La Vie est Belle, část 11.

11. prosince 2017 v 10:56 | tereza
Když Etienne přijel před dům, otec už stál ve dveřích. "Kde jsi se sakra zase poflakoval" hřimal starý Pelletier. !Město plný němců a pán kdo ví kde. Víš jakou jsem měl....víš jako měla máma starost?"
Etienne seskočil z kola a prošel kolem otce. "Byl jsem s Paulem. Náměstí je plný těch jejich aut. Jo a chtějí od nás brát pečivo. Starosta a ten jejich velitel mě zastavili a ptali se kolik toho vyrobíme a jestli jsme schopný dodávat i jim." Etienne se zarazil a trochu se uchechtl. "No, teda ptal se...on mi to spíš nařídil. Zejtra se za tebou zastaví, aby se domluvil"
"Kdo? Starosta?"
"Ne, ten jejich velitel...nadporučík. Neznám ho jménem, takovej trochu starší, přitloustlej. Vypadá jako statkář. Teda, co my víme, třeba byl" zamyslel se Etienne.
"Zatracená práce, co teˇd budeme dělat? Já to sám nezvládnu, aby jsme si najali nějaký síly. A ty budeš taky makat v pekárně, nemysli si, že se budeš pořád někde flákat. Vstávat budeš pěkně s náma v půl čtvrtý, žádný vyspávání do sedmi. Budeš vstávat s mámou a pomáhat jí." volal za ním výhružně otec, ale Etiene už se ztratil v kuchyni. Maminka už byla zřejmě v ložnici a tak si vzal z ošatky kus chleba, kousek sýra a zmizel raději z dosahu otce do svého pokojíku v podkroví. Neměli peněz na rozhazování a tak byl jeho pokojík zařízen dost skromně - větší šatní skříň, malý stolek u kterého si dělal úkoly a postel. Sedl si ke stolu, v rychlosti zhltnul večeři, odstrojil se a zavrtal se do peřin. Nebylo sice ještě tolik hodin, ale byl utahaný jako kotě. Škola, potom odpolední povyražení u Ginette, němečtí vojáci, najednou to bylo nějak moc zážitků najednou. Sáhnul pod postel a vytáhnul odtud už dosti odřené a pomačkané vydání Tří mušketýrů od Alexandra Dumase. Bylo to krásné vydání s ilustracemi od Maurice Leloira a Etienne tu knížku miloval už od dětství. Četl ji už nejmíň dvacetkrát a nikdy se mu neomrzela. Moc knížek neměli, rodiče neměli na vyhazování a knihy byli dosti drahé. Etienne měl knížek jen pár - Zolu, Balzace, Julese Verna a Dumasovky. Někdo by řekl, že je to spíš knížka pro dospívající chlapce a že Etienne je už na takové knížky dost starý, nicméně jemu to bylo fuk. Byla to jeho nejoblíbenější a basta. Stále znovu a znovu prožíval dobrodružství společně s D´artagnanem v křivolakých pařížských uličkách, bojoval s Rochefortem a jel do Anglie pro přívěsky královny Anny Rakouské - tedy samozřejmě ve své mladické fantazii. Etienne se zavrtal pod peřinu - v místnosti bylo navzdory létu docela lezavá zima - a otevřel knížku. Chvíli si četl ale pak cítil, jak se mu začínají klížit oči. Za chvíli mu knížka vypadla z ruky a s žuchnutím spadla na podlahu. Etienne klimbnul a zdáli se mu dost divoké sny o mladém německém vojakovi s chladnýma očima, o Ginette a nějak se mu tam do toho míchali i nějací chlapíci s kordem u pasu - patrně vliv jeho dumasovské četby před spaním. Vzbudila ho něčí ruka na své tváři. Trhnul sebou a uviděl před sebou maminčin usměvavý, nicméně starostlivý obličej. "Pšš, já jsem tě nechtěla vzbudit, jen...slyšela jsem tě něco vykřikovat ze spaní a tak jsem nakoukla. Zdálo se ti něco zlého?" strachovala se maminka.
"Ne, mami...to je dobrý, v pohodě. Jen toho bylo dneska trochu moc."Etiennovi se mihl v očích stín obav a jeho maminka si pomyslela, jak dětsky nevinně v té chvíli vypadal. Pro mě to bude pořád můj malý chlapec, i když mu bude za chvíli dvacet, pomyslela si. Bála se o něj, měla strach z němců, z toho co přinese válka, strašně se bála, aby se něco nestalo Etiennovi, aby neudělal nějakou hloupost a do něčeho se nezapletl. Navzdory jeho roštárnám, to byl hodný kluk s obrovským smyslem pro spravedlnost a odvážnou duší, věděla, jak ho celá tahle situace trápí a ještě trápit bude. O to víc se bála. Vždyť mladých a odvážných kluků jsou odjakživa plné hřbitovy. Kdyby o něj měla přijít, asi by to nepřežila. Ne, nechtěla už by dál žít. V očích se jí zaleskly slzy a Etienne si všiml jejího rozrušení. "Mami, co je? Ty brečíš?"
"Ne, ne, to je v pořádku. Spi, ráno vstáváš do školy" Pak si všimla spadlé knížky, zvedla ji a položila mu ji na noční stolek. "Ty to pořád čteš? Nejsi na to už velký?"
"Etienne se zasmál. "Na tohle není člověk nikdy velkej, mami"
Maminka se usmála a pohladila ho po vlasech. "Tak už spi. Dobrou noc"
"Dobrou, mami" Etienne se ještě chvíli díval za odcházející maminkou, ale pak už jen cítil, jak se začíná zvolna propadat do teˇˇd už přece jen klidnějšího spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama