La Vie est Belle, část 16.

28. prosince 2017 v 11:37 | tereza
Otcův přítel Paul se nezdržel u Pelletierových dlouho, pouze den. Poněkud ho znervóznila přítomnost německých vojáků a málem chtěl nakonec odvézt i Elisse. Nakonec ale zůstala. Maminka Pelletierová jí vyklidila malou komůrku hned za kuchyní a přestěhovali tam malou pohovku a stolek. Elisse byla trochu plachá a zamlklá a za každou maličkost děkovala, jako kdyby jí dávaly bůhvíco. Etienne se první den s Elisse skoro neviděl, celý den strávil v krámě a u večeře skoro nemluvila.
Etienne se ten večer převaloval ve své posteli a dlouho nemohl usnout. Uvědomil si, že má hroznou žízeň. Včera se nečekaně oteplilo a na městečko udeřilo pravé léto. Seběhl tedy do kuchyně, aby si tam nalil trochu studeného mléka. Vzal si v kuchyni sklenici, nalil si mléko a chtěl už odejít, když ho zarazily tlumené zvuky. Napřed je nedokázal rozeznat, ale pak si uvědomil, že přicházejí z Elissiny komůrky. Opatrně se přikradl k jejím dveřím a položil ucho na dveře. Teď už to slyšel jasně a zřetelně. Dívčí usedavý pláč. Chvíli poslouchal a pak se ode dveří zase zaraženě odtáhl. V hrudi cítil divný svíravý pocit, když jí slyšel plakat. Bylo to tak neštastné, zoufalé a usedavé. Je tady neštastná? Nechtěla sem? Nelíbí se jí tu? Etiennovy vířily hlavou otázky na které zatím neznal odpověď ale předsevzal si, že se to pokusí co nejdřívě zjistit.
Když sešel ráno na snídani, Elisse tam nebyla. "Kde je Elisse? Ještě spí?" zeptal se maminky a přitom ukusoval krajíc chleba. "Ne, vzala si čaj a šla si s ním sednout někam ven, prý je ráda na vzduchu" odvětila maminka a Etienne jakoby zdánlivě lhostejně přikývl. Po chvilce , když maminka odešla do krámku, se nenápadně přišoural ven a rozhlédl se. Elisse seděla kousek za domkem na dřevěné lavičce a popíjela čaj. Vlasy měla svázané do uzlu a na sobě jednoducké, tmavě modré šaty. "Ehm, Dobré ráno" pozdravil jí Etienne a pokusil se o optimistický úsměv. "Můžu?" ukázal na místo před sebou a Elisse přikývla. "Samozřejmě, vždyť jsi tu doma"
Etiene si přisedl. Chvíli mlčeli, ani jeden nevěděl co říct. "Líbí se ti tu?" nadhodil Etienne a když zachytil její tázavý výraz, dodal ůMyslým tady u nás v městečku, no a...teda myslým jako i tady" trochu rozpačitě se podrbal na zátylku.
"Ano, líbí, a moc. Je tu...je tu klid. Paříž je teď....divná. Milovala jsem to tam, ale teď...je tam, já nevím jak to mám říct, je tam tísnivo. Kdybys jen viděl tu přehlídku. Jak se předváděli, jak nás pokořili..prý drancují muzea, chápeš, sbírky v Louvru. Hrozně ráda jsem tam chodila, ale teď....je všechno pryč." vzdychla Elisse a na okamžik si ponořila hlavu do dlaní, ale nerozplakala se. "Mám strach o otce. Proč tam chce jít zase zpátky. Víš, on chce zjistit co je s maminkou. Já...já mám o něj hrozný strach a o maminku taky" teď už Elisse proud slz nedokázala zadržet a usedavě se rozplakala. Etienne jí rozpačitě a konejšívě položil ruku na záda. Nevěděl v tu chvíli co říct a co udělat. Z ženských slzí byl trochu nervózní. Vždyť co na tohle můžete říct. Ta dívka byla ztacená a zoufalá a on jí nemohl nijak pomoct. Cítil jako by se část její bolesti přenesla i na něj. Vždyť co věděl o osudech jiných lidí, v Paříži a jinde? Nic. Žil si tady poklidně a vůbec neměli tušení jaké hrozné osudy zažívají jiní. Viděl to v očích otcova přítele Paula. Zoufalství, strach, neskutečnou únavu, bolest. A co on, Etienne? Jeho jedinou starostí bylo aby se neprovalily jeho aférky s Jeanne a Ginette. Ve srovnání s problémy Paula mu to přišlo až směšné. Paul se bál o život své ženy, své dcery, o život svůj.
Etienne mlčky hladil Elisse a jemně si ji přitáhl k sobě. "Všechno bude zas dobrý, uvidíš. Tohle....tohle nebude trvat věčně, já ti to slibuju" pošeptal jí a snažil se aby to znělo, co možná nepřesvědčivěji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama