La Vie est Belle, část 19.

14. ledna 2018 v 15:47 | tereza
Etienne po Elisině poněkud naštvaném odchodu z pokoje ještě chvíli seděl a mlčky civěl do prázdna. Holky jsou zvláštní stvoření, pomyslel si, a tahle Elisse obzvlášt. Chvíli je veselá, povídáme si a nejednou něco řeknu, jen tak mimochodem, něco, co jí úplně nesedne a je jako vosa, hned útočí a bodá kolem sebe. Na druhou stranu jí chápal, vůbec netušila, kde je její maminka teď a byla evidentní, že si už prožila své. Vlastně měla pravdu, Etienne ani neví, jak dobře se ve skutečnosti má tady na venkově. Povdychl si a natáhl se na postel. Přitom mu padla do ruky rozevřená knížka, kterou tam Elisse nechala. Zvedl jí a začal číst. Hmm, "Jarní vody", tak uvidíme, co to bude, pomyslel si.
Elisse se procházela venku a nemohla si pomoct, ale měla slzy na krajíčku, ani vlastně nevěděla proč. Vždyť se tu mám dobře, Peletierovi jsou hodní a Etienne taky.....Etienne...hezké jméno a hodí se k němu. Hraje si na mužského, ale ve skutečnosti je to ještě kluk, zasmála se pro sebe. Navíc zpovykaný a rozmazlený kluk. ale na mě je hodný. A vždycky se na mě tak dívá...tak zkoumavě. Má hezké oči. Jsou modré jako nebe, ale zároveň tak hřejivé, upřímné i trochu škádlivé. A má ten nejhezčí úsměv na světě, vždycky se celý rozzáří, když vidí, že jsem veselá, veselá aspoň na chvíli. Někdy se směju jen kvůli němu. Smích skrz slzy, protože chci, aby se usmál i on. Je tohle láska? Dost, dost, dost, ani ne za měsíc odjíždím a nemůžu na něj myslet tak...tak jak na něj myslím, zakázala si v duchu Elisse a trochu potřásla hlavou, jako by chtěla odehnat myšlenky, které se jí neustále draly na mysl. Spala tady špatně. Hlavou se jí honily hrozné sny o mamince, jednou jí ve snu viděla mrtvou a probudila se skoro s křikem. Potom si do noci opakovala jako mantru, že maminka je v pořádku, je v pořádku, určitě. Ale stejně tomu nevěřila. Slyšela ty muže, když byla schovaná u paní Florence, slyšela je, když přišli k nim do bytu, slyšela hluk poráženého nábytku smichaný s ostrou, hrdelní němčinou. Nenáviděla ten jazyk, který se jí zarýval do mozku jako nůž. Chtěla tam, běžet, křičet, ať je nechají na pokoji, ať maminku nechají na pokoji. Říct jim, že nikdy nikomu neublížili, nikdy neudělaly nic zlého. Jim stačilo, že jsou, že existují, že věří v jiného boha, že jsou jiní. Židé podle nich nemají nárok na existenci , na život, na nic. Kdo jim dal tohle právo? Kdo jim ho dal? Elisse měla v tu chvíli pocit, že se jí rozskočí hlava. I teď, když na to pomyslela s ní cloumaly stále stejné pocity hanby, vzteku, bolesti, ponížení a zuřivosti. Kdo jim dal právo hrát si na soudce a na bohy a rozhodovat o životech jiných, nevinných? Chtělo se jí zakřičet to na oblohu, na všechny. Ne, nebyla jen ta poslušná, uplakaná Elisse, ne, byla v ní i jiná, ta, která by pro své blízké udělala všechno na světě, třebas i zemřela.Mimochodem, Patrick Bruel patří dodneška k mým nejoblíbenějším zpěvákům, měla jsem kdysi cédečko s výběrem jeho písniček, které jsem si koupila kdysi v Paříži a jsem ho za pár let zcela nepochopitelně někde ztratila a pořád si říkám, že si objednám jiné ale ještě jsem se k tomu pořád nedohrabala. Ach jo.Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama