La vie est Belle, část 8.

4. prosince 2017 v 17:29 | tereza
.Adele nechala napřaženou ruku zase klesnout. "Kašpare" konstatovala. "Já jsem fakt zvědává, jak si vyžehlíš ty známky. A jestli se to dozví tvůj milý pan otec, tak s tebou vytře podlahu. Ale co, mě to koneckonců může být úplně fuk, jak si to zařídíš" pohrdavě nakrčila nosík a důležitě vykráčeka z místnosti.
Jeannin manžel, pan Maillot se vrátil ze služební cestu domů a tak se Etiennova roznáška rohlíků k nim domů tím pádem proměnila ve "skutečnou" donášku rohlíků a neobsahovala nic jiného. Etienne se přistihl, že mu to vlastně náramně vyhovuje a trochu si oddechl. Jeanne měl opravdu rád, chvílemi si snad i myslel, že ji miluje a ty chvíle strávené s ní patřily k tomu nejkrásnějšímu, co vůbec za uplynulý čas zažil, ale měl v poslední době pocit, že mu to všechno nějak přerůstá přes hlavu. Věčně se skrývat, být pořád v pohotovosti, ostražitý, aby se kuchařka nedej bože nevrátila k Maillotovým dříve než by měla a další podobné nástrahy, které na ně číhaly. Sám si tak kladl neodbytnou otázku jestli mu to vůbec stojí za to. Nebyl tak naivní, aby si myslel, že jim to bude procházet navěky a nikdy to nepraskne. A podle Adeliných slov tehdy na seníku si o tom opravdu už šuškala polovina školy. A dozajista nebude trvat dlouho a ono šuškání se velmi rychle přelije i přes školní bránu. A dosah toho všeho si Etienne raději ani nechtěl domýšlet. Možná byl sobecký, ale na otce a na krám zvysoka kašlal, ale na mamince mu záleželo a nechtěl jí ublížit. A že by ji to ranilo, tím si byl zcela jistý. Žádnou matku na světě by asi nepotěšilo, kdyby se dozvěděla, že její milý, hodný syn je milencem vdané, rozmazlené paničky, nota bene u nich na malém městě. Hruza, skandál nejvyššího rázu.
Etienne jel tentokrát ze školy na kole, chtěl se zastavit ještě v malém železářství. Znamenalo to mimo jiné projet úzkou uličkou, kde kromě železářství sídlil také malý pension U Nadii. No, pension....on to byl spíš malý bordýlek, ale říkalo se tomu pension. Asi aby se uklidnili oči i uši místních počestných paniček. Nadia byla ruského původu, zhruba čtyřicetiletá, stále ještě poměrně zachovalá a v "pensionu" s ní pracovalo několik děvčat, z nichž bezpochyby nejhezčí a nejroztomilejší byla Ginette. Bylo jí osmnáct, měla trochu buclatější obličej s dolíčky ve tvářích, velké kulaté, zdánlivě nevinné oči a hřívu kudrnatých kaštanových vlasů. Ginette po Etiennovi pochopitelně vždycky loupala očima kdykoli jel kolem, ale on se nikdy nezastavil. Škoda, pomyslela si. Alespon by byla příjemná změna po těch ufuňených břichatých taťků od rodin, kterých už měla plné zuby a ze kterých se jí zvedal žaludek. Ona by mohla vyprávět. A někteří z nich byli pěkná prasata a to by jste to do nich v životě neřekli. Tvářili se jako ctnost sama a přitom....
Ginette seděla zamyšleně a smutně na schodech do pensionu, kolena u brady a málem by byla usnula, kdyby nezahlédla už zdálky na kole Etienna. Musela se usmát, protože měl ve tváři skoro stejně smutný a rozmrzelý výraz jako ona sama. Jel kolem ní a ani nevěděla co to do ní vjelo, ale tentokrát se osmělila a zavolala na něj. "Etienne". Zastavil se, sesedl z kola, popošel až k ní a usmál se ní a pozdravil jí "Ahoj". V jeho hlase byla patrná lehká otázka.
"Nechceš zajít dovnitř na skleničku?" zeptala se ho stejných smutným výrazem, který měla už před tím když jí míjel na kole. "Fakt jen na skleničku, jestli chceš, neboj, nikam jinam tě tahat nebudu, přísáhám" zvedla dva prsty na znamení přísahy a Etienne poprvé uviděl na jejích rtech úsměv. Opětoval ho a zatvářil se bojovně. "Já se nebojím"
"Ne? Tak fajn, tím líp" Ginette se zvedla ze schodů a máchla rukou, aby jí následoval.
V přízemí pensionu bylo pár stolečku a jakási malá kavárna. "Sedni si kam chceš, v tuhle dobu tady není ani noha" řekla Ginette a šla za malý bar, aby přinesla flašku s pastisem a dvě skleničky. "Já ale sebou nemám dost peněz" hlesl Etienne. Ginette máchla lhostejně rukou. "To máš fuk, je to na mě, řeknu Nadie, že jsem to vypila sama, ale ona to moc nekontroluje." sedla si k němu za stolek a opatrně nalivala do skleniček. Etienne se zvědavě rozhlížel kolem. Ještě nikdy v životě v podobném zařízení nebyl, a tohle tady rozhodně nevypadalo špatně. "Kde vlastně je?"
"Kdo?"
"Paní Nadia"
"Na poště, vždycky jezdí v touhle dobou na poštu a cestoui se staví ještě za starým Lefevrem, oni jsou nějak spřízněný, nebo co, takže se pravidelně vrací až okolo sedmý večer. A co ty? Jsi nějak skleslej. Dostal jsi pětku ve škole?" zeptala se ho Ginette a trochu se uchichtla. Přišlo jí legrační, že by někdo ještě v devatenácti mohl chodit do školy. Ona sama měla jen základní vzdělání a to mohla být ještě ráda. Etienne se na ní podíval a rozesmál se. "Jo, tos uhodla, představ si, že jo. Z dějáku, byl jsem úplně dutej a to už je navíc druihá koule. Otec mě zabije" potřásl hlavou a zatvářil se tak rozmrzele až Ginette poskočila srdce a potlačila neodbytnou touhu přivinout ho k sobě, líbat ho do vlasů a konejšit ho, aby zapomněl na všechny trable. "Pff, to je blbý. Slyšela jsem, že tvůj táta je pěknej pruďas. Ale tak to si zlepšíš, ne? Naučíš se to a příště to bude lepší. Tak...na tebe"Ginette pozvedla pozvedla a Etienne udělal totéž. "Na tebe"
"Sakra, já už musím jít, už bude půl šestý, otec vyletí z kůže, kde jsem tak dlouho" zavyl Etienne o pár skleniček později a Ginette se mu teatrálně pověsila na krk. Bylo vidět, že i ona už má notně v hlavě. "Néééé, zůstaň tu ještě se mnou, lásko. Ty seš tak....krásnej...fakt....ty si ani nedoveděš představit co sem chodí za chlíváky, nesnáším je, fakt. " pak briskně přepla a změnila téma. "Já tě pozorovala v pátek s Adele, Kriste pane já jí záviděla, jak jste spolu tancovali to tango, já chtěla bejt na jejím místě....tak strašně jsem to chtěla. " blábolila plačtivě. " A to ani nemluvím, jak jsi s ní zmizel k tomu lesu...pak už jsem Vás neviděla. Etienne, prosím, já chci být jako ona, aspoň na chvíli...pojď se mnou ke mně" Ginette vrávoravě vstala a táhla ho za ruku za sebou. Etienne si zpočátku ani neuvědomil, kam vlastně jdou, ale potácel se poslušně za ní. Vyšli po schodech nahoru do malého Ginettina pokojíku. Etienne maličko střízlivěl a tak se rozhlédl okolo. Bylo to tam malé, jen široká postel, oválný stolek a u zdi další toaletní stoleček s velkým zrcadlem. Na něm měla Ginette pověšeny různé serepetičky, fotky, korále, pár šperků zjevně nevalné hodnoty a také pár svíček. Jestli byl tohle všechen její majetek tak toho moc nemá, pomyslel si Etienne a přitom ho do nosu udeřila vůně levandule arůží. Byla skoro omamná a voněl jimi nejen celý pokoj ale i Ginette, která se k němu teď zezadu přiblížila a objala ho okolo pasu. "Polib mě" zašeptala mu do ucha. "Nebudeš tomu věřit, ale já se nikdy s nikým nelíbám. Zásadně. Kdyby mě líbal některý z těch prasáků, asi bych to nevydržela. Ale ty mě líbej....prosím" šeptala tak tiše, až jí Etienne skoro nerozuměl. Otočil se k ní a políbil, jak nejlépe uměl. Viděl jí v očích slzy a cítil růže a levanduli. V hlavě ho napadla nesouvislá myšlenka, která z těch vůní je mu příjemnější, jestli růže nebo levandule. Ale než si to stačil rozmyslet, Ginette si ho k sobě přitáhla a stáhla ho rovnou na širokou postel.

Nadia supěla s nákupem nahoru do kopce a do své ulice. Před pensionem nikdo nebyl, zjevně ještě žádný zákazník na obzoru. Šátrala po klíčích, ale když vzala za kliku, dveře se jí sami otevřeli. "Sakra práce, já tu holku přetrhnu. Ginnete!!!! Kde sakra jsi? Máš tady barák dokořán. Jestli nás jednou vykradou, tak si to zaplatíš holčičko, to ti garantuju" bouřila se rozčileně paní Nadia a když Ginny v lokále nikde neviděla, vydala se s naštvaným výrazem a supěním nahoru po schodech. Ta holka zase vyspává, pomyslila si. No počkej, já ti ukážu. Vydala se chodbou k Ginettině pokojíku, ale pak se v půlce zarazila. Přidušené sténání a výkřiky, které se ozývaly z pokoje byly zcela neklamnou známkou toho, co se asi v pokojíku odehrává, nicméně to naštvalo Nadiu ještě víc. Otevřeno měli pro zákazníky od osmi hodin, a teď bylo šest. Teď tady kunčafti rozhodně nemají co pohledávat a když ho tu Ginette má, tak je jasné, že si ještě přivydělává na černo, kdy Naddia není doma. Mrcha, pomyslela si. Rázně vykročila ke dveřím a idylku uvnitř přerušila rázným zabušením na dveře. "Otevří, ty potvoro, nebo za sebe neručím." zaječela. Za dveřmi slyšela jak někdo bleskurychle vyskočil z postele, až zapraskala a slyšela chvatné šustění látek. Nevydržela to a rázně otevřela dveře. Na posteli seděla polonahá Ginette a chvatně si zapínala košilku, na druhém konci postele si právě natahoval kalhoty hezký mladík, rudý až za ušima. Etienne, pekařův syn, pěkné kvítko, pomyslela si Nadia. Nadia si ho chvatně znalecky přeměřila a uznala, že Ginette má alespoň dobrý vkus, když už nic jiného. "Obleč se a vypadni" nařídila mladíkovi generálským hlasem, ten se snažil poslechnout co nejrychleji a přitom vrhal tázavé pohledy na Ginette. "Radši běž, já to vyřídím" pošeptala mu do ucha, když se dooblékl a vypoklonkovala ho ze dveří. "Co to má znamenat?" rozkřikla se Nadia. "Vodíš si ho sem za mými zády?"
Ginette si sedla na postel a promnula si spánky. "Ne. Byl tu dneska prvně. A nic jsem po něm nechtěla, žádný peníze, jestli ti jde o tohle"
"Tss, a to ti mám věřit?" ušklíbla se Nadia.
"Nemusíš, ale je to pravda. Jestli chceš, tak jí zza něj zaplatím" řekla Ginette unaveně a přeška ke stolku.
"Nech to, prosím tě, bez toho pěťáku se taky obejdu. Ale ať už se to neopakuje. Nebo letíš, pamatuj si to." pohrozila jí Nadia a vyšla z pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama