Good times Bad times, část 9.

8. listopadu 2017 v 15:01 | tereza
Po delším šplhání jsme se konečně dostali k hradu, který nebyl tak malý, jak jsem si původně myslela. Díky končící sezoně jsme se tam procházeli úplně sami a místo mělo zvláštní, téměř magickou atmosféru starých časů. John tohle miloval a byl ve svém živlu. Malé dítě v hračkářství by nemohlo být štastnější. Procházeli jsme se hradem a John mi vysvětloval k čemu jaká místnost, hradba nebo hláska asi tak podle jeho názoru sloužila. Nakonec jsme vyšplhali až na hradby odkud byl krásný výhled do údolí. Drželi jsme se za ruce a smáli se, protože nám vítr neustále vmetával do obličeje naše vlasy a skoro nic jsme neviděli. Objala jsem ho, políbila a s hrdou obřadností prohlásila. "Díky sire Johne, že jste mne vysvobodil ze zajetí krutého sira Rolanda a uhájil náš hrad. K tomu Vám pochopitelně náleží mé srdce a všechno ostatní." naznačila jsem lehkou úklonu a podala mu ruku k políbení. Musela jsem se smát protože John měl opravdu tak trochu vzezření nějakého hezkého, mladého středověkého hejtmana a ihned se briskně vžil do své role. S co největší graciézností mi políbil ruku a se stejnou hrdosté prohlásil. "Má paní Catherine, přísáhám, že v jste v životě neviděla šťastnějšího člověka než jsem já. Budu Vám navěky sloužit a navěky Vám bude patřit mé srdce. " klekl si přede mě. "Dokud nás nerozdělí smrt" řekl vážně a sklonil pokorně hlavu. A pak se stalo něco zvláštního. Najednou se zvedl ještě silnější poryv větru a z blízkého křoví vyletělo hejno nějakých ptáků. Skoro jsem sebou trhla, protože jsem se polekala. Nikdy nezapomenu na divné, teskné,táhlé hučení větru tam na hradbách, když John řekl ta slova "dokud nás nerozdělí smrt". Měla jsem divný, nepříjemný pocit až mi přeběhl po zádech mráz. John si všiml mého polekaného výrazu. "Kate, co je? Ty ses lekla? To jsou jen nějací ptáci. Koukni, vylítly támhle ze křoví." konejšil mě John ale já se pořád vnitřně celá třásla a nevěděla jsem vlastně proč. Vždyť se nic nestalo, ne? "Pojď dolů, je tu hrozný vítr a je mi zima" řekla jsem neklidně a samu sebe jksem slyšela jak se třese hlas.
Sešli jsme dolů a ještě chvíli jsme se procházeli po hradu. Nepříjemný pocit zmizel a cítila jsem se už líp. Opustili jsme hrad a vydali se dolů do údolí. "Měli by tu bý nějaký chatky" informoval mě John a sotva to dořekl, na louce se vynořilo několik menších, dřevěných domků a jeden větší, kde nejspíš bydlel nějaký sprvce. "Slyšel jsem od Dannyho, že ty chatky tady pronajímají přes noc a je tam uvnitř i krb, takže je to možný tam být i když už je větší zima. Sešli jsme k té větší chatce a John zaklepal na dveře. Otevřel nám postarší, vousatý, robustní chlapík v tílku a s pivním břichem, který se na nás tázavě zadíval. "Promiňte, vy jste správce? My jsme slyšeli že tady ty chatky pronajímáte, my by jsme tady chtěli zůstat na jednu noc, tak....kdyby to bylo možný" Správce se na nás nejdřív díval s lehce nevěřícným výrazem, jako by vůbec nechápal, kde jsme se tu teď na podzim, mimo sezónu ocitli ale pak se přece jen vzpamatoval. "Jo, můžete to mít na noc, ale bude tam svinská zima. Než se Vám to tam roztopí, tak bude ráno" zabručel. John se ušklíbl a nasadil lehce škádlivý, lišácký tón. "No, my už se nějak zahřejem". Kopla jsem ho zezadu do nohy, protože jsem neměla úplně ráda podobné narážky před cizími lidmi. Správci se ale poprvé zalesklo v očích mírné pobavení. "No, já ti to věřím, , já byl taky mladej, ale aby jste to neodnesli zápalem plic...no, i když....co je mi po tom, že?" mávl rukou odevzdaně a šel nám pro klíče.
Chatkly byly malé, ale všechno potřebné v nich bylo, dokonce i něco navíc v podobě postaršího gramofonu vedle kterého leželo pár bluesových a jazzových desek. John šel se správcem pro dříví na krb a já nám zatím vybalila něco k jídlu. Večer plynul příjemně a rychle. Najedli jsme se a pak jsme líně a unaveně natáhli na postel a trochu jsme si zdřímli. Když jsem se vzbudila, bylo asi devět a venku byla už tma. Místnost se topila ve klidu, slyšet bylo jen práskání svíček. John spal na boku a tiše oddechoval. Měl přitom vždycky tak neuvěřitelně pokojný a klidný výraz a všimla jsem si jak mladě vypadá, skoro jako malý kluk. Jenže spát se mi nechtělo a tak jsem se rozhodla ho trochu vyrušit z jeho klidu. Našla jsem jednu bluesovou desku a pustila gramofon. Jen lehce tiše, ale přesto tak aby to bylo slyšet. Sundala jsem si svetr a kalhoty a zůstala jen v zapínací kostkované košili. Začala jsem lehce tančit do rytmu a pohupovat se v bocích. Napřed jsem tím chtěla Johna vzbudit a trochu se pobavit lehkým sváděním, ale hudba mě jako kouzlem dokonale ovládla, zavřela jsem oči a nechala se unášet línou a jemnou melodií. Čas jakoby se zastavil. Když jsem po chvilce oči lehce otevřela, všimla jsem si, že John už nespí a lehce pobaveně mě pozoruje. Dotančila jsem až k posteli a ukazováčkem ho lehce vybídla. "Pojď ke mě" řekla jsem, jak nejsvůdněji jsem uměla. John se zasmál. "Víš, že mi to moc nejde" protestoval. Lhal, věděla jsem, že tancovat umí na kluka velmi slušně a v soukromí našeho bytu mu to šlo obzvlášť dobře. Přitáhla jsem ho k sobě a začali jsme se oba lehce vlnit do rytmu. Všimla jsem si, že i on po chvilce zavřel oči a unášel se hudbou podobně jako já. Muzikanta v sobě nezapřel a hudbu dokázal vnímat se stejnou intenzitou a silou jako já. Bylo to ohromně vzrušující a ne jen po té sexuální stránce, ale zejména té citové. Jako bychom v tu chvíli byly opravdu jen jeden. Jedno tělo, jedna duše. Bylo jasné, že jsme netančili dlouho a ani v té košili jsem se zas tak dlouho neohřála, protože za malou chvilku už ležela na podlaze.

Byl to jeden z večerů, na které jsem nikdy nezapoměla. V noci jsme toho příliš nenaspali, spíše jsme se jí promilovali až k ránu. Bylo to jiné než doma. Tady jsme na sebe měli tolik času, kolik jsme chtěli a taky jsme toho náležitě využili. Když jsem se ráno vzbudila, příšerně mě bolelo za krkem a zjistila jsem, že ležím podivně zkroucená Johnovi na zádech. Přikrývka byla někde na zemi a polštáře na druhém konci postele, než by měli být. Přestože už krb dávno vyhasl, všimla jsem , že má John vlasy úplně slepené potem a já na tom nebyla o nic líp. Trochu jsem se zasmála. Chovali jsme se jako bychom spolu chodili týden a ne dva roky. Když jsem vstala, abych si odskočila, trochu jsem se zapotácela. No, to bude zajímavé, pomyslela jsem si. Abych na to nádraží vůbec byla schopná dojít. Když jsem se z toalety vrátila, John byl pořád v neměné pozici a tak jsem se rozhodla, že lenošení už bylo dost. "Vstávej" lehce jsem ho dloubla do zad, ale vzápětí ho políbila do vlasů, abych dala najevo, že to s tou razancí nemyslím tak vážně. "Mhmmmmpf" ozvalo se zpoza polštáře. Zvedla jsem oči v sloup a vytrhla mu polštář z rukou. "Vstávej, už je dávno den. Je skoro deset a já vůbec nevím v kolik ten vlak jede, aby jsme se tady odsud vůbec dostali." John konečně zvedl hlavu a usmál se na mě. "A tobě by to vadilo?"
"Co?"
"No, že by jsme se odsud nedostali"
"Zítra mám trénink"
"A my zkoušíme ty nový písničky"
"Ty co chcete dát na desku?" zajímala jsem se.
"Jo, když budou dobře nazkoušený a když se nám budou líbit. Příští pátek máme poslední koncert, než začnem nahrávat"
"A pak Skotsko" trochu jsem vzdychla. Nechtěla jsem na to myslet. Neměla jsem ráda, když jeli na turné. Stokrát jsem si říkala, ať to nechám být, ale stejně mi to nikdy nedalo, a já se každou noc užírala představami, jestli spí sám nebo s nějakou jinou. Znovu jsem si lehla a trochu jsem se stočila do klubíčka. John se k mě otočil a začal mě zlehka líbat na krk a pak na rameno. "Nech mě" odstrčila jsem ho trochu nevrleji než jsem měla původně v úmyslu. John se převalil zpět na záda. a lehce vzdychl. ůCo to vadí?"
"Nic, jen...jen jsem po noci utahaná a za chvíli by jsme měli vyrazir." mlžila jsem.
"Vadí ti, že jedem pryč? Vždyť ty jsi taky každou chvíli někde na zájezdu. Nikdy jsem neřekl ani slovo, protože vím, jak tancování miluješ a nemůžeš bez něj bejt. Stejně tak jako já miluju hraní. Myslel jsem..." trochu vzdychl. "Myslel jsem, že to cítíme stejně."
"Ale...v tom to přece není"
"Tak v čem?" naléhal na mě.
"Johne, prosím, já to teď nechci řešit."
"A kdy? Nikdy se k ničemu nedostaneme, nikdy nic neřekneš, jen se tváříš naštvaně" nečekaně vybuchl John.
Nevydržela jsem to, naštvaně jsem se posadila a zadívala jsem přímo na něj. "Fajn, tak chceš vědět co mi vadí? Vadí mi všechny ty holky co se kolem tebe motají, a nejen motají. Já nejsem pitomá, Johne, myslíš si, že o nich nevím, že nevím, že jsi mě podváděl a že to nebylo jen jednou? Dovedeš si vůbec představit, jak strašně to bolí? Pořád říkáš, že mě miluješ, ale....tak proč to děláš" hlas se mi zlomil a nemohla jsem už mluvit. Něchtěla jsem se rozbrečet, vážně, chtěla jsem být hrdá a naštvaná. Hrdě naštvaná. Ale jediné, co se mi povedlo bylo, že jsem se rozbrečela jako malá holka. Brečela jsem a brečela nešlo to zastavvit. Cítila jsem, jak si mě John přitáhl k sobě do náruče, hladil mě a kolébal a najednou jsem kromě svých slz ucítila i ty jeho. "Promiň, promiň mi to všechno" šeptal mi a já neuměla nic jiného, než se k němu přitisknout ještě blíž. Ano, asi jsem byla příliš slabá a milovala až příliš moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama