Březen 2018

M. Anissina/G. Peizerat, Piensa en mi

31. března 2018 v 10:45 | tereza
Krásné Velikonoce všem!!!!!
P.S. Příští týden se snad dostanu ke psaní!Mrkající

J. Tull, Salamander, Taxi Grab

27. března 2018 v 15:57 | tereza
Jedna z nej kapel mého táty.

Z knihovny - P. Simmons, Lone Star

26. března 2018 v 17:19 | tereza
"Don´t weep" says Johnny. "Life is beautiful!

Četli jste Měděného jezdce od P. Simmons? Pamatujete si na nesmrtelnou dvojici Taťánu a Alexandra-Suru? Já četla kdysi dávno, ale tu knížku mám pořád v paměti. Asi tak před rokem jsem si ji pořídila i v originále a přišla mi ještě mnohem lepší. Inu, pro beznedějně romantické duše, jako jsem i já, je to zkrátka povinnost. "Lone Star" u nás v češtině pokud vím bohužel nevyšla, ale pokud ovládáte angličtinu, tak bych knihu vřele doporučila. Je jiná než "Jezdec", pochopitelně, ale v něčem stejná. Znovu je tu láska, i když její délka netrvá desetiletí, ale pouhých několik dní. Přesto...přesto má smysl a má cenu.
Chloe žije společně se svými kamarády - Blakem, Hannah a svým přítelem Masonem na malém městečku a znají se odmala. Přátelství, které trvá snad věky. Krátce po promoci si rozhodnou Chloe a Hannah splnit svůj sen a podniknout několikatýdenní výlet do Evropy - konkrétně do slunné Barcelony. Chloeina babička se rozhodne vnučku finančně podpořit, ovšem má to háček. Zastaví se na své cestě do Barcelony za příbuznými v Lotyšsku a navštíví také bývalý vyhlazovací tábor Treblinka a vzdají poctu babiččiným mrtvým příbuzným.
Chloe a její kamarádi se vydají na cestu, která bezpochyby změní jejich životy navždycka a u každého jinak. Ono znát se s někým léta a být s ním neustále ve stejném prostředí je jedna věc a cestovat s nimi a čelit nejrůznějším potížím a nečekaným problémům které se jim postaví do cesty je věc druhá. Chloe na své cestě pozná lásku. Jinou, než tu s Masonem, bezpečným, chápavým, kamarádským Masonem. Pozná lásku, která je tak silná až dusí, bere dech z plic, lásku při níž buší srdce jako o závod, lásku, která zanechá stopu na celá léta a která však i zraňuje. Johnny Rainbow je svobodomyslná duše mnoha talentů, mladík, kterého na své cestě čtveřice pozná, mladík, který je plný záhad a plný otázek, ale který je okouzlující. Přesto je něco špatně, něco co na první pohled není vidět, ale co je pod povrchem. Postava Johnnyho je bezpochyby napsána skvělě, i když se zdá být plná klišé, nicméně Johnny si sebou a ve své duši možná nese víc bolesti a ran, než se na první pohled zdá. "Mohl být čímkoli a zvolil si....nic" - bezpochyby vlastně velmi tragický a smutný leitmotiv postavy Johnnyho, nicméně zároveň s ní zaznívá i další - "Don´t weep - Life is Beautiful". Tak protikladné a přesto vystihující Johnnyho charakter. A pokud jste četli Měděného jezdce, tak Vám garantuji, že Vás Johnny potěší ještě více. Ale nechci prozrazovat pro případné čtenáře. Okouzlující, skvělá, ale i svým vlastním způsobem nečekaně velmi bolestná kniha.

Carmen, Dancing on a Cold Wind

24. března 2018 v 15:18 | tereza
John Glascock, nesmírně talentovaný basák kapel Carmen a Jethro Tull, jehož hlas slyšíme i v této krátké skladbičce, zemžřel bohužel v pouhých 28 letech v roce 1979 na vadu srdční chlopně. Jen malá vzpomínka na něj.

Back to the Garden, část 2.

22. března 2018 v 17:14 | tereza
"Panebože, co tady vlastně vůbec dělám?" ptala se sama sebe Suzy, když stála společně s Ginou a Lucasem téměř nekonečnou frontu vedoucí ke klubu. Přes masu lidí nebyl vchod téměř vidět, působil jako jakési temné cosi, co rozhodně nevypadalo příliš vlídně. Rozhlédla se okolo sebe a její pocit nepatřičnosti se ještě zvýšil. Okolo ní byla spousta hipíků v barevném oblečení, čelenkách, náramcích a vyšívaných afghánských kabátech. Někteří z nich už měli lehce nepřítomný výraz a to ještě ani nevešli do klubu.. Suzy měla na sobě hnědé, rozšířené manšestrové kalhoty, černý rolák a semišový kabát s kapucí. Svoje zářivě lesklé, hnědé vlasy si pro tentokrát nechala volně rozpuštěné, neboť jí připadalo, že je to to jediné, co je na ní alespoň trochu hezké a zajímavé. Věděla, že není vyloženě ošklivá, ale za krásnou se tedy nepovažovala ani v nejmenším. Samu sebe prostě nazývala nejvíc patřičným termínem "šedá myš".
Asi po patnácti minutách se fronta konečně hnula a trojice se dostala do klubu. Suzy se zvědavě rozhlížela kolem a musela sebekriticky přiznat, že to tam není vůbec tak hrozné, jak zprvu očekávala.
"Kapela je dobrá, fakt se Vám to bude líbit, hrajou takový říznější blues. S Cassiem se trochu znám, s jeho mladším bráchou se znal můj brácha, když jsme byli děti." informoval holky jejich spolužák Lukas.
"Cassie? Kdo je to ?" zakřičela trochu hlasitěji Suzy, aby jí Lucas rozuměl.
"Přece jejich zpěvák, vždyť jsem Ti o něm už říkala. Mandy na nich byla minulej čtvrtek a říkala mi, že ten Cassie je fantastickej...a to prej po všech stránkách" zamrkala významně Gina.
Lukas se přidal. "No, ehm, to já jako chlap nejsem tak úplně schopnej posoudit, že, nicméně Cass hraje taky na kytaru a podle mě je naprosto v pohodě, fakt bezvadnej kluk"
Sotva to dořekl, ozval se ohlušující řev a pískot, neboť místní DJ bez větších cavyků ohlásil kapelu. Suzy musela trochu natáhnout krk, aby dobře viděla, co se děje na pódiu. Vystoupili tam tři kluci, první, černovlasý vousáč si sedl za bicí, další člen byl dlouhovlasý hubený kluk s kytarou a jako poslední další mladík, rovněž s kytarou v ruce. Ten se ale postavil za mikrofon a Suzy tedy usoudila, že je to onen zmiňovaný Cassie. Měl na sobě trochu odrbané, tmavě modré džíny, občas zaplátované různými potisky a jednoduché, olivově zelené tričko s krátkým rukávem. Měl dlouhé, hnědé, lehce zvlněné a poměrně husté vlasy, které mu spadaly něco málo přes ramena. Hezká tvář s velkýma, zčásti ještě trochu dětskýma očima působila zvláštním dojmem a byla směsicí sebejistoty a lehké nervozity, což na první pohled zní zvláštně, ale přesně tak na Suzy působil. Cass byl bezpochyby typem, který přitahuje lidi, typ, který má okolo sebe zvláštní světlo, typ, který vejde do místnosti plné lidí a stejně se po něm všichni otočí. Suzy nikoho takového ještě nepotkala a byla dojmem, který na ní mladík udělal i když ještě ani neřekl slovo, trochu zaskočená.
"Cass taky maluje a fakt dobře, to by tě mohlo zajímat, Suzy" dloubl do ní Lucas a Suzy tak konečně odtrhla oči od pódia. "Jeho brácha taky maloval a taky moc dobře, co si pamatuji" dodal ještě Lukas.
"A ten taky žije v New Yorku?" zajímala se Gina, která se trochu probrala po neustálém upřeném zírání na scénu. Lucas jí neodpověděl, neboť ho přehlušil pro Suzyiny uši ohlušující randál, který zaplavil celý klub jako přílivová vlna tsunami. Kapela začala,
Cassie si upravil mikrofon na svou výšku, lehce si odkašlal a pozdravil publikum tichým. "Ahoj" a začal zpívat překvapivě hlubokým, sytým hlasem, který byl ale lehce zdrsnělý, jako by zpíval přes šmirgl papír. Byl to hlas plný odstínů, barev a nálad. Cassie začal zpívat zvláštním, jakoby líným stylem, ale bylo to jen zdání, brzy nabral nebývalou sílu a zdvíhal se a klesal, jako mořské vlny, tříštil se jako vlny o tvrdé skály. Cassie zpíval se zavřenýma očima a Suzy ho pozorovala jako přikovaná k zemi. Nikdy nic podobného neslyšela a neviděla. Neviděla nikdy nikoho se na podiu tak odevzdat, vydat ze sebe úplné maximum. S druřadými kutálkovými kapelami, které hrály u nich v Oklahomě na zábavách se tohle nedalo absolutně srovnat ani v nejmenším. Bylo to syrové, drsné, upřímné. Kapela hrála asi hodinu a publikum si ještě vytleskalo přídavek. . Cassie už teď působil mnohem uvolněnějším a suverénějším dojmem a jako nečekaný přídavek spustil totálně odvázanou "A Hard Day´s Night" od Beatles, což bylo absolutně nečekané a publikum se smálo a vyborně se bavilo. Nakonec však bylo přece jen po přídavke a zadýchaný, totálně propocený, nicméně usměvavý Cassie zadýchaně děkoval publiku. "Diky, opravdu moc, byla to radost pro Vás hrát. Byly jste skvělý, díky moc všem." Suzy bylo jasné, že to takhle říká každá kapela, ale Cass působil tak nepokrytě upřímným dojmem, že mu okamžitě bez problému věřila, že se bavil stejně dobře jako oni.
"Chcete se Cassiem pozdravit?" zeptal se Lukas a Gina okamžitě vyhrkla nadšené. "Jó!!!!, zatímco Suzy zaplavila lehká panika a nervozita, ani nevěděla proč.
Lucas na chvíli zmizel v davu, pokoušeje se najít hlavní hvězdu večera.
"Tak co mu říkáš, kus, co?"
"prosím tě, Gino, musíš mluvit o klukách vždycky tímhle tónem? Je to tak...já nevím...přisprostlý" rozhořčila se najednou Suzy.
"A jak si myslíš, že mluví oni o nás?"
"To já nevím, ale...prostě s tím přestaň!" durdila se Suzy.
"Teď jsem tě přistihla, taky se ti líbí, jseš rudá jako rak" smála se Gina.
"Jo, je to hezkej kluk, dobře zpívá a asi je i fajn a co? Takových potkám na ulici tucty a nezblázním se z toho." potřásla hlavou Suzy.
"No, jestli jich potkáváš na ulici tucty, tak mi tedy řekni, kudy chodíš."
Suzy si nemohla pomoct a vyprskla smíchy. Obě dívky se rozasmály a jejich veselý smích přerušil až Lucas, který k nim kráčel společně s Cassiem.
"Musím ti ještě vrátit tu knížku. Ale přiznám se ti, že jsem z toho nebyl moc moudrej. Asi nejsem ten pravej typ na filozofii." zasmál se Lucas, zabraný do rozhovoru s Cassiem.
"A co? Tak v tom vidíš třeba zas něco jinýho, i to je fajn. Dúležitý je pocit, který z tý knížky máš. Na pocitech záleží nejvíc." zamyslel se Cassie a na krátký okamžik působil trochu nepřítomně. Ale byl to jen mžik a v další chvíli už obdařil obě dívky odzbrojujícím úsměvem.
"Pardon, trochu jsme se zapovídali o jednom pánovi, který se jmenoval Rousseau. Cassi, tohle je Suzy a Gina, moje nádherný spolužačky z ročníku." představil obě dívky Lucas.
"Ahoj, byl jsi fantastickej, fakt, strašně ráda tě poznávám" vyjekla Gina dřív, než stačil Cassie otevřít pusu.
"Ahoj, no...ehm, díky moc. Taky tě moc rád poznávám....Gino?"
"Suzy...to je Suzanne, ne?" obrátil se Cassie směrem k Suzy.
"Jo" špitla.
"Lucas mi říkal, že jsi ještě nikdy na žádném rockovém koncertě nebyla, tak doufám, že jsme tě neodradili od dalších zážitků"
"No, mě jsi tedy od dalších zážitků rozhodně neodradil" vložila se do hovoru Gina a s koketním úsměvem si natáčela okolo prstu své dlouhé, černé lokny.
"Ne, já...líbilo se mi to moc...fakt, myslím, že máš opravdu talent, fakt, tedy...samozřejmě celá kapela" blábolila Suzy a připadala si přitom jako pitomec.
Cassie jí přitom upřeně pozoroval, jako by byla hudebním kritikem časopisu Rolling Stone a jakoby ortel, který nad ním Suzy vynese, měl změnit celou jeho dosavadní existenci.
"No, možná bys mohla zkusit i jiný kapely a tak, víš, abys měla s čím srovnávat a taky zjistila, co se ti nejvíc líbí. Kdybys chtěla, mohl bych ti něco doporučit. Maš čas? Znáš to u Toma? Je to malá restaurace, pár bloků odsud. Mohli by jsme se tam zítra sejít, přinesl bych ti nějaký desky, kdybys chtěla." chrlil ze sebe najednou Cassie závodní rychlostí a Suzy to tak zaskočilo, že skoro přestala vnímat, co jí vlastně povídá.
"No, já nevím, mám zítra dost učení a přednášky"
"Přednášky? Vždyť zítra končíme už v jedenáct." vložila se do hovoru Gina.
Suzy po ní střelila pohled. "A navic, vždyť se vůbec neznám,e, přece bys nepůjčoval svoje desky cizímu člověku."
Cassie zvedl ruce. "Žádnej problém, znám přece Lukase a ten zná zas tebeů dodal, jakby to vysvětlovalo naprosto vše.
"No...tak dobře" vzdala se nakonec Suzy.
"Fajn, tak ve tři?" zeptal se spokojeně Cassie.
"Jo, to by šlo" zamumlala Suzy.
Cassie se ještě na obě holky usmál a pak trochu poodešel s Lucasem stranou a dali se do hovoru.
"No" hvízdla Gina. "Ten teda neztrácí čas. A přitom vypadá jako neviňátko.
"O čem to mluvíš?" probrala se Suzy.
"O čem mluvím? O čem bych asi mluvila? O tom, že si s tebou jeden z nejhezčích kluků co jsem kdy viděla právě domluvil rande, o tom mluvím. Prosím tě neříkej mi, že mu věříš tu báchorku, že ti chce jen půjčit desky. Pochybuju, že by to byl zrovna tvůj hudební vkus, co by mu tak leželo na srdci. Prostě tě balí." ušklíbla se Gina."
"Mě to tak nepřišlo. Já nejsem zas tak pitomá, Gino, poznám, když se o mě někdo zajímá, no..jinak."
"A já ti říkám, že tě balí. A mě bys snad věřit mohla. Uznej, že mám v tomhle směru trochu víc zkušeností než ty." podotkla Gina.
Suzy to sice uznala, ale stejně se jí Cassieho zájem zdál zvláštní. Rozhodně nebyla typ dívky, o kterou by projevoval zájem dlouhovlasý, pohledný zpěvák ze Swamp. ˇUplně viděla po jeho boku některou z těch krásných hippie holek, které stály až u pódia a vrhaly na něj vše slibující pohledy. Nicméně Cassie nevypadal, že by si jejich zájmu nějak zvlášť všímal. Třeba není takový, usoudila Suzy. A i kdyby byl, co je mi do toho?!!!

S. Stevens - Mystery of love

21. března 2018 v 16:53 | tereza
Krásný song a nevšední film.

Back to the Garden, část 1.

20. března 2018 v 15:46 | tereza
Jeden z vůbec prvních příběhů, co jsem psal, takže je to už docela staré, ale snad se budeč líbit a k jaru se docela hodí, tak uvidíme.Mrkající

Říjen, 1968, NEW York
"Dělej, pohni sebou....no to snad není možný, to by tam snad dal úplně každej." Už zase. Ječení kluků z chlapecké koleje, kteří hráli dole na hřišti fotbal bylo neklamným znakem blížící se třetí hodiny. Suzy ležela na břiše na tvrdé matraci a snažila se vstřebat do mozku alespoň nějaké informace o prokletých básnících., nutno říci, že s téměř nulovým výsledkem. Množství učiva tady na Riversideské Univerzitě v New Yorku bylo tak neuvěřitelně objemné, až měla pocit, že tolik látky, co vyslechla tady za uplynulý měsíc, nevyslechla za celou dobu svého pobytu na střední u nich domě v Oklahomě. A co bylo vůbec nejhorší, vypadalo to, že většina studentů s tím patrně nemá sebemenší problém a považují to za něco naprosto normálního a přirozeného.
Jediný kdo s ní soucítil byla Gina, její spolubydlící na koleji. Od první chvíle, co Ginu uviděla, bylo Suzy jasné, že s touhle dívkou se tedy nudit rozhodně nebude. Gina nikdy nepřipouštěla žádné pochyby ani kompromisy. Všechno pro ni bylo jen černé, nebo bílé. Když uviděla nějakého kluka, byl pro ni buď "absolutně sladkej", anebo nestál ani za to, aby o něj zavadila pohledem. Byla hezká, s velkýma, živýma očima, které neustále s nelíčenou zvědavostí těkaly z místa na místo a s hřívou hustých, černých vlasů, které jí v mohutných vodopádech splývaly až téměř k pasu.
Suzy se s Ginou znala jen něco málo přes měsíc, ale někdy jí to připadalo jako celá léta. S některými lidmi se to stává. Někoho znáte celý život a přesto pro Vás zůstane navždy cizím. "Jako můj otec" pomyslela si Suzy. Byl pro ni věčnou záhadou. Byl téměř vždy nemluvný a mrzutý. Když přišel odpoledne ze směny, utrousil jen obřadné "Dobré odpoledne", jako by vcházel na pobočku úřadu a ne do vlastního domu, k vlastní dceři a manželce. Pak za sebou zavřel dveře do pracovny a až do večeře o něm nikdo neslyšel. Když byl čas k jídlu, vyšel z pracovny, sedl ke stolu, řekl "Dobrou chuť" a to bylo za celý večer zhruba vše. Nikdy se nestaral, zda Suzy něco netrápí, dokonce ho příliš nezajímaly ani její školní výsledky. Od malička ráda malovala, ale otec se o její práce nikdy nestaral. Zkrátka k sobě nikdy nenašly cestu. Když mu pak lékaři objevili rakovinu, necítila nic, ač se sebevíc snažila. Ani bolest, soucit, nebo lítost. Prostě to nedokázala. Ani na jeho pohřbu. Vlastně měla pocit, jako by ani nikdy v životě neplakala. Někdy si připadala studená a chladná jako led. V hloubi duše ale věděla a cítila, že to není pravda, že je schopná věci prožívat, ale občas jako by se za to styděla.
To Gina zjevně podobnými obtížemi netrpěla. Byla jako uragán, který vtrhne do místnosti a zanechá po sobě nesmazatelné stopy. Jako právě teď.
"Vstávej, stejně se v tom randálu zezdola nic nenaučíš, musíme vybírat šaty."
"Šaty? Jaké šaty? Na co?" Suzy se s velkým přemáháním zvedla z postele a nohy si dala do tureckého sedu.
Gina už ji ale neposlouchala. Byla plně zaujatá pokládáním desky na gramofon a zakrátko místnost zaplavil jemný hlas skotského písničkáře Donovana, kterého Gina nekriticky zbožňovala. Mezitím stihla ještě pozotvírat skříně a vyházet z nich téměř všechny svršky., které vlastnila. S našpulenou pusou si kriticky měřila každý kousek a žádný se jí patrně nezdál dost dobrý.
"Co se vlastně děje?" Zeptala se Suzy a snažila se tvářit trochu účastně.
"Lukas! Lukas mě pozval do Swamp, umíš si to představit? Tam se jen tak někdo nedostane, víš jak je to tam malý?"
"Jak to mám vědět? Nikdy jsem tam nebyla a pokud vím, ty taky ne. A ani o to nestojím." odsekla trochu nakvašeně Suzy. A pokračovala. "Vážně, Gino, dej si pozor, fakt, slyšela jsem, že ten klub nemá zrovna nejlepší pověst, a je to prý hrozná díra a taky tam prej jedou drogy docela ve velkým."
Gina se na Suzy ušklíbla. "Prosím tě, paní slušná, tak tam pojď se mnou, abys na mě dohlídla. Co ty víš, třeba se tam ze mě během jednoho večera stane zfetovaná troska, to si přece nevezmeš na svědomí" ušklíbla se Gina a začala zkoumat i Suzyin šatník.
"Ty jsi neskutečná" rozesmála se Suzy. "Co to tam vlastně je za akci?" dodala poraženecky.
"Hraje tam jedna kapela, Lukas na nich už byl a říkal, že jsou fantastický. Je to prej docela vodvaz" dodala Gina
"Hmm, a že hrajou ve Swamp, když jsou tak úchvatný"
"No, tak Stouni z nich asi nebudou, ale na druhou stranu, znáš to, nikdy neříkej nikdy. Jo, a ten jejich zpěvák...hm...Cass, nebo tak nějak, je prej taky něco. " Gina při slově "něco" zdvihla významně obočí a Suzy bylo hned jasné, odkud vítr vane.
"Myslela jsem, že tam chceš jít kvůli muzice a taky kvůli Lukasovi a ne šilhat po zpěvákovi"
"Znáš mě, stihnu všechno."

R.E.M., So. Central Rain

17. března 2018 v 16:10 | tereza
R.E.M. je jedna z mých nejoblíbenějších kapel a album "Murmur" je rozhodně můj "all time" favorit.

Sny na paletě 11.

15. března 2018 v 12:09 | tereza
"A kam jsi mě chtěl vzít?" zeptala se zvědavě Nadia. Max se zvedl a vzal ze stolku nějakou fotografii. podal jí Nadie a ta si jí zvědavě prohlížela. Byl na ní asi tak dvanáctiletý kluk na krásném, ušlechtilém hnědákovi a vedle něj stál postarší, nicméně stále velmi dobře vypadající muž. Nadia si uvědomila, že chlapcovy oči jsou jí povědomé. "To jsi ty!" vykřikla radostně a překvapeně. Max se na ní zakřenil a přikývl.
"Ani bych tě nepoznala, ale ty oči....ty oči poznám vždycky" pak se trochu pátravě zadívala na postavu Maxova dědečka. "Má stejné oči jako ty" řekla tiše a Max znovu přikývl.
"Kde to focené?"
"Na dědově statku u Haliče."
"Kde to proboha je?"
"Mezi Německem a Ruskem"
"A tvůj děda tam pořád žije?
"Jo. Ty prázdniny tenkrát, víš, byly to jedny z nejkrásnějších prázdnin v mým životě. Víš dopisujeme si a tak, ale já...chtěl bych ho vidět." otočil se k ní a oči mu zářily zvláštním leskem, byly plné naděje. "Pojedeš tam se mnou?"
Sklopila oči k podlaze. "Maxi, to...já nemůžu. Měj rozum, přece nemůžu nechat svého snoubence jet do Nice a utéct s tebou do Haliče. Máma by se zbláznila."
"Maš taky někdy svůj rozum?
"Nemůžu se rozhodovat jen sama za sebe. Přece nepřivedu matku na mizinu."
"Nepřeháněj, nejsem žebrák."
"Ne? Sám jsi mi řekl, že kromě těch pár pozemků v Rakousku nemáte skoro nic."
Max jí chytil za ramena a trochu s ní zatřásl. "Sakra to musíš pořád všechno poměřovat jen penězi? Kolik mám já, kolik máš ty, kolik má Rosakov? To je to jediný na čem ti záleží? Jediný pro co chceš žít?"
Nadia cítila, jak se jí derou do očí slzy. "Proč se tak chováš? Nikdy jsi takový nebýval. O Vladimírovi jsi věděl a nevydilo ti to. Proč už to nemůže být jako dřív? Co se změnilo?"
Co se změnilo? Zamiloval jsem se do tebe, miluju tě a chci tě jen pro sebe. To se změnilo, chtěl na ní zakřičet Max, ale neudělal to. Sám nevěděl proč. Děsilo ho, že taková slova už nebude moct vzít nikdy zpátky. Panebože, kam jsem se to s ní dostal? Ze začátku to byla jen hra. Hra bez otázek a pravidel. Bavili se oba a bez svědomí. A teď? Hra skončila. Když mluvila o Rosakovovi, cítil na hrudi skoro fyzickou bolest. Žárlím na něj, ano, žárlím na něj jako šílený, nemůžu ho ani vystát. Ani nevěděl, kdy to začalo, ale začalo to. Pomalu si začal uvědomovat, že je to vlastně poprvé co se doopravdy zamiloval. Jenže je to ta prává? Jak to proboha poznám? Poznám to, když jí vezmu seboui do Haliče a budeme spolu konečně jinde než, tady mezi čtyřmi stěnami? Proto ji chci vzít sebou? Na zkoušku? Maxovi vířilo v hlavě spousta otázek na které ale zatím neznal odpověď.

P.S. Blíží se jaro a já bych sem chtěla dát (staro)nový příběh, který už jsem měla kdysi rozepsaný na starém blogu a asi ho dám i sem - je to z New Yorku z konce 60. let a byl to jeden z prvních, co jsem vůbec někde publikovalaa má to už docela dost kapitol.Navíc je to hodně hlavně o lásce, což k jaru určitě patří, takže no..uvidím. Mějte se krásně.

Sny na paletě 10.

14. března 2018 v 17:18 | tereza
Nadia se probudila s bušením ve spáncích a zmateným pocitem, než si uvědomila že je u Maxe. Matně si vybavovala, jak u něj v noci zvonila a něco mu blábolivě vysvětlovala. Taky si pamatovala, že ho líbala, ale zbytek už měla v jedné velké mlze. Říkal, že mě někam vezme? Nebo to byl jen sen? Už se nepamatovala.. Chladivá přikrývka ji studila na těle a zjistila, že je skoro nahá, jen ve spodním prádle.Oh bože, zakvílela, asi jsem toho včera vypila až moc. Byly s Vladimírem v Lidu, kde potkal nějaké své známé a začal se s nimi bavit o politice. Nadia jako by neexistovala. Jen jí představil jako nějaký svůj módní doplněk a víc se o ni nestaral ani on ,ani oni. Nadia mezitím dvakrát tančila s cizími muži a on si toho ani nevšiml. Vlastně mohla udělat cokoli a on ani nezvýšil hlas. Nikdy jí nepeskoval, nevyčítal, nenapomínal. Ideální partner. Jenže Nadia někdy přemýšlela, jestli mu vůbec bije srdce. Někdy jí připadal jako na klíček. O tom, jestli bije srdce Maxovi nikdy nezapochybovala. Jenže s ním bylo zase spoustu jiných věcí, kvůli kterým zase naopak utíkala zpátky k Vladimírovi.
S chmurných úvah jí vytrhl Maxův hlas, který jí šeptal do ucha" Nadiuško, tak pojedeš se mnou?" Nesnášela, když jí tak říkal a on to moc dobře věděl. Se zavřenýma očima se po něm dost silně ohnala, jenže Max jí s rošťáckým smíchem stačil hbitě uhnout a Nadia tak máchla do prázdna a málem spadla z postele. Pak jí začala docházet druhá část Maxovi věty.
"Kam?"
"Co kam? Včera si mě úpěnlivě prosila ať tě vezmu do Rakouska a já ti řekl, že tě vezmu někam jinam."
"To si vůbec nepamatuju. Navíc...já přece nemůžu nikam jet, jedu s Vladimírem do Nice" Nadia se posadila na posteli a třela si rozespale oči.
"Říkala jsi, že tam jet nechceš"
Nadia se ušklíbla a Maxe tenhle úšklebek rázem vytočil. "Nadio, sakra, proč jsi tak....tak...krucinál" Max se vztekle zvedl z postele a hmátl po balíčku cigaret.
Nadia se zhroutila zpátky do postele. "Maxi prosím tě, na další hádku nějak nemám sílu. Příšerně mě bolí hlava."
"Kdyby ses včera nezlila, tak by tě nebolela." utrousil.
"Mimochodem, kdo mě svlíknul?"
Max si zapáli cigaretu a posadil se k Nadie na postel."Kdo asi? Já. Ty jsi nebyla schopná vůbec ničeho, bylas jak hadrová panenka, dalo mě to pěkně zabrat než jsem tě ty šaty sundal a dotáhnul k posteli. Mimochodem, na to jak jsi štíhlá jsi pěkně těžká. Jako žok." vykládal s vážnou tváří, ale v očích mu hrály veselé ohníčky.
"Dík, Maxi. Já vždycky věděla, že jsi král komplimentů."
Max udělal směrem k ní lehkou poklonu. "S potěšením."
Chvíli se na sebe dívali a pak oba skoro současně vyprskli smíchy.
Ach bože, pomyslela si Nadia, múžete se zlobit na někoho takového?

Sny na paletě 9.

13. března 2018 v 11:54 | tereza
Maxe vzbudilo uprostřed noci klepání, či spíše bušení na dveře. Zmatený a rozespalý se vypotácel z postele a za dveřmi uslyšel Nadiin zoufalý hlas. "Maxi! Maxi, prosím tě otevři mi, prosím!" Zněla trochu ochraptěle a taky mu přišlo, že je lehce opilá. Otevřel dveře a Nadia mu doslova vpadla přímo do naruče a než se stačil vzpamatovat, začala ho vášnivě líbat. Stačil si ještě všimnout, že má na sobě světle modré, vyšívané večerní šaty na ramínka. Vlasy byly původně asi v elegantním drdolu, teď jí však pár loken viselo volně okolo hlavy. Make up měle lehce rozmazaný od pláče. Maxe její noční vpád upřímně řečeno příliš nepřekvapil. Nejspíš byla s Rosakovem na nějakém snobském, nudném večírku, pomyslel si. Nudila, se opila se a olalá, je tady. Jako vždycky. S pláčem, omluvami, prosbami a. ....svým nádherným tělem. Štvalo ho to. Štvalo ho, že jí nedokáže odolat, nedokáže jí říct ne. Nedokáže jí říct vypadni, jdi si k němu, když o něj tak stojíš, nebo lépe řečeno stojíš o jeho peníze. Nezvládal to. Nedokázal jí nikdy říct nic z toho. Je to proto, že jí miluju? Sám nevěděl.
Nadia ho líbala a mezi polibky mu šeptala. "Promiň, promiň, promiň mi ten včerejšek, nevěděla jsem , co říkám. Byly jsme v Lidu. Dal mi tyhle šaty. Chce, abych s ním jela do Nice, ale já nechci, nikam nepojedu. Zbláznila bych se tam." Mluvila rychle a trochu nesouvisle a přitom ho líbala na tváře, za ucho, na krk. Max jí sotva vnímal. Nesnášel, když mluvila o Rosakovovi, když byly takhle. Proč to dělá? Chce ho dráždit a provokovat? "Mlč. Nemluv o něm" řekl jí trochu drsněji než měl v úmyslu.
"Vem mě někam pryč, někam, kde budeme spolu sami, jen spolu" žadonila.
"Vždyť jsme sami"
"To není totéž. Vezmi mě do Rakouska"
"Ne, vezmu tě jinam."
"Kam?"
"Uvidíš. Vážne to chceš? Nebo couvneš jako vždycky a před vším?"
"Tak jako ty?" vmetla mu provokativně.
"Před tímhle ne."
"Co ne?"
"Před tímhle couvnout nemůžu"
"Proč?"
"Protože jsem to neslíbil nikomu, jen sám sobě"

Jimmy Eat World, Hear you me

13. března 2018 v 10:32 | tereza
Krásný skoro jarní den!

Sny na paletě 8.

12. března 2018 v 13:48 | tereza
Maxovi nebylo moc dobře celý den a tak ho víceméně proflákal. Na přednášky na univerzitě kašlal, Fred jeho kámoš už od školy mu je stejně potom přinese. Spal skoro až do poledne, pak si zašel dolů do nedaleké kavárny na kávu a snědl u toho dva croissanty se šunkou sa sýrem, chvíli poseděl a pak se vydal zpět domu. Cestou si koupil noviny a doma se s nimi usadil na terase. Ale nedalo mu to a brzy se zvedl a začal se s lehkou netrpělivostí prohrabávat ve velké dubové skříni až po notně dlouhé době konečně nalezl co hledal. Byla to dosti objemná krabice plná fotografií. Chvíli se v nih jen tak bezcílně prohraboval. Byla na nich jeho matka na fotce z nějakého plesu, v dlouhých vyšívaných šatech, s vyčesanými vlasy a krásným, elegantním náhrdelníkem, dále fotky jeho otce, ostatně dost nezajímavé, a také fotky jeho dědečka, které už byli zajímavější podstatně více. Max musel uznat, že to byl ohromný muž už ve svém mládí. Hrdý, nicméně poněkud lišácký výraz, husté, lehce zvlněné vlasy, uhrančivý pohled hnědých očí. Maxe až zarazilo to, jak strašně se mu podobá. Vůbec se nepodobal otci a světlovlasé matce už vůbec ne. Bylo zcela evidentní, že je věrným otiskem svého dědečka. A nejen vzhledově, ušklíbl se Max a lehce se nad tou představou usmál. Pojedu za ním. Musím. Nevěděl proč, ale strašně ho to najednou za ním táhlo, najednou ho musel vidět. Jistě, celý čas si dopisovali, asi tak dvakrát do roka ale bylo to takové zdvořilostní. Děda Max se rozhodně nemínil hnout ze svého haličského statku a Max měl v době dospívání jiné starosti, i když na dobu strávenou s dědou vzpomínal strašně rád.
Ještě chvíli se hrabal ve fotkách až našel to, co hledal. Byla to fotka právě z haličského statku. Max na ní seděl na dosti statném, krásném hnědákovi a snažil se tvářit nebojácně a u jeho sedla stál s pyšným výrazem děda Max. Max si na to, kdy se fotili kupodivu pamatoval naprosto jasně. Byl to předposlední den jeho prázdnin u dědy a tak byla celá následná vyjíždka a focení trochu poznamenaná smutkem z blížícího se odjezdu. "Mám z tebe radost, chlapče" řekl mu tenkrát děda a Max měl pocit, že to bylo největší ocenění, jaké se mu může od dědečka kdy dostat. Jednou ho slyšel když mluvil s jeho matkou a řekl. "Z Maxe vyroste pořádnej chlap, takovej podle mýho gusta. Cítím to v kostech.Je to má rasa. Má. Jen má. Jen uvidíš sama. A nezmůžeš proti tomu nic. Nic, holčičko. " vmetl tenkrát děda do tváře své udivené a rozzlobené dceři.
"Tvoje rasa? Myslíš jako opilec, rváč a holkař? No, to doufám, že ne, táto, o to se sakra postarám" zahřímala a když viděla Maxe stát ve dveřích, popadla ho za kabát a doslova ho vyvlekla ze statku a rovnou do auta. To bylo naposled co Max dědu viděl a naposled co statek navštivili.
Děda se nemýlil, pomyslel si Max a na tváři mu zahrál lehký úsměv jež po chvíli přece jen trochu pohasnul zvláštní temnotou a hořkou pachutí.

M. Anissina/G. Peizerat, Beethowen Last Night

10. března 2018 v 15:56 | tereza
Moc hezky udělanéMrkající

Moje metody a předlohy

9. března 2018 v 17:23 | tereza
Při psaní nemám nikdy žádnou metodu, prostě píšu když mám chuť, píšu spatra, nikdy si nedělám žádné poznámky dopředu, musí to prostě být přirozené, tak jak mi myšlenky utákají. Pro mě je vždycky daný děj jako film. V duchu si vždycky danou situaci představím, jak by asi hlavní postavy jednaly, jak by se chovaly, případně co bych asi udělala já. Jasně, někdy se lidově řečeno "seknu" a nejsem úplně spokojená s tím, co jsem napsala, nebo jak se děj vyvinul, ale prostě jsem třeba na poslední chvíli změnila názor a plán a vyvine se to úplně jinak. Třeba naposled ve "Snech na paletě", kdy se Nadia v noci vzbudí a jde si sednout na terasu a pak se vzápětí s Maxem pohádá, to jsem třeba měla původně v hlavě úplně jinak a na poslední chvíli jsem změnila děj a rozhodla se, že se pohádají.
K postavám? No, často se nechávám inspirovat fotografiemi, zejména starými fotografiemi Paříže, Henri-Cartiem Bressonem, často mě inspiruje hudba, ale hodně právě fotografie, třeba neznámých mladých lidí z Paříže 50. a 60. let, tehdejší filmy, knihy (E. M. Remarque). Co se týče předloh k postavám, vždycky mi při psaní vytane na mysl nějaká konkrétní tvář a jaké emoce ve mně vzbuzuje, ale pochopitelně si vždycky v duchu vypůjčím jen !Ksicht" dané osoby, moje postavy samozřejmě jednají úplně jinak. Třeba Max má pro mě tvář britského herce Davida Oakese, kterého mám jednak moc ráda a jednak mi prostě jeho obličej k mému Maxovi sedí nejlépe (je sexy, trochu cynik, trochu elegantní, trochu něžný), Nadia jsem nebudovala okolo nějaké konkrétní tváře, ale pro mě je štíhlá, nevyrovnaná, se světle hnědými, trochu nazrzlými vlasy, které jí bohatě poletují kolem hlavy, s délkou něco přes ramena, je temperamentní, až trochu hystarická a neví co v životě chce. Tak asi tak nějak. Krásný den.

Pearl Jam, Jeremy

9. března 2018 v 10:51 | tereza
Krásný pátek!

Sny na paletě 7.

6. března 2018 v 11:18 | tereza
Max se ráno vzbudil a připadal si jako po flámu. Byl celý rozlámaný, bolela ho hlava a celou noc se převaloval. Ne že by mu tak ležela v hlavě noční hádka s Naďou, na její hysterické slzavé výlevy a práskání dveřmi byl už celkem zvyklý, své ruské kořeny a temperament nezapřela. Jednu hodinu se spolu milovali a druhou po něm házela sklenice od vína či keramický popelník. Byla trochu - no, jak se to kulantně říká "citově nevyrovnaná". Což ale neznamenalo, že by ji neměl rád. Naopak. Znali se už jako děti, ale víc se spolu začali stýkat před třemi lety. Jí bylo sedmnáct, jemu devatenáct a potkali se na jednom večírku, který pořádala místní pařížská zlatá mládež. Začali se spolu bavit, pak spolu tancovali a on jí nabídl, že jí namaluje. Tenkrát ho totálně odbourala její reakce, protože se hlasitě rozesmála svým typickým jiskřivým upřímným smíchem. Bylo jí hned jasné o co mu jde. Nicméně na postel došlo až po třetí či čtvrté návštěvě, kdy Max ke svému údivu zjistil, že byla ještě panna. Zarazilo ho to a trochu znejistělo, protože se upřímně řečeno, chovala tak sebejistě a světácky, že by ho tahle možnost nenapadla ani ve snu. Snažil se být jemný a něžný, nicméně byl z toho poněkud rozpačitý. Naštěstí rozpaky brzy opadly na obou stranách a oba zjistili, že si rozumějí po všech stránkách. Byli trochu sarkastičtí a hodně cyničtí, což se zejména u Nadii mísilo s náhlými výbuchy zoufalství a beznadějných slz. Krátce poté mu jednoho dne oznámila, že se zasnoubila s Vladimírem Rosakovem, vlivným "zvířetem" na polském vyslanectví. Maxovi bylo jasné, že to celé zaranžovala zejména její iniciativní matka, nicméně nějak cítil, že nemá právo se do toho míchat a něco namítat. Každý šplhal a toužil po vlivu. Je to víc než láska? V jejich světě určitě ano. I Max se naučil hrát tuhle hru velmi brzy a hrál ji dobře. Se svým okolím, s dívkami, sám se sebou. Vtloukali mu to do hlavy od mala. Čest a moc, moc a čest, vliv, postavení, peníze. A tak pořád dokola. Slýchal to a viděl okolo sebe dnes a denně. Jeho rodina stále vlastnila nějaké pozemky v Rakousku a děda svůj statek u Haliče., nicméně co z toho? Žít s bývalého vlivu a slávy se nedá věčně. Max měl někdy Paříže a stále stejných tváří okolo sebe po krk. Když pohár přetekl, vyrazil do Rakoiska pročistit si hlavu. Připadal si tam vždycky jako ve snu. Měli tam malý stateček blízko Seefeldu, s jedním správcm a pár zaměstnanci. Tam si vždycky připadal jako v bezpečné oáze klidu a míru. Nikdo ho nehonil, nikdo mu nic nepřipomínal, všichni se na něj usmívali a ve vesnici ho uctivě zdravili. Pohádka. Navíc bylo občas fajn nemít před sebou neustále Nadiin vyčítavý obličej. Poslední dobou taky neustále myslel na haličského dědu Maxe. Byl tam naposledy, když mu bylo snad třináct a dodneška na to vzpomínal. Začal si stále více pohrávat s myšlenkou, že tam stráví letoční léto. No, uvidíme, pomyslel si. Ale tenhle nápad se mu stále vkrádal do hlavy a nedal mu spát.


Sny na paletě 6.

3. března 2018 v 13:34 | tereza
"Nádhera, co?" Nadia za sebou uslyšela Maxův hlas a němě přikývla,.
"Jestli ti něco závidím, tak je to tenhle výhled." vzdychla. Max přišel až k ní, zezadu jí tiše objal a políbil do vlasů."Nemůžeš spát?"
"Ne. Někdy nespím celé hodiny i doma. Koukám do stropu a přemýšlím"
"O čem?"
"Tak. O všem. O sobě, o tobě, o matce, o Vladimírovi"
"A co si vykoumala?"
Nadia se hořce zasmála. "Nic, a někdy je mi z toho zle. Že nedokážu nic vymyslet, nedokážu nic dokončit, za něčím udělat tlustou čáru."
"Tím vymyslet, myslíš třeba to, že si Rosakova vezmeš a odjedete spolu do Švýcarska, nebo do Říma, porodíš mu sladká dvojčata a budete šťastní až do smrti?" zeptal se jí se sarkastickým tónem v hlase Max.
Nadia trochu nasupeně vyfoukla oheň z cigarety, kterou jí Max znovu podal. "Jo, třeba"
"Vážně to je to co chceš? Zešílela bys z toho"
Nadia se na něj otočila. "A co mám dělat? Myslíš, že to takhle může být napořád? Ty si mě vezmeš? Ano?" Max se zatvářil naštvaně a sklonil hlavu k podlaze. Nadia se trochu cynicky ušklíbla. "Tak vidíš. Pro tebe jsem jen....co vlastně? Matrace do postele? On si mě váží. Váží si mě samotnou, taková jaká jsem. Pro tebe jsem jen...jen kurva" Nadia ani nevěděla, kde se v ní ten vztek vzal, ale najednou se začal hromadit a vířit a bylo to něco, co muselo ven. Uvědomila si, že na Maxe křičí a taky to, že sousedi dole pod nimi mají asi radost. Max se otočil ke stolku a nahmátnul cigaretu, kterou si nervózně zapálil a se zlostným zafuněním se k ní znovu otočil. "Tohle si myslíš? To myslíš vážně? Nadio, vždyť....já tě přece...." zarazil se v půli věty a nedokončil jí. Namísto toho se znovu vrátil ke stejnému útočnému tónu jako ona. "Tak proč si tady? Proč jsem chodíš, když jsem tak nesnesitelnej? Proč se mnou spíš? Mimochodem, nevypadáš u toho nespokojeně" ušklíbl se.
Nadia se nasupeně zvedla z křesla. Okouzlující výhled už jí najednou tak okouzlující nepřišel. Najednou si připadala, jako když se dusí a nemůže popadnout dech. Naštvaně se otočila a vyšla z terasy. Shodila župan a rychle se začala oblékat. Max na ní trochu nevěřícně zíral. "Co to děláš?"
"Co myslíš? Jdu domů"
"Teď v noci? Prosím tě neblázni, co to do tebe vjelo?"
Nadia se chvatně soukala do šatů a do tenkého svetříku. "Nic...jen...asi máš pravdu. Asi si potřebuju pořádně promyslet, co tady vlastně dělám. A hlavně co tady s tebou dělám." S těmi slovy si nazula lodičky, popadla kabelku a práskla za vyjeveným Maxem dveřmi.