Good times Bad Times, část 5.

1. listopadu 2017 v 11:02 | tereza
"Mhmmm, Johne...já musím za chvíli vstávat na trénink a ještě si musím dát sprchu, umýt si hlavu a namalovat se" protestovala jsem ospale, když jsem v polospánku cítila, jak mi Johnovy ruce zajely pod mojí krátkou noční košilku a líně mi hladily ňadra. John si přesunul svojí hlavu na moje břicho, začal ho pokrývat jemnými polibky a přitom zamumlal. "Fajn nápad, taky se potřebuju vysprchovat" a lišácky na mě zvedl hlavu. Nemohla jsem se ubránit lehkému úsměvu a odhrnula mu z čela spadlou loknu jeho tmavě hnědých vlasu. "Ne, já se s tebou sprchovat nebudu.... a potom co se stalo minule už vůbec ne." opáčila jsem vzdorovitě. John si znovu položil hlavu na moje břicho, ovšem tenkokrát se mu hlava otřásala smíchem, nejspíše při vzpomínce na naše tehdejší raní extempore. Pokoušeli jsme se tenkrát napodobit vášnivé scény odehrávající se ve sprše, nejspíše pod vlivem tehdejších italských filmů, avšak vůbec jsme nevzali v potaz velikost našeho sprchového koutu a také to, že jsme tam měli jen jakýsi dlaždicový odtok, který příšerně klouzal a my po chvíli naprosto neromanticky a dlužno říct naprosto neesteticky skončili na zemi na zadku (na kterých jsme pak oba měli obrovské modřiny), div jsme si na mokrých dlaždičkách nerozrazily hlavy. Oba jsme tenkrát dostaly záchvat smíchu a bylo po vášni. Nicméně to byla jedna z věcí, kterou jsem na Johnovi milovala a oceňovala nejvíc. Nebyl nafrněný, miloval humor a vždycky si dokázal udělat legraci sám ze sebe.
"Fajn, takže bude bezpečnější, když zůstaneme tady v posteli" řekl rezolutně a ještě s větší rezolutností mi jedním pohybem sundal košilii

Pochopitelně, že jsem na trénink přišla pozdě a dostala jsem vynadáno, protože na mě všichni museli čekat. Ale tanec jsem milovala už od školy a také už od školy jsem na něj pravidelně docházela. Napřed jsem to jako malá zkoušela s klasickým baletem, ale po čase jsem zjistila, že mi modernější tanec vyhovuje víc. V hudbe jsem se, podobně jako John, dokázala úplně ztratit. Najednou byly všechny denní trable a starosti pryč a já vnímala jen hudbu, tóny, sebemenší záchvěvy. Pro mne tanec představoval jeden z nejkrásnějších uměleckých projevů. Milovala jsem klasickou hudbu - Prokofjeva, Händela, Debussyho a občas jsem si doma pustila gramofon a tančila po pokoji právě na tyto melodie. John se na mě občas díval a já se zas nemohla vynadívat na to, jakým způsobem mě pozoroval. Možná to zní přehnaně a hloupě, ale v tom pohledu jakoby byla všechna láska světa. V tu chvíli jsem cítila, věděla, že mě miluje a že Danny měl pravdu. Na čem vlastně záleží? Co je pro mě důležité? To že se na turné vyspal s pár holkama? Jak dlouho s nimi byl? Hodinu? Dvě? A jak dlouho je se mnou? Jsou pro mě ony tak důležité, abych si myšlenkami na ně zanášela hlavu? Tohle všechno vám říká rozum, ale srdce a city někdy přece jen mluví jinak. Kdyby tě opravdu miloval dělal by ti tyhle věci? Podváděl by tě? To je pro něj opravdu tak důležitých těch pár chvilek, že se bez nich nedokáže obejít? Nevěděla jsem a neznala jsem odpovědi. V tomhle jsem vždy pochybovala a vždy zůstala rozpolcená.

"Láska je silnější než smrt a mocnější než všechen strach z ní. Život je možné prožít jen díky lásce."
I. S. Turgeňev
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama