La Vie est belle, část 1.

24. listopadu 2017 v 10:57 | tereza
Je to opravdu jen takový pokus, a ani sama nevím co z toho vyleze. Jinak s "Good times Bad times " budu určitě pokračovat, jen mi nikdy úplně nebaví psát jen jeden příběh, tak toto jen tak pro zpestření, ale jak říkám, sama úplně nevím co z toho bude a jestli vůbec něcoUsmívající se

Francie, 1940

Jeanne seděla u toaletního stolku a pročesávala si svoje husté vlasy, které jí v mohutných, oříškově hnědých kadeřích dopadaly až na ramena. Ve svých pětadvaceti byla na vrcholu krásy. Měla souměrné linie, trochu vystouplé lícní kosti, ale na ni to působilo vznešeně a trochu nepřístupně. Měla nádhernou postavu, kterou teď obepínala krátká, luxusní saténová košilka. Byla manželkou zástupce starosty a na luxus si potrpěla. Její manžel byl téměř o dvacet let starší než ona a není ani třeba dodávat , že to byl sňatek z rozume. Nemilovala ho a on to věděl. Ale potřeboval krásnou reprezentativní ženu, krásnou ozdobu a to Jeanne spňovala beze zbytku. Měli nádherný dům v centru města, její manžel výnosnou práci a nemohla si tak stěžovat. Ale nudila se. Zoufala. Děti neměli, proč, to zatím ani jeden z nich neměl odvahu zkoumat.
Jeanne si lehce vzdychla a nanesla si na ruce trochu krému. Vzápětí se ale její výraz změnil na spokojený úsměv, když se otočila za sebe. Na široké posteli spal na břiše devatenáctiletý mladík. Světle hnědé kučery mu lehce padaly přes obličej a byl až nebetyčně hezký. Jeanne se s ním před půl rokem náhodou srazila před pekárnou a to doslova. Nejdřív mu chtěla vynadat do nemehla ale pak se zadívala do jeho jako nebe modrých očí a byla ztracená. Byl hezký takovým tím klasickým způsobem, ale v jeho pohledu byla stopa upřímného, klukovského rošťáctví a měl ten nejupřímější úsměv jaký si vůbec uměla představit. Pekařství patřilo jeho rodičům, ale byl to jen malý krámek, nic moc. Pak se "náhodně" potkávali znovu a jelikož Jeanne chutnali jejich pekařské výrobky, rozhodla se že od nich bude pečivo odebírat. "Budeš nosit ráno a odpoledne paní Maillotové čerstvý pečivo. Bude teď od nás brát. Je to od nás docela daleko, ale asi jí naše zboží chutná. A pro nás to bude dobrá reklama. Tak alou, padej. A ne aby ses cestou někde flákal" zahřímal nerudný otec Pelletier na syna. Etienne, tak se totiž mladík jmenoval, byl zpočátku trochu naštvaný, protože to znamenalo značný úbytek jeho volného času, ale pak se mu znovu vybavilo setkání s Jeanne Maillatovou. Jak se na něho usmála, její tmavé, trochu posmutnělé oči a vybavil si i to, jak jeho pohled bezděky zabloudil trochu níž na její tělo a nohy. Byl celý rudý a bál se, že Jeanne pozná a vycítí jeho rozpaky.
S donáškou za Maillotovými chodil asi měsic než se to stalo. Pan Maillot byl tenkrát na týden mimo město a Etienne si tenkrát připadal jako postava z biografu. Mladíka svede bohatá znuděná panička. No jo, jenže on nebyl v biografu a tohle se teď dělo jemu a navíc si dovedl představit ten neskutečný průšvih, kdyby se to provalilo. "To by si u nás už nikdo nekoupil ani tvrdej chleba pro slepice" pomyslel si sarkasticky Etienne. Jenže...skončit to nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jeane byla.....nádherná, neskutečná, navíc mnohem zkušenější než on, nicméně učil se rychle a pilně a navíc se jí to evidentně, podle neklamných projevů, s ním ohromně líbilo. Byli nanejvýš opatrní. Jeanne vždycky dávala kuchařce volno, ale to i předtím, takže se nad tím nikdo nepozastavil. Pan Maillot jezdil mimo město často a upřímně, nikdy ho ani nenapadlo, že by mu jeho žena mohla být nevěrná. Vždycky se zamkli, nicméně Etienna občas v noci provázela noční můra, ve které se mu zdálo, že se Maillot vrátil nečekaně domů a přistihl je. Vždycky se vzbudil celý zpocený s jedinou myšlenkou. "Panebože, to bude průšvih!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama