Good times Bad times, část 6.

3. listopadu 2017 v 15:17 | tereza
Vešla jsem do menšího, byť notně zalidněného klubu a rozhlížela se zvědavě kolem. V tom mumraji jsem vyhlížela Johna, nebo alespoň někoho z kluků. Kapela hrála jeden z posledních koncertů tady na okraji Londýna a pak se po Vánocích vydají na menší šňůru po Irsku. V dohledu byla i možnost vydat se v létě do Ameriky. Věděla jsem, že je to jeden z jejich cílů a snů a tak jsem jim pochopitelně držela pěsti. John hrál na kytaru, akustickou i elektrickou, jejich repertoár byl různý od rocku, blues, ale prokládali to často i folkem. John byl z muzikantské rodiny, jeho mladší sestra Lucy, bylo jí dvanáct a něco (která svého brášku až nekriticky zbožňovala) hrála výborně na piano a vyhrávala řadu školních soutěží a dlužno říct, že na žádné z nich John nechyběl. Johnovi rodiče se rozvedli, když byl ještě dospívající kluk a věděla jsem, že ho to hodně zasáhlo. Od té doby žili na kraji Londýna v malé a klidné čtvrti sami s maminkou a mladší sestrou. Věděla jsem, že peněz nemají moc, ale Johnova maminka vždycky uškudlila tolik, aby mohla své dceři zaplatit hodiny klavíru. John si naštěstí už vydělával sám. Johnova maminka byla neskutešně laskavá a obětavá paní, která své děti milovala a řekla bych že někdy až příliš rozmazlovala. Obzvláště Johna, který byl pro ní vším. Ale chápala jsem ji. Moc toho v životě neměla a tak se upnula na své děti. Myslím že mě měla ráda, ale někdy byla starostlivá snad až příliš. Jednou mě dokonce tiše nabádala, abychom s miminkem ještě počkali a ať v tomhle směru hlavně nespoléhám na mužské. Když jsem se na ní nechápavě zadívala, pošeptala mi, že zná pár rad, jak to udělat, abych, "do toho nespadla". V duchu jsem se trochu pousmála nad její staromódností a ujistila ji, rudé barvě v obličeji jsem se tedy neubránila, že ano, že si určitě vím rady a ať je v tomhle ohledu bez starostí. Přišlo mi to trochu trapné, rozebírat tohle s Johnovou maminkou, ale ona to nikdy nemyslela zle, jen měla o nás starost.

Klub byl téměř přeplněný a už teď v něm byl těžký dusivý vzduch vyplněný pivem, potem, pachem z cigaret a jiných omamných látek. Kluci v loňském roce už hráli i v mnohem větších sálech a před daleko větším množstvím lidí, ale přesto měli tyhle malé kluby v oblibě - prý právě pro jejich atmosféru a také proto, že byli publiku mnohem blíž. Upřímně, já se v pobytu v podobných zařízeních příliš nevyžívala, ale pochopitelně jsem nikdy nemohla chybět na žádném koncertě. Vždycky mě trochu dojalo a musím říct i lichotilo, když jsem si všimla, že mě John vždycky hledá očima, jestli tam jsem. Málokdy jsem je sledovala ze zákulisí nebo ze strany scény, vždycky jsem dávala přednost tomu být mezi normálními diváky a vidět je na scéně, ne se celý koncert koukat na jejich záda. Koncert ještě nezačal a kluci byli různě "rozesetí" po klubu a bavili se se svými známými a kamarády. Johna jsem nikde neviděla, ale zato jsem zahlédla Dannyho, jak se baví s nějakým o něco starším kníratým chlapíkem. Danny si mě všiml a zamával na mě. Rychle hovor ukončil a začal se prodírat směrem ke mě. "Čau, sakra, tobě to sekne." lichotil mi Danny. Měla jsem na sobě nové, růžovo-zelenkavé minišaty a k tomu vysoké hnědé kozačky. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a ty mi v lehce točených vlnách padala na záda. "Ahoj, prosím tě nevíš kde je John, hledám ho už asi deset minut. Ale je tady strašně narváno, takže skoro nic nevidím" připustila jsem.
"Jo, někde tady byl...támhle...je." klesl trochu hlasem Danny, když si uvědomil, že mě na to, kde je teď zrovna John asi neměl příliš upozorňovat. Napřed jsem ho neviděla, ale pak se rozestoupilo pár lidí a já ho uviděla v družném hovoru s menší, dlužno říct dost hezkou dlouhovlasou blondýnkou. John jí něco vykládal s pobaveným úsměvem a holka se slibně uculovala a přitom si rádoby svůdně neustále natáčela na prst své zlatavé vlasy. Měla jsem v tu chvíli naprosto neodolatelnou chuť dát jí jednu do zubů, ale pochopitelně jsem se ovládla. Nicméně jsem vzápětí ucítila u srdce bolestivé bodnutí, jakoby by mi tam někdo vtrazil nůž. Byl to divný pocit vidět Johna s někým jiným, vidět ho jak se usmívá, zjevně s ní flirtuje. Ten pohled jsem znala, ale tentokrát nepatřil mě. Byl to zvláštní pocit, který nedokážu přesně popsat. Pocit zrady, že podobný pohled najednou už nepatří jen mě, ale i dalším. Možná pro něj neznamenám o nic víc než tahle holka, blesklo mi hlavou. byla jsem zmatená a motala se mi hlava. Měla jsem sto chutí se sebrat a odejít pryč. Najednou jsem ztratila veškerou náladu a chtěla jsem být sama. Ale přesto jsem se, jakoby proti své vůli vydala směrem k Johnovi a té holce. Všiml si mě, až když jsem přišla skoro až k němu. Zdál se trochu překvapený, ale ne zas tak moc. "Ahoj lásko" řekl klidným tónem a políbil mě. "Jo, ehm, tohle je Holly, jedna známá, ale docela dlouho jsme se neviděli. Holly, tohle je Kate, moje přítelkyně. " představil nás s úsměvem John. Působil naprosto klidně, vyrovnaně, usměvavě. Jediné co se mi v tu chvíli honilo hlavou bylo, jak dlouho se znají a jak moc "známá" to je. Nicméně Holly se na mě obrátila s rozzářeným úsměvem a napřaženou rukou. "Ahoj, páni, nikdy bych nevěřila, že mi John někdy představí svoji přítelkyni. Teda...ehm, myslím jako, že na škole nebyl zrovna stáej typ" nervózně se zasmála. Nevěděla jsem, co bych na tohle asi tak měla odpovědět a tak jsem tam chvíli jen tak trapně stáli. "No, tak, my se rozloučímě, promiň Holly, ale my budem za chvíli začínat, tak..." hodil John omluvně rukou směrem k pódiu.
"Jo, jasně, chápu, musíš se připravit. Tak...držím palce." pak se obrátila směrem ke mě. "Ráda jsem tě poznala Kate"
"Já tebe taky" vysoukala jsem ze sebe. Musela jsem sebekriticky přiznat, že je vlastně docela milá, i když jsem pořád nevěděla, co si o tom mám myslet.
"Tak jdme?" vytrhl mě ze zamyšlení John. "Chceš jít s náma ještě dozadu nebo tu zůstaneš?" zeptal se mě.
"Ne, já myslým , že už tu zůstanu" chabě jsem se na něj usmála a šla si sednout někam dozadu. Koncert byl skvělý ale přiznám se, že jsem si ho příluš neužila a ani ho moc nevnímala. Kluci dokonce dvakrát přidávali a diváci je vůbec nechtěli pustit z pódia. Po koncertě chtěli všichni ještě zůstat a probrat uplynulou show, ale já se chtěla už vrátit domů. Neměla jsem náladu a byla jsem naštvaná. Uvědomovala jsem si, že se chovám jako hloupá žárlivá hysterka a vlastně jsem samu sebe moc nepoznávala. Tohle jsem nebyla já. Ta vždycky milá, poslušná Kate, který vždycky udělá co se po ní chce a nikdy nedělá problémy, nežárlí, nekřičí a nedělá hysterické scény.
"Co je ti?" pošeptal mi John, když jsme byli ještě v klubu. "Nic, jen jsem hrozně utahaná a bolí mě hlava". Při vší naštvanosti, jsem se v duchu musela ušklíbnout nad svou výmluvou. Panebože, bolí mě hlava....ta nejtypičtější ženská výmluva. Byla jsem vždycky na sebe tak hrdá, že já ji nikdy nepoužívala.

Cestou domů jsme spolu skoro nepromluvily. John po mě neustále házel okem, ale já se sveřepě a zaťatě dívala před sebe. Když jsme byli konečně doma a John si vybaloval kytaru z pouzdra, už jsem to nevydržela a zvědavost a žárlivost mě přece jen zmohla. "Ty....ty tu holku znáš dlouho?"
John zvedl hlavu od kytary a tázavě se na mě podíval. "Jakou holku? jo, ty myslíš Holly? No, známe se ze školy, takže je to nějakej ten pátek"
"kamarádili jste se spolu?" zeptala jsem se nevinně.
John si lehce vzdychl a zvedl oči v sloup. "Jo, tak fajn, chvíli jsme spolu chodili pokud tě to tak strašně zajímá, ale sakra bylo to na škole, tak to bylo prostě takový.....nevinný" vysvětloval mi trpělivě.
"Jak nevinný?"
"Tak jak to říkám. Panebože, tys taky brala tak vážně kluky se kterýma jsi na škole chodila?"
"Spali jste spolu?"
"O co ti jde? Ježíš, tak jsem potkal holku ze školy, normálně jsme spolu prohodili pár slov, probůh, co je na tom tak strašnýho. Sakra co je s tebou, Kate? Nikdy si taková nebyla"
"Neodpověděl si mi na otázku"
"Jo, spali, spokojená? Já byl její první, ona moje první nebyla. Chceš ještě vědět nějaký bližší detaily?" vyjel na mě John. Trochu jsem couvla, protože jsem si uvědomila, že to bylo vlastně poprvé za celé dva roky, co jsem ho viděla opravdu naštvaného a vzteklého. Zdálo se to najednou až neuvěřitelné. John nikdy nebyl typ na hádky. Měl přirozenou, naprosto dobráckou a veselou povahu a prostě se neuměl hádat. Až doteď a zjistila jsem, že mu to najednou jde docela dobře.
Sesula jsem se do křesla a najednou jsem se cítila totálně unavená a vyčerpaná. "Já nevím....bolelo mě to, Johne"
John nechal kytaru, klekl si přede před křeslo a něžně mi odrhnul neposlušný pramen z čela. "Miluju tě. Nikdy, nikdy za celej život bych ti nechtěl ublížit, Kate. Věř mi" Díval se na mě tak, že v tu chvíli bych snad byla schopná mu odpustit úplně cokoliv. Usmála jsem se protože v té hnědé košili a hnědými vlasy na ramena a lítostivým výrazem vypadal jako hezký, středověký zemanský synek prosící na kolenou o odpuštění svou dámu. Ne, nadarmo John hltal středověk. Položil si ospale hlavu do mého klína a zazíval. "Páni, takže ty už nehodláš pokračovat v naší krásně rozjeté hádce?" zeptala jsem se ho škádlivě.
"Ne" odvětil ospale. "Leda až ráno. Ale to budu doufat, že si to přes noc rozmyslíš a budeme pokračovat v něčem úplně jiném než je hádka"

Tak. Doufám, že se případným čtenářům kapitola líbila a kdyby jste měli chuť klidně mi dejte vědět, jestli se Vám to líbí, nebo třeba případně jak by se třeba měl příběh rozvíjet, nebo co se Vám líbí nebo naopak nelíbí. Budu určitě moc ráda za každé typy či rady. Krásný víkend!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama