Good times Bad times, část 12.

19. listopadu 2017 v 14:46 | tereza
Nakonec se večer opravdu vydařil. Už dlouho jsem se necítila tak šťastná a v pohodě jako tehdy v klubu. Po našem malém "povyražení" v šatně, jsme si šli s Johnem sednout na bar. Dali jsme si pivo a John potkal nějaké známé, kluka s holkou se kterými jsme si chvíli uvolněně povídali. Taky za ním přišlo pár lidí pro podpis, což ho viditelně trochu zaskočilo, ale viděla jsem na něm, že nikoli nepříjemně. Holky se tentokrát od něj drželi v uctivé vzdálenosti a bylo mi jasné, že je to kvůli tomu, že jsem tam s ním byla já. Za nějakou dobu se přišourali i Steve, Danny a Mike, Johnovi spoluhráči a všichni jsme se výtečně bavili...no, bavili, dalo by se říst že jsme se totálně zlískali, navíc po nějaké době Steve vytáhl jointa a hodil hlavou směrem k východu. Zvedla jsem se já a Danny, Mike s Johnem byli v živém hovoru a oba zavrtěli hlavou, že nejdou. Naše malá skupinka se usadila na malé lavičce stranou od klubu a od lidí a dali jsme se do hulení. Cítila jsem se příjemně uvolněná, i když se mi trochu motala hlava. Chvíli jsem jen zírala do blba a pak jsem důležitě pronesla směrem k Dannymu. "Máš rozvázanou tkaničku. Myslíš si, že jsem úplně blbá, když mu odpouštím všechny ty děvky? TaK jsem? Jsem blbá?" spustila jsem s hlavou obrácenou k Dannymu.
"Kate!"
"Co jako? Co si vlastně o mě povídáte?" vyjela jsem na oba.
"No, víš Kate, my se většinou bavíme o jinejch věcech. Tebe a Johna zrovna moc nerozebíráme, to mi věř" uchechtl se Steve.
"Jo? Tak o čem se prosím tě v tom studiu celý ty hodiny bavíte? Já s Johnem jsme přece úchvatný téma k dlouhejm hovorům, ne?" blábolila jsem.
"Heleď, nechceš jít už dovnitř? John už se asi po tobě začně shánět."
"Ten? Fakt myslíš že by mě tak postrádal?"
"Proč se pořád tak shazuješ? Jseš nádherná holka a John...John tě zbožňuje, to mi fakt věř" řekl tiše Danny a prohlížel si důležitě špičky svých bot.
Chvíli jsme tiše seděli a bylo to docela příjemné, jen tak sedět a oddávat se každý svým myšlenkám.

Oba jsme s Johnem pili a tak jsme šli pěšky. Bylo chladno a tak jsme se choulili do kabátů a k hlavně k sobě. Byly to hlavně tyhle chvíle, které jsem si chtěla navždycky vrýt do paměti, chvíle, kdy jsme byly jen my dva a nic jiného z okolí jsme nevnímali a nezajímalo nás. A také nám nic a nikdo nemohl ublížit. Nikdy jsem nebyla typ který by měl hromadu kamarádek, měla jsem vlastně jen Celine a pak spoustu známých ale přátelé to nebyly. S rodiči jako bych nikdy nenašla společnou řeč, jejich svět a ten můj jako by byly od sebe vzdálení tisíce světelných let. A od té doby, co jsem se seznámila s Johnem se tahle propast ještě více prohloubila. John nebyl jen můj přítel, milenec, ale mimo jiné také můj nejlepší kamarád. Byly dny, kdy jsme spolu jen tak seděli v křesle, pouštěli si hudbu a jen tak si povídali o blbostech, na co půjdem do kina, jaké herce máme rádi, luštili jsme spolu křížovky, kočkovali se, chodili spolu tancovat. Asi se tomu říká spřízněné duše. Zní to jako hloupé klišé, ale já to vždycky tak cítila. Že on je ta ztracená polovina, kterou snad každý člověk hledá a já přes to všechno cítila vděčnost, štěstí i radost z pocitu, že já tu svou půlku našla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama