Když mě pustil, zatvářila jsem se přemýšlivě a pak jsem dodala. "No..ok, ono to může ještě nějakou dobu počkat."
John se rozzářil víc než vánoční stromeček. "Moje řeč."
"Tak fajn, jdu se nasnídat a oblíct." Chtěla jsem vstát, ale John mě rukama doslova přišpendlil zpět k posteli. "Počkej, počkej, nemyslíš, že si zasloužím odměnu, za tak úžasnej, skvělej, neuvěřitelnej nápad?" namítl škádlivě.
Natáhla jsem se a hravě jsem ho políbila na čelo. "Stačí?" podotkla jsem.
"No, měl jsem na mysli spíš něco....dúraznějšího" šeptal mi do ucha John, líbal mi přitom na krku a začal mi pomalu rozvazovat tkaničku u výstřihu noční košilky. Což mu nešlo, neboť se tkaničky naopak totálně zamotaly, zaklel a já se začala smát. "Sakra, vždyť je tady vedro, nemůžeš mít na sobě něco lehčího?" podotýkal naoko rozzlobeně.
Začala jsem se smát ještě víc. "Jak lehčího? Lehčího než tohle?"
"Jo, myslím ještě lehčího než tohle... třeba nic."
Odstrčila jsem mu ruce z mého výstřihu, bleskurychle si stáhla košili a ocitla se tak před ním úplně nahá. John mou akci sledoval napřed trochu překvapeně, většinou jsem byla v tomhle ohledu dost stydlivá, nicméně vzápětí se mu na tváři rozlil spokojený úsměv. "Takhle nějak by sis to představoval?" podotkla jsem a snažila jsem se o svůdný tón.
John lehce polkl a ještě než mě znovu strhl k sobě dodal. Jo, teď je to naprosto dokonalý."

Tak, po delší omlce jsem se konečně dostala ke psaní, i když víc času budu mít asi až koncem června, přesto se budu snažit psát pravidelněji. Krásný den všem!!!!

Patti Smith, Because the Night

9. května 2018 v 19:30 | tereza
Ach jo, omlouvám se, ale nemám na psaní vůbec čas, snad příští týden. Škola, škola a zase škola!