Prosinec 2017

Krásný Silvestr a nový rok 2018

31. prosince 2017 v 16:40 | tereza
Přeji ještě jednou všem krásné prožití (a přežití) Silvestra a nový rok 2018. Ať je v každém směru lepší než ten uplynulý. Nemám moc ráda nějaké bilancování a ohlížení se za sebe, mnohem raději jdu dál a snažím se příliš nemyslet na to co bylo. V minulém roce se celá naše rodina musela potýkat s celou řadou špatných událostí, museli jsme se vyrovnávat se smutkem, se ztrátami našich blízkých a věřte mi, nebylo to nic lehkého. Bylo to jako by ránu střídala ještě těžší rána. Říká se, co tě nezabije, to tě posílí, ale věřte mi, že moc silná jsem se mnohdy necítila. Spíše neskutečně unavená a jakoby vnitřně prázdná. Nejsem z těch, co žal a smutek dávají okázale na odiv, spíše jej držím v sobě a na okolí to možná může působit tak, že jsem chladná a že nic necítím. Ale tak to není, jen, já nevím, připadala bych si nepatřičně, pláču vlastně jen když se na mě nikdo nedívá a nikdo mě nevidí. Je to můj smutek má bolest a já jen nechci obtěžovat okolí. Asi je to špatně, ale nedokážu přepnout a být jiná. Nicméně, ti kdo jsme zůstali, jsme tady, žijeme, dýcháme a s boží pomocí snad půjdeme dál. Držte nám palce!Usmívající se

Anissina/Peizerat, Fallin, Liberta

30. prosince 2017 v 11:09 | tereza
"Fallin" od A. Keys mám moc ráda a tenhle tanec se mi hrozně líbí, přijde mi taková smyslný.

Knižní tipy

29. prosince 2017 v 10:30 | tereza
Ano, jsem to, co by se dalo nazvat vášnivým čtenářem. Zjistila jsem, že během roku stihnu přečíst až neuvěřitelné množství knih. Většinou čtu beletrii, miluji historické romány, ale pochopitelně vzhledem k mému studiu, zabírají místo v mé přetékající knihovně i knihy tohoto typu a celá řada literatury faktu. Nemám ráda detektivky, nikdy jsem je nečetla ráda a to se nezměnilo. Moc neholduji ani science fiction a nemusím ani zrovna červenou knihovnu typu Steelové. Naopak se musím přiznat, že si občas hrozně ráda přečtu nějakou knížku žánru Young Adult. Sice věkově už do této kategorie příliš nezapadám, nicméně i tam se dá najít spousta titulů, které jsou rozhodně zajímavé a upřímně, hrozně ráda si u nich odpočinu a lidově řečeno "vypnu". Zde je pár tipů na knihy, které jsem četla v uplynulém roce. Některé z titulů jsou v angličtině a popravdě ani nevím zda vyšly v češtině.

A. Harmon - Z písku a popela
Láska židovské dívky Evy a katolického kněze Angela v Itálii během druhé světové války. O situaci židů v Itálii za války jsem toho moc nevěděla, takže to bylo poutavé, dojemné a silně emocionální vyprávění. Pro ty kdo mají rádi osudovou lásku s překážkami, doporučuji. Krásná kniha.

R. M. Schroeder - Nebe na němž nesvítily hvězdy
Leah a Jannek, dva mladičtí ztracenci přeživší Osvětim, se pokoušejí znovu najít nebe, kde by svítily hvězdy. Uvidí je znovu v Izraeli, nebo pro ně už nebe navždy zhaslo? Opět nádherné, a velmi silně emoční čtivo. Knihy s židovskou tématikou mě vždycky ohromně přitahují, z babiččiny strany máme židovské kořeny, nicméně ty kořeny se časem hodně ztrácejí a řekla bych že já se stále potácím někde mezi. Když je mi zle, chodím do kostela, nicméně studuji židovskou kulturu a jak jsem psala, přitahuje mě. I na škole jsem před časem absolvovala Judaismus a synagogální liturgii, takže no...pořád nevím, jak to se mnou je. Snad to někdy zjistím.

E. M. Remarque - Jiskra života
Popravdě ani nevím jestli mám vůbec knihu doporučit. Je to čtení pro silné povahy a silnější žaludek a je to něco úplně jiného než na co jsme od Remarquea zvyklí. Nicméně, myslým že je to kniha, kterou by si měl přečíst každý. Abychom nikdy nezapomněli.

J. Zentner - The Serpent King, eng.
Trojice kamarádů na malém městě v Tenessee, dívka a dva chlapci, pokoušející se, každý po svém vybojovat si své místo na slunci. Ne každému se to podaří, ale vždycky musíme zkoušet, snít a doufat. Snad by se to dalo zařadit do Young Adult, nicméně je to dosti vyspělá a opět velmi emotivní čtení. Rozhodně doporučuji! Ano, měla jsem chvílemi v očích slzy a srdce mě bušilo a nestydím se za to.

V. Vondruška - Vzpoura Goliardů
Další příspěvěk do serie z Oldřichem z Chlumu a jeho pomocníky. Tentokrát pátrá hlavně frája Ota a pátrá v Míšni. Pochopitelně za vydatné pomoci krásných slečen. Jak jinak, žeMrkající

La Vie est Belle, část 16.

28. prosince 2017 v 11:37 | tereza
Otcův přítel Paul se nezdržel u Pelletierových dlouho, pouze den. Poněkud ho znervóznila přítomnost německých vojáků a málem chtěl nakonec odvézt i Elisse. Nakonec ale zůstala. Maminka Pelletierová jí vyklidila malou komůrku hned za kuchyní a přestěhovali tam malou pohovku a stolek. Elisse byla trochu plachá a zamlklá a za každou maličkost děkovala, jako kdyby jí dávaly bůhvíco. Etienne se první den s Elisse skoro neviděl, celý den strávil v krámě a u večeře skoro nemluvila.
Etienne se ten večer převaloval ve své posteli a dlouho nemohl usnout. Uvědomil si, že má hroznou žízeň. Včera se nečekaně oteplilo a na městečko udeřilo pravé léto. Seběhl tedy do kuchyně, aby si tam nalil trochu studeného mléka. Vzal si v kuchyni sklenici, nalil si mléko a chtěl už odejít, když ho zarazily tlumené zvuky. Napřed je nedokázal rozeznat, ale pak si uvědomil, že přicházejí z Elissiny komůrky. Opatrně se přikradl k jejím dveřím a položil ucho na dveře. Teď už to slyšel jasně a zřetelně. Dívčí usedavý pláč. Chvíli poslouchal a pak se ode dveří zase zaraženě odtáhl. V hrudi cítil divný svíravý pocit, když jí slyšel plakat. Bylo to tak neštastné, zoufalé a usedavé. Je tady neštastná? Nechtěla sem? Nelíbí se jí tu? Etiennovy vířily hlavou otázky na které zatím neznal odpověď ale předsevzal si, že se to pokusí co nejdřívě zjistit.
Když sešel ráno na snídani, Elisse tam nebyla. "Kde je Elisse? Ještě spí?" zeptal se maminky a přitom ukusoval krajíc chleba. "Ne, vzala si čaj a šla si s ním sednout někam ven, prý je ráda na vzduchu" odvětila maminka a Etienne jakoby zdánlivě lhostejně přikývl. Po chvilce , když maminka odešla do krámku, se nenápadně přišoural ven a rozhlédl se. Elisse seděla kousek za domkem na dřevěné lavičce a popíjela čaj. Vlasy měla svázané do uzlu a na sobě jednoducké, tmavě modré šaty. "Ehm, Dobré ráno" pozdravil jí Etienne a pokusil se o optimistický úsměv. "Můžu?" ukázal na místo před sebou a Elisse přikývla. "Samozřejmě, vždyť jsi tu doma"
Etiene si přisedl. Chvíli mlčeli, ani jeden nevěděl co říct. "Líbí se ti tu?" nadhodil Etienne a když zachytil její tázavý výraz, dodal ůMyslým tady u nás v městečku, no a...teda myslým jako i tady" trochu rozpačitě se podrbal na zátylku.
"Ano, líbí, a moc. Je tu...je tu klid. Paříž je teď....divná. Milovala jsem to tam, ale teď...je tam, já nevím jak to mám říct, je tam tísnivo. Kdybys jen viděl tu přehlídku. Jak se předváděli, jak nás pokořili..prý drancují muzea, chápeš, sbírky v Louvru. Hrozně ráda jsem tam chodila, ale teď....je všechno pryč." vzdychla Elisse a na okamžik si ponořila hlavu do dlaní, ale nerozplakala se. "Mám strach o otce. Proč tam chce jít zase zpátky. Víš, on chce zjistit co je s maminkou. Já...já mám o něj hrozný strach a o maminku taky" teď už Elisse proud slz nedokázala zadržet a usedavě se rozplakala. Etienne jí rozpačitě a konejšívě položil ruku na záda. Nevěděl v tu chvíli co říct a co udělat. Z ženských slzí byl trochu nervózní. Vždyť co na tohle můžete říct. Ta dívka byla ztacená a zoufalá a on jí nemohl nijak pomoct. Cítil jako by se část její bolesti přenesla i na něj. Vždyť co věděl o osudech jiných lidí, v Paříži a jinde? Nic. Žil si tady poklidně a vůbec neměli tušení jaké hrozné osudy zažívají jiní. Viděl to v očích otcova přítele Paula. Zoufalství, strach, neskutečnou únavu, bolest. A co on, Etienne? Jeho jedinou starostí bylo aby se neprovalily jeho aférky s Jeanne a Ginette. Ve srovnání s problémy Paula mu to přišlo až směšné. Paul se bál o život své ženy, své dcery, o život svůj.
Etienne mlčky hladil Elisse a jemně si ji přitáhl k sobě. "Všechno bude zas dobrý, uvidíš. Tohle....tohle nebude trvat věčně, já ti to slibuju" pošeptal jí a snažil se aby to znělo, co možná nepřesvědčivěji.

Vánoce

27. prosince 2017 v 20:06 | tereza
Tak vánoční svátky jsou za námi a doufám, že je každý alespoń částečně prožil podle svých představ. U nás byly poněkud hektické, s rodiči a babičkou, ale nakonec jsme to zvládli, i když jsme si oddechli že už je to za námi. Teď ještě absolvovat pár návštěv příbuzných a pak mě čeká halda učení na zkoušky v lednu. Je to vždycky stres, jestli to všechno zvládnu, ale snažím si to zpříjemnit haldou muziky, zbytky cukroví, čokoládou (pak mám špatné svědomí - nejsem sice žádný špekáček, nicméně časy kdy jsem byla jako proutek jsou přece jen trochu minulostí, takže se musím hlídat), takže to nakonec zatím vždycky nějak dám. Mějte se dobře!

Krásné Vánoce!

22. prosince 2017 v 15:39 | tereza
O Vánocích budu s rodiči a babičkou, jiné prarodiče už bohužel nemám, takže na psaní teď nejspíš nebudu mít kdy, takže předem přeji všem Krásné Vánoce a co nejš´tastnější vstup do nového roku 2018! Za sebe mohu říct, že tenhle rok pro mne osobně a pro mé blízké nebyl zrovna z těch nejlepších, spíše bych řekla že patřil k těm nehorším, co jsem vůbec zažila, takže mě vůbec nemrzí, že už se chýlí ke konci. Teď si opravdu upřímně přeji aby ten následující byl štastnější a aby všichni ti, co mám ráda byl zdraví a spokojení. Děkuji všem, kdo jsem třeba zavítají a komu moje příběhy a třeba i písničky a jiné věci co jsem dávám, alespoň třeba na chvíli projasní den a udělají mu radost. Díky!Mrkající

Romeo and Juliet, 1968

21. prosince 2017 v 11:19 | tereza
Pro mne jedna z nejněžnějších filmových scén co jsem kdy viděla. Kdysi jsem tyhle pasáže uměla celé nazpaměť, no co naplat, asi jsem už odmala byla nenapravitelná romantička. Asi jsem naivní ale stále věřím na lásku na první pohled. I dnes.

Pearl Jam, Porch

20. prosince 2017 v 11:36 | tereza
...protože jsem totálně ulítlá na kluky s dlouhýma vlasama. No uznejte nebyl Eddie kus?

La Vie est Belle, část 15.

19. prosince 2017 v 18:04 | tereza
Nakonec po delším dohadování pan otec Pelletier definitivně rozhodl, že dcera jeho přítele Paula, Elisse u nich stráví letní prázdniny. Etienne se na setkání docela těšil, protože to představovalo alespoň nějaké vytržení z jinak celkem nudně se vlekoucích prázdnin. Na druhou stranu byl trochu nervózní. Ještě nikdy u nich žádná holka nebydlela a Etienne také nevěděl, jaká Elisse bude. Hlavou se mu honilo tisíce otázek. Co když si s ní nebudu rozumět? Co když bude nudná a protivná a nebudu se s ní mít o čem bavit? Přece jen, bude tady u nás bydlet skoro dva měsíce, to je docela dlouhá doba, pomyslel si.
Konečně nastal en, kdy měli Paul s Elisse přijet. Etienne se svým otcem jim šli naproti na nadráží a Etienne jim měl hlavně pomoct se zavazadly. Maminka zůstala doma, neboť někdo musel být v krámě, nicméněě Etienne věděl, že maminka není příliš nakloněná tomu, aby u nich Elisse trávila léto. Proč, to si neuměl vysvětlit. Etienova maminka byla asi to nejhodnější a nejvlídnější stvoření jaké znal, proto ho poněkud zarazil její odmítavý postoj. Na nadraží čekali asi deset minut, než vlak konečně se supěním dorazil do stanice. Etienne si nemohl pomoct, ale cítil lehkou nervozitu, když začali z vlaku vystupovat první cestující. Najednou z vlaku vykoukla prošedivělá hlava s kloboukem na hlavě a Etiennův otec na ni zavolal. "Paule, Paule, tady jsme" mával na něj. Etienne se poněkud zarazil. Otcova přítele Paula si pamatoval jako statného, urostlého muže s hustými, slámově blonďatými vlasy a jiskrným pohledem. Zkrátka nijak se nepodobal vyhublému, šedivějícímu muži s propadlými tvářemi a unaveným, zvláštně vyhaslým úsměvem. Na sobě měl poněkud staromódně vyhlížející oblek a stejně staromdně vyhlížející klobouk. Etienne se divil, že ho otec vůbec poznal. Já bych se k němu vůbec nehlásil, pomyslel si. Za mužem se vzápětí objevila dívka s objemným kufrem v ruce. Měla na sobě jednoduché, lahvově zelené šaty, na kterých bylo vidět, že už mají svoje lepší časy za sebou. Dívka byla menší postavy, štíhlá a Etienne si nemohl nevšimnout pěkně tvarované postavy. Měla světle hnědé, dlouhé vlasy, které se slunečním svitem získávaly až lehce nazrzlý odstín. Vlasy měla husté a v mohutných, vlnících se kadeřích jí spadaly po zádech. Měla hezkou, byť lehce vyplašenou tvář, avšak nejhezčí na ní byly oči. Byly veliké, s dlouhými řasami a měly zvláštní jasně hnědou barvu. Etienne si v tu chvíli uvědomil, že na ní bezostyšně zírá s málem otevřenou pusou. Nemohl si pomoct, ale dívka na něj udělala na první pohled dojem, který si vlastně neuměl vysvětlit, ale cítil se, jako by ho někdo praštil do hlavy palicí a on se z toho stále ještě nemohl vzpamatovat.
"Ježíšmarjá, no co stojíš? Pomoz slečně s tím kufrem" dloubl do něj ne právě šetrně otec, který se vzápětí štastně objal s Paulem. "Rád tě vidím. Vítejte! A tohle musí být Elisse! Panebože děvče, já tě viděl naposled když jsi byla ještě malinká a teď už jsi mladá slečna." Dívka se slabě pousmála a natáhla ruku k pozdravu. "Dobrý den" Měla hezký, byť trochu nejistý a roztřesený hlas. Otec trochu popostrčil Etienna před sebe. "Paule, no....a tohle je můj kluk, Etienne" Paul se na Etienne upřímně usmál a pevně mu potřásl rukou. "Chlapče, tebe jsem taky viděl, když jsi stál sotva na nohou. No, vidím že od té doby už uplynulo hodně vody, je z tebe dospělý mužský. " a obrátil se k Etiennovu otci. "Je to pěkný chlapec, pěkný chlapec" zašeptal, zjevně lehce dojatý shledáním. "Etiene, tohle je moje dcera Elisse. Ještě jednou Vám chci moc poděkovat, že tady může u vás být a doufám, že si budete rozumět. Je to hodné děvče". Paul s těmito slovy trochu popostrčil Elisse směrem k Etiennovi a ta mu trochu stydlivě podala ruku. "Ahoj" špitla. "Ahoj" stejně nesměle špitl Etienne s očima zavrtanýma k podlaze. Po pravdě, vůbec nevěděl, jak se má tvářit a chovat. Uvědomil si, že je strašně nervózní. Nevěděl, jak se má před takovým děvčetem chovat. S jinými to bylo jednodušší - Jeanne víceméně svedla jeho, Adele byla příliš sobecká a sebevědomá, než aby dala najevo nějakou ostýchavost a Ginette, no u Ginette se o nějaké známosti ani nedalo hovořit, svádění bylo její řemeslo a vždycky se k sobě chovali naprosto uvolněně a bez zábran a Etienne si trochu se smíchem uvědomil, že vlastně skoro nikdy nepřekročili hranice jejího pokoje - byl to jen sex a zábava, šampańské, blbnutí, polštářové bitvy čokoláda, krajky, a vůně levandule - to pro něj byla Ginette, ale nic víc. Jenže s touhle Elisse to bylo jiné. Etienne prostě neměl zkušenosti s dívkami svého věku a tak byl moc zvědavý na to, jak spolu vlastně budou vycházet.

Alicia Keys, Fallin

19. prosince 2017 v 14:08 | tereza
Pamatuju si naprosto přesně, jak jsem jednou slyšela tuhle písničku v jednom baru, kde jsme byli v létě na jedné akci, kde jeden z našich profesoru slavil svoji novou knížku. Byli jsme pak ještě v dalším baru a já se tam potom líbala před vchodem s jedním klukem od nás ze školy, což bylo mimochodem dost trapné a oba jsme se shodli, že už to opakovat nikdy nebudeme a zůstaneme na čistě přátelské bázi. Vídáme se dodnes, asi tak dvakrát až třikrát do roka a vždycky je to fajn. Trapnost už jsme naštěstí překonali a víc se k tomu nrevracíme. Ale ten večer byl fajn a docela ráda na něj vzpomínám. Oh, happy memories....

Marina Anissina, Gwendal Peizerat - Tango, 1994

18. prosince 2017 v 14:59 | tereza
Tenhle program jsem měla vždycky hrozně ráda - mladistvé, romantické, vášnivé!

La Vie est Belle, část 14.

18. prosince 2017 v 14:47 | tereza
Dne 14. června 1940 byla Paříž obsazena německými vojsky. Ani ne týden předtím byla bombardována a zahynulo přes 200 lidí. Stejně jako Ŕím byla prohlášena za otevřené město a na Champs Elyssés byla uspořádána velkolepá přehlídka wehrmachtu. Němci slibovali že školy se znovu otevřou v říjnu, alr nikdo nevěděl nic jistě.
Etienne s rodiči měl o tomto jen kusé informace, na venkov se moc zpráv nedoneslo, a když, tak to nebylo nic veselého. Maminka měla strach o svou sestru Annie, která žila v Paříži s manželem a dvěma malými dětmi. V květnu od ní dostala dopis ve kterém jí psala, zda by nějaký čas nemohli bydlet u nich. V Paříži se báli a venkov se jim zdál bezpečnější. Už teď začal mohutně bujet černý trh a bylo jisté, že to bude stále horší a němci bufdou mít co dělat, aby jej udrželi na uzdě. A přišel ještě jeden dopis. Byl od otcova starého přítele Jeana. Zádal ho v něm, jestli by u nich na prázdniny nemohla nějaký čas být jeho dcera Elise. Potřebuje se prý zotavit z nemoci a čerstvý venkovský vzduch by jí jen prospěl. Mamince se to moc nelíbilo. "Jestli přijede i má sestra, tak to jsem zvědavá, jak se sem všichni vejdeme. A navíc, kolik je té holce let?" zajímala se ostražitě maminka. Otec si sundal brýle a zamyslel se. "No, já nevím, ale myslím že tak sedmnáct. Podívej, je to můj nejlepší přítel...nemůžu mu říct ne, to prostě nejde. Navíc, já vůbec nevím, co je s jeho ženou, víš, se Sárou, vůbec se o ní nezmiňuje." zamyslel se.
Etiene je potají poslouchal z chodby se zatajeným dechem. O strýčkovi (vždycky se mu říkalo strýček, i když příbuzní nebyli) Jeanovi hodně dlouho neslyšel, ale matně si pamatoval, že jeho manželka, paní Sára byla židovka, byť co si pamatoval, víceméně ve víře velmi vlažná a přizpůsobivší se svému katolickému manželovi. Na Elise si pamatoval jen matně, to byla tehdy ještě malá holka. Chtě nechtě si musel přiznat, že byl zvědavý, jak asi Elise vypadá teď. Je hezká? Vlastně doufal, že maminka nakonec svolí, aby Elise přijela, vždyť je tady o prázdninách docela nuda a tohle by konec konců mohlo být zajímavé zpestření jinak nudných a ještě ke všemu zatím ne příliš teplých prázdnin.

Dirty Dancing - "Do you love me", "Love man" dance scene

16. prosince 2017 v 10:59 | tereza
Jo, jo, je to kýč a mnozí jím možná pohrdají, ale já vždycky milovala tyhle taneční scény!

La Vie est Belle, část 13.

15. prosince 2017 v 13:37 | tereza
Škola skončila a začaly prázdniny. Divné prázdniny. Celé městečko jako by se zahalilo do podivného, úzkostného, svíravého ticha. Na první pohled bylo všechno jako dřív (tedy pokud pomineme neustálou přítomnost německých vojáků a jejich náklaďáků a džípů) ale úzkost visela ve vzduchu. Ani páteční tancovačky, které tak milovala Adele se nekonaly. Etienne makal v pekařství jako šroub, protože zaměstnat další síly navíc nešlo, nebylo dost peněz a tak veškeríá práce přešla na Etienna a jeho maminku. Naučila ho dělat těsto, dělat chleba, housky a croissanty. Etienne se tak stal nechtěně a proti své vůli pekařstkým učněm. Brblal, nešlo mu to, těsto se mu neustále lepilo pod rukama a místo dalamánků a housek se mu zpočátku z těsta tvořily jen nějaké divné hroudy. Taky za to od otce schytal notnou řádku pohlavků a nádávek do nemehel. Naštěstí všechno zachraňovala maminka, která na něj byla milá a laskavá a neustále ho všemožně omlouvala. Nicméně dlužno říci, že Etiennovi to pomohlo hlavně v tom, že se navždycky ujistil, že pekařem rozhodně v životě být nechce a nebude. Jenže prozatím se nedalo nic dělat a musel dělat, co je potřeba.
Další změna byla v tom že odjela Jeanne. I s manželem. Měli v Itálii nějaké příbuzně a Jeannin manžel se rozhodl, že pro ně bude bezpečnější, když odjedou z Francie. Pravděpodobně v tom také sehráli roli podivné kšefty pana Maillota. Etienne ani nedostal příležitost se s Jeanne rozloučit, neboť její manžel jí byl pořád v patách a už nikam nejezdil. Sami už spolu nikdy nebyly a pravděpodobně ani nebudou. Když odjížděli, Etiennovi to nedalo a jako náhodou se projížděl na kole okolo náměstí. Jeanne měla na sobě elegantní fialkové šaty a vlasy se jí vlnily po zádech v elegantních loknách. Než nastoupila do auta, všimla si ho. Jejich oči se na okamžik setkaly a na tváři Jeanne se mihl letmý úsměv. Jemně kývla hlavou, ale jen nenápadně, aby si toho manžel nevšiml. Její úsměv byl smutný a trochu odevzdyný. Jako odsouzenec, který jde na smrt a ví, že už všechny možnosti dostat milost byly vyčerpány a nyní jež už smířen s osudem a jediné co mu zbývá je modlit se. Etiennovi se z toho úsměvu sevřelo srdce. Nikdy na ni nezapomene. Na její vstřícnost, nečekanou vášnivost, krásu a eleganci. Byla jeho první a na ono poprvé budeme vždycky vzpomínat. Nikdy v životě by si nepomyslel, že onou první se kterou se bude milovat bude právě Jeanne. Vdaná, o šest let starší dívka, která mu zůstane v srdci napořád, ale pro kterou nemohl nic udělat.

L. v. Beethoven - Měsíční sonáta

14. prosince 2017 v 20:06 | tereza

Alizee - Moi Lolita

13. prosince 2017 v 16:11 | tereza

La Vie est Belle, část 12.

12. prosince 2017 v 11:16 | tereza
Druhý den promluvil ke všem žákům ve třídě sám ředitel školy. Ujistil všechny žáky, že situace je klidná a že se nemají čeho obávat. "Tss, situace je klidná...město plný okupantů a my se nemusíme ničeho bát, to si snad dělá pr-" Paul chtěl přávě došeptat Etiennovi svou podnětnou myšlenku, když ho ředitel ostře zarazil. "Pane Lefevre!!! Nikdy není na vaše invektivy zvědavý! Nechtě si to laskavě až bude po škole a až dokončím svůj výklad."
Cestou ze školy se chtěl Etienne zastavit u paní Nadii, jenže dveře byly zavřené a okenice zabouchnuté. Sesednul z kola a namířil si to do zadní uličky. Jenže taky nic. Právě když už se chtěl otočit a sednout na kolo, objevila se u zadních dveří do penzionu ruka, hbitě ho vtáhla dovnitř a bleskurychgle za sebou zavřela dveře. Etienne se napřed trochu lekl, ale pak se na jeho tváři objevil úsměv, když si přivykl na tmu a poznal Ginette. "Pojď" řekla mu velitelsky a tahla ho zadním vchodem nahoru do pokoje. Etienne poslušně klusal za ní. Ginette vešla do pokojíku, zamkla ho a sedla si na postel. Etienne si sedl naproti ní na židli a chvíli se na ní díval než promluvil. "Jsou tu taky?"
"Myslíš ubytovaný? To si piš, nalezli jsem hned o víkendu. A ty nejvyšší šarže. Ten nadporučík se jmenuje Wolfling"
"Ten tlustej, co má trochu pleš?"
"Jo a ještě nějakej pár šarží a nějakej pobočník, takovej mladej chcápek, pořád mě svlíká očima, fakt z něj mám husí kůži. Teda jako oni se chovaj normálně, ale...prostě..jde mi z nich mráz po těle. Ale neboj, tedka tady nikdo není, oni naštěstí po snídani vypadnou a vrátěj se až na večeři. A Nadia je taky pryč, svezla se se starým Lefevrem pro zásoby a vrátí se taky až večer. Já se tady vždycky radši zamykam, když jsem tu sama." Etienne se trochu rozpačitě podíval na zem. "A...byl některej z nich tady?" Věděl, že je hloupé se ptát, ale žárlivost mu nedala.
"Cože?" optala se napřed trochu nechápavě Ginette.
"No, tady u tebe v pokoji."
"Ne, nebyl" řekla pevným, nicméně trochu dotčeným hlasem.
"A když sem nějakej bude chtít jít?
" nedal se Etienne.
Ginette si vzdychla, vstala, přešla až k Etiennovi a vzala si jeho hlavu do dlaní. "Lásko, to...to přece není tak jednoduchý. Víš, co dělám a víš co to obnáší. Já si nemůžu vybírát, ne ve svý situaci" naklonila se k němu a dlouze ho políbila. "Nebudem na to teď myslet, jo? Páni, ty máš úplně ledový ruce. Možná bys potřeboval trochu rozproudit krev" usmála se na něj mazlivě a rukou mu sjela trochu nž až k rozkroku. Etienne ale dnes neměl na podobné věci myšlenky, navíc měl pořád před sebou představu Ginetty s některým z vojáků a tuhle myšlenku pořád nemohl vytěsnit z hlavy. "Počkej Ginny, já tady nemůžu zůstat, slíbil jsem, že budu dneska doma brzo a budu pomáhat v krámě. Máme toho fakt moc. Vynahradíme si to jindy, jo ?" sliboval jí. Ginette trochu mrzutě nakrčila nosík. "Ale to je škoda, myslela jsem, že se zdržíš dýl, když jsme tu sami a nikdo nás neruší. Opravdu tolik pospícháš?" zkusila to ještě Ginette a začala si pohrávat s vázáním na živůtku.
Etienne trochu těžce polkl. Ginette rozhodně nebyla ve svádění žádný nováček, navíc byla tak půvabná. Rychle jí pomilovat snad není žádný zločin a kvůli půl hodině se snad doma nezblázní, ne? Cítil, jak jeho předsevzetí být doma brzo taje jako sníh na slunci, když mu Ginettiny jemné ruce zajely pod košili a začaly mu ji hbitě rozepínat.

Nakonec se zdržel skoro hodinu a když vycházel ze dveří byl ještě myšlenkami v Ginettině náruči. A protentokrát si ani nevšimnul mladého německého vojáka se slámovými vlasy, který ho opodál s úšklebkem pozoroval.

France Gall, Avant la Bagarre (1968)

12. prosince 2017 v 11:09 | tereza
Užívejte si předvánoční čas (a prosím v klidu a bez stresu!)Usmívající se

Heures Du Matin, J. Taieb

11. prosince 2017 v 14:44 | tereza
"Give me a few days of peace in your arms - I need it terribly. I´m ragged, worn exhausted. After that i can face the world."
Henry Miller.

Marina Anissina, Gwendal Peizerat, Original dance, 1998

11. prosince 2017 v 11:10 | tereza
Radost sledovatUsmívající se