La vie est Belle, část 20.

25. ledna 2018 v 15:40 | tereza
Elisse se vrátila do svého pokoje, stále ještě trochu rozrušená a utírala si slzy. Vzápětí skoro ucouvla, protože na její posteli ležel Etienne, na bříše mu dřímaly Turgeňevovy "Jarní vody" a lehce pochrupoval. Elisse to trochu zaskočilo, protože si myslela, že už z jejího pokoje dávno odešel a taky si myslela, že se na ní trochu zlobí. Vždyť na něj vyjela skoro bezdůvodně. On přece nemůže za to, že neprožil to co, ona, nemůže za to, že má oba rodiče, že žije v (alespoň zdánlivém a relativním) bezpečí. Panebože co jsem to za člověka? pomyslela si Elisse. Přece nebudu žárlit na tohle? Měla bych být ráda a zatím jsem takhle nevděčná. Opatrně přistoupila k posteli, vzala mu knížku z ruky a položila ji na noční stolek. Chvíli zůstala mlčky stát a dívala se na něj. Vypadal tak poklidně a mírumilovně, když spal, jako dítě. Elisse se bezděky usmála a potlačila nutkání odhrnout mu z čela neposlušnou loknu světle hnědých vlasů. Etienne byl bez pochyb jeden z nejhezčích kluků, jaké kdy viděla a to jich v Paříži znala docela dost. Byli to ale samí frajírkové a vejtahové, kterým většinou šlo o jedinou věc - dostat se jí pod sukně. Elisse si nedělala velké iluze, tak pěkný kluk jako Etienne už za sebou učitě měl nějaké známosti, i když teď se zrovna nezdálo, že by s někým chodil, nikdy ho s žádnou holkou neviděla a na tohle téma se spolu rozhodně nebavili. Elisse dokonce bezděky napadlo, jestli je ještě panic a skoro se při té myšlence začervenala. Ba ne, ten už určitě holku měl, nic si nenamlouvej, pomyslela si. Ani ona už nebyla tak úplně nevinná, i když "až nejdál" se zatím s žádným klukem nedostala. Všechno to byly známosti, jak sama říkala ze zvědavosti a nebylo za tím nic víc. Nikoho zatím nemilovala natolik aby ˇse to stalo", navíc, táta jí docela přísně hlídal, i když ne natolik přísně, aby mu jisté věci přece jen unikly.
Etienne se zatím na posteli zavrtěl a něco nesrozumitelného zamumlal. Elisse se trochu vzpamatovala z toku myšlenek, a řekla si, že ho pochopitelně musí bezpodmínečně vzbudit, aby pokud možno co nejnenápadněji zmizel z jejího pokoje. Ani si nechtěla představovat, co by nastalo, kdyby ho viděl některý z rodičů, jak se v noci krade z jejího pokoje. Asi by oba těžko vysvětlovali, že tam opravdu jen usnul, zatímco byla Elisse venku a tudíž se opravdu nic nemravného nestalo. Elisse si sedla na postel a jemně zatřásla Etiennovým ramenem. "Etienne! Vzbuď se! Musíš si jít lehnout k sobě, tady nemůžeš zůstat. Slyšíš?" Nic. Elisse se snažila mluvit co nejtiššeji, nicméně se tím pádem žádné reakce nedočkala. Jediné, čeho se dočkala bylo jen další nesrozumitelné zabrumlání. "Etienne!" Elisse se sklonila až téměř k jeho uchu, nicméně musela v mžiku uhnout, neboť se mladík bleskurychle přetočil na bok a málem jí nechtěně uhodil. Elisse nevěřícně vzdychla a rozhodla se, že s jemností je konec. "Tak sakra, Etienne, dělej! Vstávej!" šeptala s poněkud větší razancí a mohutně s ním zacloumala tak, že málem spadl z postele. Konečně to zabrala a Etienne se otočil a trochu vyjeveně se na Elisse zadíval svýma modrýma očima. "Co...co tady děláš?" zamumlal, hlas ještě trochu ochraptělý spánkem.
Elisse se trochu pousmála. "Já? Spíš co tady děláš ty, ne?" poznamenala. Etienne se trochu zmateně rozhlédl a pak mu konečně došlo, že tím vetřelcem v cizí posteli je on. Promnul si oči a na okamžik si schoval tvář do dlaní. "Já...já jsem tady asi usnul"
"Vypadá to tak" poznamenala lakonicky Elisse.
Etienne se trochu vrávoravě zvedl z postele a hrnul se ke dveřím a chtěl je otevřít. Pak se ale zarazil, neboť k němu dolehlo Elissino zavolání. "Etienne" a otočil se směrem k dívce.
"Promiň. Promiň jak jsem předtím....no, jak jsem na tebe vyjela. Neměla jsem na to právo. Všichni jste na mě tak hodní a já zatím...Já přece vím, že ty za nic nemůžeš, já....Chovala jsem se hloupě. Promiň mi to."
Etienne se vrátil od dveří a sedl si znovu k Elisse na postel a trochu neobratně jí pohladil porameni. "Prosím tě, za tohle se přece nemusíš omlouvat. Vím, že jsi rozrušená a že....že máš strach. A ve strachu prostě někdy řekneme něco co nechceme. Tak už nech toho omlouvání, jo?" Etienne se dívce zadíval upřeně do očí a pokusil se o povzbudivý úsměv. Přitom si všiml, jak krásné a hluboké oči Elisse má. Člověk by se v nich skoro utopil. Možná to dělali ty židovské kořeny, ale Etienne si byl jistý, že krásnější oči nikdy předtím neviděl. Pohled mu sklouzl ještě niž, až k dívčiným rtům a ty byly najednou ještě vábivější. Etienne najednou pocítil skoro neodolatelnou chuť je políbit a zjistit jaké jsou. Jenže ze zasnění h najednou vytrhl Elissin sice něžný ale důrazný hlas. "Měl bys už radši jít. Potlačil zklamané vzdychnutí, ale Elisse má asi pravdu. Tohle není ta vhodná chvíle a vhodná doba. Navíc líbat jí tady na její posteli asi není ten úplně nejlepší nápad, neboť si nebyl vůbec jistý k čemu by to vedlo a on nechtěl udělat nějakoui pitomost, které by ve výsledku možná litovali oba. Přesto si neodpustil jemné políbení na dívčinu tvář a něžně ji zašeptal. "Dobrou noc"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. ledna 2018 v 14:21 | Reagovat

Sukničkář, ale proti gustu! :)

2 tereza tereza | 27. ledna 2018 v 10:32 | Reagovat

[1]: Tak určitě, Etienne má a bude mít pro krásné holky vždycky slabost a na jeho mládí má tedy ve městečku slušné skóre. Píšu hlavně pro zábavu, jako relax, mám spoustu příběhů jen tak v šuplíku a snažím se to podat v takovém odlehčenějším, frivolnějším duchu, přitom zasazeném do nelehké doby počátku války a okupace, nicméně středobodem je rozhodně Etienne a jeho osudy, lásky, přání a ambice.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama