Sny na paletě 11.

15. března 2018 v 12:09 | tereza
"A kam jsi mě chtěl vzít?" zeptala se zvědavě Nadia. Max se zvedl a vzal ze stolku nějakou fotografii. podal jí Nadie a ta si jí zvědavě prohlížela. Byl na ní asi tak dvanáctiletý kluk na krásném, ušlechtilém hnědákovi a vedle něj stál postarší, nicméně stále velmi dobře vypadající muž. Nadia si uvědomila, že chlapcovy oči jsou jí povědomé. "To jsi ty!" vykřikla radostně a překvapeně. Max se na ní zakřenil a přikývl.
"Ani bych tě nepoznala, ale ty oči....ty oči poznám vždycky" pak se trochu pátravě zadívala na postavu Maxova dědečka. "Má stejné oči jako ty" řekla tiše a Max znovu přikývl.
"Kde to focené?"
"Na dědově statku u Haliče."
"Kde to proboha je?"
"Mezi Německem a Ruskem"
"A tvůj děda tam pořád žije?
"Jo. Ty prázdniny tenkrát, víš, byly to jedny z nejkrásnějších prázdnin v mým životě. Víš dopisujeme si a tak, ale já...chtěl bych ho vidět." otočil se k ní a oči mu zářily zvláštním leskem, byly plné naděje. "Pojedeš tam se mnou?"
Sklopila oči k podlaze. "Maxi, to...já nemůžu. Měj rozum, přece nemůžu nechat svého snoubence jet do Nice a utéct s tebou do Haliče. Máma by se zbláznila."
"Maš taky někdy svůj rozum?
"Nemůžu se rozhodovat jen sama za sebe. Přece nepřivedu matku na mizinu."
"Nepřeháněj, nejsem žebrák."
"Ne? Sám jsi mi řekl, že kromě těch pár pozemků v Rakousku nemáte skoro nic."
Max jí chytil za ramena a trochu s ní zatřásl. "Sakra to musíš pořád všechno poměřovat jen penězi? Kolik mám já, kolik máš ty, kolik má Rosakov? To je to jediný na čem ti záleží? Jediný pro co chceš žít?"
Nadia cítila, jak se jí derou do očí slzy. "Proč se tak chováš? Nikdy jsi takový nebýval. O Vladimírovi jsi věděl a nevydilo ti to. Proč už to nemůže být jako dřív? Co se změnilo?"
Co se změnilo? Zamiloval jsem se do tebe, miluju tě a chci tě jen pro sebe. To se změnilo, chtěl na ní zakřičet Max, ale neudělal to. Sám nevěděl proč. Děsilo ho, že taková slova už nebude moct vzít nikdy zpátky. Panebože, kam jsem se to s ní dostal? Ze začátku to byla jen hra. Hra bez otázek a pravidel. Bavili se oba a bez svědomí. A teď? Hra skončila. Když mluvila o Rosakovovi, cítil na hrudi skoro fyzickou bolest. Žárlím na něj, ano, žárlím na něj jako šílený, nemůžu ho ani vystát. Ani nevěděl, kdy to začalo, ale začalo to. Pomalu si začal uvědomovat, že je to vlastně poprvé co se doopravdy zamiloval. Jenže je to ta prává? Jak to proboha poznám? Poznám to, když jí vezmu seboui do Haliče a budeme spolu konečně jinde než, tady mezi čtyřmi stěnami? Proto ji chci vzít sebou? Na zkoušku? Maxovi vířilo v hlavě spousta otázek na které ale zatím neznal odpověď.

P.S. Blíží se jaro a já bych sem chtěla dát (staro)nový příběh, který už jsem měla kdysi rozepsaný na starém blogu a asi ho dám i sem - je to z New Yorku z konce 60. let a byl to jeden z prvních, co jsem vůbec někde publikovalaa má to už docela dost kapitol.Navíc je to hodně hlavně o lásce, což k jaru určitě patří, takže no..uvidím. Mějte se krásně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama