Únor 2018

Sny na paletě 4.

28. února 2018 v 16:05 | tereza
Max se chvíli upřeně díval na Nadiu a na její odhalené, štíhlé nohy. Byla nádherná. Ušlechtilá rasa, jak by řekl jeho dědeček, po němž získal Max své jméno. Byl to poloviční maďar, šlechtic každým coulem, takových, jakých je už dnes na tomto světě málo. Měl rozlehlý statek u Haliče a Max ho viděl naposled, když byl ještě dospívající kluk a byly tam s matkou na prázdninách. Jedny z nejkrásnějších prázdnin v jeho životě. Dědeček k Maxovi přilnul jako k žádnému ze svých vnoučat. Krásnej kluk, bude po mě, říkával vždy své dceři, která u toho jen obrátila oči v sloup. Proboha, jen to ne, pomyslela si, neboť její otec byl po celém kraji nejen vyhlášený statkář a koňák, ale také vyhlášený děvkař, před kterým se žádná slušná žena nemohla téměř ani ohnout. Max se u děděčka naučil jezdit na koni, brzy dokonce i bez sedla. Jenže v Paříži mu to moc platné nebylo. Ani nevěděl, proč si na dědu vzpomněl zrovna teď. Na druhou stranu....proč by tam nemohl zajet, je dospělý, může si dělat co chce a teď v létě bude v Paříži vedro k zalknutí. Ten nápad ho nadchnul.
"...a on chce jet se mnou do Nice za svou matkou, chápeš to? Bože, mě se tam tak nechce, nudí mě to jejich tlachání. Stejně mě všichni jen pomlouvají. Úplně je slyším jak si o mě šuškají. Jo, a taky pochopitelně o tobě, že." mlela Nadia a Max si uvědomil, že jí vůbec neposlouchal a vůbec nechápe o čem mluví. "Cože? S kým jedě do Nice? Promiň, já...zamyslel jsem se."
Nadia vzdychla a zavrtěla hlavou. "Ty mě vůbec neposloucháš. Já si tady vymlouvám plíce a ty mě vůbec nevnímáš. Rosakov. Říkám, že Rosakov mě chce vzít na Riviéru."
"No tak jeď, ne? Teď tam bude krásně. Sice lidi a vedro a tak, ale stejně....Stokrát lepší než tady, ne?" vemlouval se jí Max s potutelným úsměvem.
Nadia se na něj podívala a pak se rozesmála svým typickým zvonivým, mladistvým smíchem. "No, to je dobrý, tak můj milenec mě přemlouvá ať jedu na prázdniny se svým snoubencem." lehce se naklonila dopředu k Maxovi s potutelným úsměvem. "To by mě zajímalo, co má ten milenec za lubem, když se mě chce zbavit"
Max se rozesmál,položil štětec a sedl si k ní na pohovku. Naklonil se až k ní, dlouze jí políbil a zašeptal jí spiklenecky do ucha "Milenec nemá za lubem vůbec nic, dávno bys měla vědět, že jediné na čem mu záleží je milenčino dobro a že jeho úmysly jsou ještě čistčí než lile."
Nadia se znovu rozesmála, protože ucítila, že jí Maxovi prsty lehce a nenápadně začínají rozvazovat pásek od županu. Polibila ho stejně vášnivě jako předtím on jí a tentokrát zašeptala do ucha ona jemu. "I teď?"
Max se od ní lehce odtáhnul se zmateným výrazem. "Co teď?"
"I teď jsou tvé úmysly čistčí než lilie?"
"Samozřejmě. Říkal jsem ti přece, že mám na mysli jen tvé největší blaho a dobro." To už byl pásek pryč a Maxovi prsty jí bloudily po jejím těle. Nadia potlačila s největším úsilím hlasité vzdychnutí, protože nechtěla, aby vyhrál tak snadno a tak ze sebě ještě vypravila.
"Ty se nikdy nezměníš, viď?"
Max se na ní zakřenil s ďábelským úsměvem. "Víš, co stojí u brány Dantova pekla: Lasciate ogni speranza - zanechte vší naděje!"

Sny na paletě 3.

27. února 2018 v 14:00 | tereza
"Tak co?" zeptal se Max Naddi na názor.
"Krásný. Bohužel pravdivý" vzdychla.
"Proč bohužel?" Max pozvedl udiveně obočí.
"Upřímnost není vždycky to, co chce ten druhý vidět a slyšet, víš?" vzdychla si Nadia,posadila se na pohovku před obrazem a natáhla své dlouhé, štíhlé nohy tak, aby patřičně vynikly.
Max se otočil k Nadie a chvíli se na ní zamyšleně díval. "Co je s tebou? Celý den si taková, já nevím...podrážděná? Něco jste si s Rosakovem udělali?"
Vladimír Rosakov byl Nadiin oficiální, přibližně padesátiletý snoubenec z diplomatických kruhů. Seznamila je Nadiina matka a zasnoubeni byli už tři roky. Rosakov Maxe znal, Nadia ho představila jako "starého" kamaráda a Vladimír se Nadii nikdy neptal na povahu jejího vztahu s pohledným Maxem. Zjevně mu byla asi více než jasná, ale nikdy jí nic nevyčítal a ani to nekomentoval. Nepotrpěl si na skandály, všechno u něj bylo uhlazené a korektní. Nadia to nesnášela a možná právě proto vždycky utíkala k Maxovi. Něco jí k němu vždycky táhlo, vábilo jako můru ke světlu. Snad ho potřebovala. Jeho zdánlivý cynismus, ale i tiché nadšení pro umění, pro život. Ano, Max byl svým způsobem beznadějný případ, chycený v pasti vlastního původu a svým způsobem neschopnosti něco změnit, ale bylo na něm něco okouzlujícího, něco, co neukazoval každému, ale o čem Nadia věděla. Věděla co je v něm v těch chvílich, kdy se cítila pod psa a on jí vzal do naruče, tiskl jí k sobě a šeptal jí, že bude všechno zas dobré svým v té chvíli neskutečně něžným a konejšivým hlasem. Tehdy to byl jiný Max, možná ten právý. Ten, kterého by milovala až za hrob a se kterým by žila až do smrti. Jenže tenhle Max se bohužel ukazoval jen zřídkakdy.
O Maxovi a Nadie píšu jen tak z dlouhé chvíle, chystám další kapitolu La Vie est Belle, pokud si ještě vzpomínáte, tak jsem zanechala Etienna a Elisse u jezírka, takže tam také navážu. Hezký den!

Porcupine Tree - Trains

24. února 2018 v 16:37 | tereza
Přeji všem hezkou sobotu a příští týden snad konečně něco napíšu!

V. Underground, Venus in Furs

18. února 2018 v 13:52 | tereza
Nemám teď bohužel na psaní moc času, tak snad něco koncem týdne.

The Borgias, Intro, season 1

14. února 2018 v 12:07 | tereza
Krásné intro!Usmívající se

Sny na paletě 2.

13. února 2018 v 12:11 | tereza
Nadia se trochu nespokojeně zavrtěla, neboť jí přišlo, že už pózuje nějak příliš dlouho a začalo jí strašně bolet za krkem. "Tak už se konečně můžu oblíct?" zeptala se Maxe, který právě držel štětec mezi zubama a tak jen něco nesrozumitelně zabrumlal, což si Nadia vyložila jako souhlas, vstala z lenošky a hodila na sebě krátký tmavě zelený župan.
"Co to děláš? Ještě jsme neskončili, říkal jsem ti, že máš zůstat na místě." protestoval nakvašeně Max.
Nadia se pochybovačně ušklíbla. "Fakt? Jé promiň, miláčku, já jsem ti nerozuměla. Můžu se podívat?" zeptala se a než jí stačil odpovědět, už se hrnula k plátnu. Max rozhodně nebyl bez talentu. Bylo to moderní, ale svým způsobem klasické, těžko se to pojmenovávalo. Měl talent v tom, že dokázal jedinečným způsobem zachytit charakter člověka, kterého maloval. Žena na obraze byla krásná, ale Nadia okamžitě z jednoho pohledu poznala, že je to mrcha. Jo, to sedí, to jsem já, řekla si. Zvládnuls to na jedničku, Maxi. Drsná upřímnost, to byl Max. Ne, že bych já byla lepší. Hodíme se k sobě. Podváděli se a hadali se co si pamatovala. Jednou po něm dokonce hodila těžký popelník a vysklila dveře. Nybyli pár v tradičním slova smyslu, nikdy spolu nechodili. Snad byli oba příliš temperamentní a příliš sobečtí, než aby se nechali jeden druhým vlastnit. Nadia měla krásné tělo i tvář dcery ruské šlechtičny a maďara a obojí poskytovala Maxovi jako studijní materiál pro jeho kresby. Maloval jí často, jako by se jí stále snažil zachytit a zatím se mu to nikdy úplně nepodařilo. A tak to zkoušel znovu a znovu. Napřed jí opravdu jen maloval , nicméně dlouho jim to nevydrželo a vyspali se spolu. Byl v tom jen chtíč a nic jiného. Prosté. Ona chtěla jeho, on ji.Nerad to slyšel, ale byl stejný jako jeho matka, chladná rakouská šlechtična. Cynismus měli v krvi. Obranný mechanismus, který se v nich neustále probouzel. Touha po vlivu, moci, chuť kousat a škrábat, dokud nedostanete co chcete. Znala to, protože, ano, byla stejná jako oni. Stejný živočišný druh, stejná krevní skupina. To, že v noci vzlykala do polštáře a cupovala ho na kousky, o tom už nikdo nevěděl, ani Max, ani její matka. Slabost nesmíte nikdy ukázat. Ani v sobě. Ano, to by mi řekla má matka, pomyslila si Nadia. Kdybych jí ukázala je po mně. Už bych to nebyla já. Konec tradice. Šlechta je jiná právě v tom, že se musí lišit, musí se ovládat, vždy a všude. Jako Max. Přesto ho svým způsobem milovala. Neuměla si představit, že by nebyl, že by najednou zmizel z jejího života. Nikdy jí neřekl miluju tě a to ani v posteli ne. Nečekala na to, věděla jaký je. Taky věděla, že by si jí nikdy nevzal, stejně tak jako věděla, že její matka by to nikdy nedovolila. Ti, co nemají nic, můžu aspoň stoupat nahoru. My už jsme nahoře byly celá staletí, nám už nezbývá než padat, ušklíbla se Nadia.

M. Anissina/G. Peizerat, Tango romantica

10. února 2018 v 10:58 | tereza
Krásné tango!

Caterina Caselli, Nesunno mi puo giudicare

9. února 2018 v 16:11 | tereza
Caterini taneční pohyby jsou poněkud zajímavéUsmívající se

D. Oakes/N. Dormer, Venus in Fur

8. února 2018 v 15:23 | tereza
Máte rádi divadlo? Já hrozně. Naposledy jsem byla na "Źivém obrazu" Mariuse von Mayenburga a bylo to super. Tohle divadelní představení může být určitě fakt dobré. David Oakes je už pro mě pár let prototypem vysněného, šarmantní, sexy mladého angličana a Natalie Dormer je je fakt krásná ženská, to musím nekriticky přiznat. Ach jo, škoda že nebdlím v Londýně, tyhle dva bych si určitě nenechala ujít.

Sny na paletě

7. února 2018 v 12:24 | tereza
Předestírám, jen taková momentální pitomost.

Paříž, 1964
Max se upřeně díval na dívku před sebou a zároveň na paletu. Stále na obraze něco dodělával a vylepšoval. Mhouřil oči a kousal se do rtu, čímž vyvolal smích dívky stojící mu modelem. Nadia byla dcera ruské šlechtičny, která utekla kdysi před Bolševiky do Paříže, Max zase synem zchudlé rakouské šlechtičny, která utekla do Paříže pro změnu před Hitlerem. Seznamila se tam s Pierrem, Maxovým otcem a pochopitelně už tam zůstala. Vplula s naprostou samozřejmostí mezi pařížskou bohému, tlachala s Cocteauem, Sartrem a Saganovou a svého syna víceméně přenechala do péče chůvy. Nikdy nebyla stavěná na rodičovství a rodinný život a Max její neklidnou povahu beze zbytku zdědil. Jeho matka byla krásná žena a její syn byl po ní. Měl klasicky hezké, mužné rysy, husté hnědé vlasy a stejně oříškově hnědé velké oči, které jakoby si stále držely dětskou nevinnost a nadšení. Max matčino nadšení pro filozofování a bohému příliš nesdílel, vždycky jin dával najevo jisté pohrdání, nicméně si občas musel dost neochotně připustit, že vlastně není lepší než oni. Studoval paradoxně také filozofii a ve volném čase si přivydělával jako malíř. Jinými slovy se vlastně taky flákal, stejně jako oni. Umění opravdu miloval, jenže bylo mu jasné, že druhý Chagall nebo Kandinský z něj nikdy nebude a taky mu bylo jasné, že ty holky se do jeho ateliéru nehrnou z lásky k umění. Až ho samotného vždycky překvapilo kolik z nich mu bylo ochotno stát mu modelem. Svým bohatým matinkám asi doma neřekly, že se jednalo o akty a že toho Max zpravidla s nimi moc nenamaloval. Max se sám pro sebe ušklíbl. Kdyby jen věděly, jak jsou ty jejich dcerky počestné...haha, o počestnosti by si mohly nechat zdát leda ve snu. Někdo by o něm jistě řekl, že je jen rozmazlený fracek, bezcharakterní hajzlík, nicméně Max to viděl jinak. Bral od života, co nabízel a neohlížel se za sebe. Žil ve společnosti hyen a kdyby nebyl takový jaký byl, ostatní by ho rozsápali na kusy a znemožnili. Pro něj to byla jen nutná obrana, aby se nezbláznil. Vlastně nevěděl co se sebou a nebyl to jen jeho problém, ale celé jeho generace. Děti lidí, jež přišli o veškerý vliv a žili jen iluzemi, sny o dávné zašlé slávě. jejich děti už neměli ani ty iluze. Dávno o ně přišli. Jenže mít s nimi soucit? Na to se těm obyčejným lidem nějak nedostávalo dost dechu.

A. Celentano - Prinsencolinesinainciusol

7. února 2018 v 11:59 | tereza
Jak asi angličtina zní těm anglicky nemluvícím.Mrkající

The Borgias, Comedy or Tragedy? Terence or Plautus?

6. února 2018 v 15:50 | tereza
"refinement is good" - "vulgarity is better" - mladý anglický herec David Oakes vystřihnul mladšího Borgiovce, Juana, nadmíru skvěleUsmívající se

P. Gagliardi - Ricordati di me

5. února 2018 v 17:04 | tereza
Itálii jsem navštívila několikrát, mimo jiné také Řím a Benátky, mým zatím nesplněným snem je Florencie. Mám ohromnou slabost pro české baroko, nicméně renesanční Itálie jí šlape na paty a to zhruba od té doby, co jsem kdysi přečetla "Kámen a bolest" od Schulze a totálně se zamilovala do renesance a toužila všechny ty památky spatřit na vlastní oči a byla jsem unešená. Nevím, jestli se do Florencie někdy podívám, ale moc bych chtěla. Nicméně momentálně si o ní můžu nechat opravdu jen znát. Jednak trpím téměž chronickým nedostatkem financí a jednak mám momentálně chřipku a je mi blbě a tak poněkud blábolím, takže už končímMrkající

M. Anissina/G. Peizerat, Devil in Me

4. února 2018 v 11:18 | tereza
Skvělé! A Marina je opravdu perfektní ďáblice!

M. Ravel - Menuet Antique

3. února 2018 v 11:19 | tereza
Hezkou sobotu

Bonnie Bianco, It´s Goodbye

2. února 2018 v 13:18 | tereza
Pamatujete si ještě na "Cindy"? Já jo, a ke své hrůze jsem si tedy uvědomila, jak už jsem stará a jaký jsem pamětník, když si pamatuju když to u nás dávali v televizi. Byla jsem tenkrát malá holka, ale na takovéhle filmy hrozně ráda vzpomínám, protože mi vždycky připomenou dětství.Usmívající se

La Vie est Belle, část 22.

2. února 2018 v 13:04 | tereza
Navzdory Etiennovým předpovědím, u jezírka zas tak tolik lidí nebylo, nicméně i tak jich bylo na tak malé městečko dost. Elisse musela uznat, že Etienne měl pravdu. Bylo tu opravdu krásně. Mezi stromy na malé vyvýšenině byl krásný pohled dolů na celé jezero a mezi stromy byl příjemný chládek a vál tam lehký větřík. Chvilku se procházeli mezi lidmi než našli vhodné místo mezi dvěma vzrostlějšími stromy a trochu dál od lidí a hluku. Elisse plavky neměla, nicméně až na dně kufru našla kratší sportovní šortky, které začínaly pomalu nosit i děvčata. Také Elisse podlehla tenkrát ještě v Paříži nastupující letní módě, jenže narazila na tvrdý odpor otce, který jí zakázal v něčem takovém jít na plovárnu. Elisse měla otce nesmírně ráda, nicméně pokud se v něčem opravdu neshodli, tak to byl bezesporu názor v čem by měla a neměla vyjít mladá dívka na ulici. Každopádně, teď se jí šortky hodily. Vzala si k nim kratší halenku bez rukávů, takže to jako letní oděv vypadalo vcelku přijatelně. Etinene měl na sobě plátěné kalhoty, které si trochu ohrnul, aby je měl kratší, tílko a bavlněnou tmavou košili, kterou si nechal frajersky rozepnutou. Elisse se v duchu trochu ušklíbla, nicméně musela uznat, že mu to rozhodně sluší a všimla si pár zvědavých pohledů dam a dívek ležících na dekách, které po něm vrhali, když Elisse a Etienne prošli. Jedna, asi třicetiletá na něj zírala docela bezostyšně a s potuelným úsměvem. Elisse to trochu zaskočilo. Co si vůbec myslí? pomyslela si. Vždyť musela vidět, že jde se mnou a vůbec jí to není hloupé.
Když našli správné místo, uvelebili se na deku,Etienne se svlékl do plavek. "Poslyš, jestli ti to nevadí, tak já bych se šel hned trochu smočit, jsem po tý cestě docela splavenej" naklonil se nad ní Etienne a Elisse s úsměvem přikývla, pokrčila si kolena, položila si na ně bradu a pozorovala ho, jak se dere k vodě. Smočil si ve vodě ruce a ošplíchl tělo a pak se smíchem otočil k Elisse a s úšklebkem jí naznačoval, že je pěkně studená. Elisse se zasmála a zamávala mu. Netrvalo ale dlouho a Etienne se osmělil a s lehkým pokřikem se vrhl do vody a začal se jí rychlými tempy vzdalovatz dosahu. Navíc se jí do výhledu pletli další lidé a tak toho nechala a natáhla se na záda. Chvíli jen tak ležela a vnímala povlávající listy nad ní, které čechral jemný větřík. Cítila se hrozně příjemně. Ani nevěděla jak a usnula. Když se vzbudila, byla napřed trochu zmatená, než si uvědomila, kde vlastně je. Trochu polekaně se zvedla a hledala Etienne, jenže ten ještě zpátky nebyl. Pohledem ho hledala ve vodě, ale pak si všimla, že stojí na břehu a klábosí s mladší rodinkou s malým děckem. Nejspíše nějací známí, pomyslela si a chvíli je pozorovala, jak bezstarostně rozpráví. Mladí manželé mu něco se smíchem vyprávěli a Etienne jim s úsměvešm naslouchal.
"Je tu narváno, co?" náhle ji ze zamyšlení vytrhl cizí, mladý mužský hlas. Elisse zdvihla hlavu a spatřila nad sebou mladého kluka asi tak v Etiennově věku. Byl docela urostlé postavy, snědý, s černými, kudrnatými vlasy a trochu vlčím úsměvem. Vycenil na Elisse bílé zuby a přiklekl s k ní. "Promiňte, ale nedalo mi to. Vy jste tady na prázdninách? Ještě jsem Vás tady nikdy neviděl a zaujala jste mě. Ale jestli jsem moc vlezlý, tak se předem omlouvám. Elisse se usmála a zavrtěla hlavou, nicméně v duchu si pomyslela, že vlezlej tedy docela je.
"ano, jsem tady u ýznámých na prázdninách" přisvědčila neurčitě, nicméně mladík se celý rozzářil. "No, to je skvélé, možná...možná bychom se tady mohli zase vidět? A neurazila by jste se, kdybych Vás pozval ke stánku na něco studeného? To horko je k nesnesení."
Elisse se už nadechovala k odpovědi, když uslyšela Etiennův hlas. "Ne, díky, Sebe, já myslím, že máme všechno co potřebujem"
Mladík, kterého Etienne pojmenoval jako Seba se trochu zaraženě otočil a uviděl Etienna se dvěma kelímky s limonádou. "Dovolíš?" Etiene se prosmýkl kolem překvapeného mladíka a podal Elisse jednu z limonád. Seb se zatvářil trochu rozpačitě. "Ehm, no, promiň...já...nevěděl jsem, že...."
"To je v pohodě" Etiene se na něj usmál, ale Elisse si všimla, že jeho úsměv byl trochu číhavý, napjatý, bylo v něm něco, co nedokázala úplně pojmenovat. Byl to jiný úsměv, než ten kterým se usmíval na Elisse. Tenhle byl jakoby zamrzlý, tvrdý a rozhodně ne úplně upřímný. Elisse instinktivně vycítila mezi mladíky značné napětí a nebyla si jistá, že je to jen kvůli ní.
"No, v každém případě Vás představím. Elisse, tohle je Sebastian, můj spolužák tady ze školy. Sebe, to je Elisse, je to dcera jednoho našeho známého, a je tady u nás přes prázdniny" představil je poněkud neochotně Etienne. Sebastia jí dvorně podal ruku. "Opravdu mě moc těší, Elisse a fakt doufám, že se ještě uvidme"
Elisse mu rovněž potřásla rukou. "Já taky, ráda jsem tě poznala"
Následovalo poněkud trapné ticho, které nakonec přerušil Sebastian. "No, tak já myslím, že půjdu do vody. Tak se zatím mějte, ahoj" rozloučil se s dvojící Sebastian.
Etienne se na něj chvíli zamyšleně díval, ale pak si vesele přisedl k Elisse na deku a rozhodl se téma Sebastian vypustit z hlavy. "Říkal jsem, že ti přijde k duhu malý osvěžení, tak jsem...." hodil rukou směrem ke kelímku s limonádou.
"Díky, to opravdu jo"
"A cos dělala, slunila ses, nebo sis četla?"
Elisse se usmála. "No, abych pravdu řekla, tak jsem si zdřímla, a probudila jsem se až chvilku před tím, než jsi přišel. Bylo to hrozně příjemný"
"Co, to že jsem přišel?" škádlivě nadhodil Etienne.
Elisse ho dloubla do zad. "Ne, to zdřímnutí. Máš pravdu, je tu fajn. Když bude hezky, a volno, můžeme sem zase příští týden zajít? Líbí se mi tu" zaprosila Elisse.
"Jasně, že váháš. Když bude vedro, tak jsem zaskočíme i v týdnu, třeba k večeru, to je tu nejpříjemnějc. A není tu už tak narváno." navrhl Etienne.
Elisse se usmála a mlčky přikývla.