Good times bad times, část 8.

6. listopadu 2017 v 15:22 | tereza
Danny nám nakonec auto nepůjčil. Ani nemohl, protože mu před týdnem kleklo a měl ho ještě pořád v opravě. Když mi to John oznámil, chvíli jsme se na sebe trochu bezradně dívali a pak ticho přerušil John. "Co vlak?" zeptal se opatrně. Věděl, že vlaky rozhodně nepatří k mým oblíbeným dopravním prostředků. Už jako malé holce se mi v nich dělalo špatně a bylo mi na zvracení. Polkla jsem a hrdě a nebojácně vztyčila hlavu. "Tak jo. Zkusíme to"
Spakovali jsme se překvapivě rychle, vzala jsem si jen menší batoh s věcmi na přespání a John udělal totéž. Moc věcí určených na výlet jsem doma neměla a tak jsem se nakonec rozhodla pro tlustý svetr a manšestrové láclače. Tedy, když jsem se na sebe prvně podívala do zrcadla, málem jsem vyprskla smíchy, ale John mi vzápětí v rychlosti vlepil pusu na tvář se slovy. "Vypadáš roztomile", čemuž jsem se nevěřícně ušklíbla. Bylo mi úplně jasné, že si ze mě utahuje ale já měla tohle špičkování mezi námi ráda.

Vlak nám jel za půl hodiny, jak jsme zjistili z jízdního řádu a tak jsme si zatím koupili něco k jídlu. Cestu jsem nakonec zvládala jakž takž, i když jsem většinu času trávila s hlavou ven z okna vlaku abych potlačila stále vzrůstající nevolnost. John mi konejšivě hladil po zádech a každé dvě minuty se mi ptal jestli mi není blbě. Díky čerstvému vzduchu z okna jsem to nakonec zvládla bez větší újmy na svém žaludku a asi po hodině a půl jízdy mi John oznámil, že budeme příští stanici vystupovat. Vyskočili jsme na venkovském nádražíčku a vydali se dolů do údolí. Musela jsem uznat, že je tam nádherně. Údolím se vinuly lesní cesty a listí už začalo krásně žloutnout a hrát všemi barvami. Začala jsem se v tlustém svetru potit, protože slunce svítilo jako zběsilé. John to měl snažší. Měl na sobě tričko, hnědé manšestráky a lehčí zelenou bundu do pasu, takže mu stačilo si jí jen sundat a být jen tričku. "Sakra, to je vedro" postěžovala jsem si s funěním.
"Neboj, půjdem teď výš do lesa a v lese už je teď chladno."
"A kam vlastně jdeme?" zajímala jsem se zvědavě.
"Je tam takový menší hrad, a je tam nádherná vyhlídka do údolí. "zastavil se, abych ho dohnala. "Makej, makej, vepříku. Jauuuuu" ozval se ublíženě John poté co mu ode mě přistál lepanec za ucho.
"Aha, hrad" zvedla jsem oči v sloup. "No, to by mě vážně ve snu nenapadlo". Věděla jsem dobře o Johnově neutuchající zálibě ve starých časech a středověku, takže co jiného mohlo asi za jeho výletem stát, že? Ale nezlobila jsem se. Byl nádherný, užívala jsem si slunečních paprsků a Johna. Po delší době jsme měli čas jen pro sebe, byli jsme spolu a to bylo nejdůležitější. Navzdoru apokalyptickým předpovědím mé matky jsme byli stále spolu a to už celé dva roky. Samozřejmě, nebyla to vždycky idylka, byly tu věci se kterými jsem se stále těžko smiřovala, zejména jeho zálety na turné, ale....přesto jsem ho milovala a upřímně, ani ve snu jsem si nedokázala představit, že bych byla s někým jiným, že by se mě dotýkal, že by mě objímal někdo jiný. Při té představě jsem se až otřásla. "Ty jsi ztracenej případ" konstatovala kdysi Celine. Asi ano, asi jsem byla ztracená, ale zatím mi to ani v nejmenším nevadilo, a koneckonců...byla to cesta, kterou jsem si zvolila dobrovolně.

Měla jsem teď pár dní ze školy volna, teď budu mít trochu míň času, takže další kapitola a pokračování výletu Kate a Johna bude nejspíš až někdy v půlce týdne, nebo až koncem, ale snažím se přispívat pravidelně, takže když tu nebude tohle, tak jsem určitě hodím něco jiného, třeba nějakou recenzi na knížku. Zdravím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama