La Vie est Belle, část 12.

12. prosince 2017 v 11:16 | tereza
Druhý den promluvil ke všem žákům ve třídě sám ředitel školy. Ujistil všechny žáky, že situace je klidná a že se nemají čeho obávat. "Tss, situace je klidná...město plný okupantů a my se nemusíme ničeho bát, to si snad dělá pr-" Paul chtěl přávě došeptat Etiennovi svou podnětnou myšlenku, když ho ředitel ostře zarazil. "Pane Lefevre!!! Nikdy není na vaše invektivy zvědavý! Nechtě si to laskavě až bude po škole a až dokončím svůj výklad."
Cestou ze školy se chtěl Etienne zastavit u paní Nadii, jenže dveře byly zavřené a okenice zabouchnuté. Sesednul z kola a namířil si to do zadní uličky. Jenže taky nic. Právě když už se chtěl otočit a sednout na kolo, objevila se u zadních dveří do penzionu ruka, hbitě ho vtáhla dovnitř a bleskurychgle za sebou zavřela dveře. Etienne se napřed trochu lekl, ale pak se na jeho tváři objevil úsměv, když si přivykl na tmu a poznal Ginette. "Pojď" řekla mu velitelsky a tahla ho zadním vchodem nahoru do pokoje. Etienne poslušně klusal za ní. Ginette vešla do pokojíku, zamkla ho a sedla si na postel. Etienne si sedl naproti ní na židli a chvíli se na ní díval než promluvil. "Jsou tu taky?"
"Myslíš ubytovaný? To si piš, nalezli jsem hned o víkendu. A ty nejvyšší šarže. Ten nadporučík se jmenuje Wolfling"
"Ten tlustej, co má trochu pleš?"
"Jo a ještě nějakej pár šarží a nějakej pobočník, takovej mladej chcápek, pořád mě svlíká očima, fakt z něj mám husí kůži. Teda jako oni se chovaj normálně, ale...prostě..jde mi z nich mráz po těle. Ale neboj, tedka tady nikdo není, oni naštěstí po snídani vypadnou a vrátěj se až na večeři. A Nadia je taky pryč, svezla se se starým Lefevrem pro zásoby a vrátí se taky až večer. Já se tady vždycky radši zamykam, když jsem tu sama." Etienne se trochu rozpačitě podíval na zem. "A...byl některej z nich tady?" Věděl, že je hloupé se ptát, ale žárlivost mu nedala.
"Cože?" optala se napřed trochu nechápavě Ginette.
"No, tady u tebe v pokoji."
"Ne, nebyl" řekla pevným, nicméně trochu dotčeným hlasem.
"A když sem nějakej bude chtít jít?
" nedal se Etienne.
Ginette si vzdychla, vstala, přešla až k Etiennovi a vzala si jeho hlavu do dlaní. "Lásko, to...to přece není tak jednoduchý. Víš, co dělám a víš co to obnáší. Já si nemůžu vybírát, ne ve svý situaci" naklonila se k němu a dlouze ho políbila. "Nebudem na to teď myslet, jo? Páni, ty máš úplně ledový ruce. Možná bys potřeboval trochu rozproudit krev" usmála se na něj mazlivě a rukou mu sjela trochu nž až k rozkroku. Etienne ale dnes neměl na podobné věci myšlenky, navíc měl pořád před sebou představu Ginetty s některým z vojáků a tuhle myšlenku pořád nemohl vytěsnit z hlavy. "Počkej Ginny, já tady nemůžu zůstat, slíbil jsem, že budu dneska doma brzo a budu pomáhat v krámě. Máme toho fakt moc. Vynahradíme si to jindy, jo ?" sliboval jí. Ginette trochu mrzutě nakrčila nosík. "Ale to je škoda, myslela jsem, že se zdržíš dýl, když jsme tu sami a nikdo nás neruší. Opravdu tolik pospícháš?" zkusila to ještě Ginette a začala si pohrávat s vázáním na živůtku.
Etienne trochu těžce polkl. Ginette rozhodně nebyla ve svádění žádný nováček, navíc byla tak půvabná. Rychle jí pomilovat snad není žádný zločin a kvůli půl hodině se snad doma nezblázní, ne? Cítil, jak jeho předsevzetí být doma brzo taje jako sníh na slunci, když mu Ginettiny jemné ruce zajely pod košili a začaly mu ji hbitě rozepínat.

Nakonec se zdržel skoro hodinu a když vycházel ze dveří byl ještě myšlenkami v Ginettině náruči. A protentokrát si ani nevšimnul mladého německého vojáka se slámovými vlasy, který ho opodál s úšklebkem pozoroval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama