Good times Bad times, část 11.

13. listopadu 2017 v 11:43 | tereza
Stála jsem až vzadu v klubu a stále nevěděla, jestli se mám obrátit a odejít. Kluci hráli svůj poslední koncert před nahráváním desky a před odjezdem na kratšíˇturné do Skotska. Nechtěla jsem jít. Ještě v sedm večer jsem seděla doma, pevně odhodlaná nejít. Dlouho mi to nevydrželo. V půl osmé jsem se oblékla a vyrazila. Věděla jsem že tam bude plno lidí a počítala jsem s tím že se schovám až někde vzadu, aby mě John neviděl. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem tam, že jsem ho chtěla vidět hrát. Pořád jsem byla naštvaná, doma jsme spolu skoro nepromluvili, ale zároveň jsem strašně toužila vidět ho hrát.
Plán se mi zatím dařil. Podle očekávání bylo narváno a tak jsem se snadno schovala za lidmi až úplně vzadu. Koncert byl jako vždycky skvělý, kluci si dali záležet, aby se s díváky rozloučili jak se patří, alespoň pro tuto chvíli. Dannyho jsem poslouchala ráda, měl moc hezký hlas a ještě raději jsem se vždycky dívala na Johna. Skoro vždycky hrál se zavřenýma očima, vůbec se nedíval na struny. Tohle jsem u muzikantů nikdy nechápala. "Ty se přece taky nedíváš na nohy, když tancuješ," smál se mi kdysi John. Působil vážně a soustředěně, ale když hráli nějakou rychlejší, svižnější věc, ožil a dokonce se i díval do publika a na jeho tváři se vždycky rozlil rošťácký, totálně spokojený výraz děcka před rozsvíceným vánočním stromkem. Před koncem koncertu, se najednou kluci vyměnili a John se i s kytarou postavil před mikrofon, což bylo nezvyklé. Občas John a Danny zpívali nějaký duet, nebo dělal John "backing vocals", ale sám zpíval John jen málokdy. Trochu nejistě se rozhlédl po divácích a nastavil si mikrofon na svou výšku. Trochu si odkašlal. "Ehm....ahoj, všichni jsme moc rádi, že jste přišli, bylo to vážně moc skvělý. Jak už Danny na začátku říkal, budem nahrávat desku a pak jedem na menší turné po Skotsku, takže se teď asi delší dobu neuvidíme, nicméně....slibujem že po novým roce, nejspíš v únoru máme zase pár datumů tady v Cave, takže Vás rádi zase všechny uvidíme. Následující písničku jsem složil fakt před pár dny, takže je to hodně čerstvá věc a ještě nevíme, jestli z ní vůbec něco bude a jestli se někam dostane nebo ne. Takže mi fakt odpustte, pokud to bude znít trochu no...." John se trochu nervózně zasmál a pár diváků v publiku s ním. "trochu amatérsky, ale tuhle písničku bych chtěl věnovat jedný úžasný, tvrdohlavý holce, která má tu neuvěřitelnou kuráž, že to se mnou vydržela už dva roky. Miluju tě, Kate, ať si kde jsi." Byla jsem jako přibitá k podlaze a ještě víc jsem se schovala za mladý pár za mnou. Nemohla jsem věřit vlastním uším, protože John obvykle náš vztah nikde nevytruboval a rozhodně ne takhle veřejně. Ne, že by se se mnou tajil to vůbec ne, taky nebyl důvod, tak slavní zase nebyli, normálně jsem spolu všude chodili, vodili se za ruce, ale rozhodně mi ještě nikdy nevěnoval písničku a neříkal přede všemi, že mě miluje. Lhala bych a byla bych nebytyčný pokrytec, kdybych řekla, že mě to nedojalo. A pak začal John hrát. Většinou hrál sám, jen Danny mu trochu občas přizvukoval. Byla to kouzelná, hodně křehká balada o ztracené lásce, o mladíkovi, který opustil svou dívku, protože si myslel, že bez něj jí bude líp, ale zjištuje že vlastně podvedl jen sám sebe. John na začátku zpíval trochu nejistě, bylo vidět, že se třese hlas, ale jak písnička pokračovala, byl jistější a jeho hlas získával na jistotě. Všimla jsem se jak se na něj Danny pyšně usmívá. John zpíval s neuvěřitelnou citlivostí a bylo vidět, jak celý text prožívá, přitom ani na okamžik neztratil nic ze své mužnosti a nemohla jsem si nevšimnout, jak se po něm řada holek okouzleně dívá. Upřímně řečeno, pro tentokrát jsem se na ně ani nezlobila.Když skončil, bylo napřed hluboké, trochu zaražené ticho, ale pak se ozval bouřlivý potlesk. Bylo vidět, že i díváky balada nadchla. Tleskala jsem až mi bolely ruce a cítila jsem, že mám v očích slzy. Ale pak jsem se trochu vzpamatovala a chtěla jsem se prodrat k východu. Vlastně ani nevím proč jsem i přesto nechtěla aby věděl, že tu jsem. Jenže než jsem se stačila vzpamatovat, nějaká ruka mě chytla a smýkla se mnou do jedné z šaten, které byly v malé chodbě. Stačila jsem jen zahlédnout dychtivý pár Johnových oříškově hnědých očích a pak už se se mnou svět jen točil. John mě líbal tak, až jsem byla skoro úplně bez dechu a když se ode mě konečně odtrhl, oba jsme oddechovali, jako bychom běželi maraton. John vzal můj obličej do dlaní a vypadalo to, jako by se snažil zapamatovat si každý tah v mé tváři. "Ty sis vážně myslela, že mi utečeš? Viděl jsem tě hned na začátku koncertu, ale já....já tě viděl ještě dřív, věděl jsem že přijdeš". Trochu jsem se ušklíbla. "Vážně?" nadzvihla jsem tázavě obočí.
"Nho....tak fajn, úplně jistej jsem si nebyl" Oba jsme se zasmáli a tentokrát jsem to byla já, kdo ho začal znovu líbat. "Chyběla jsi mi" pošeptal mi.
"Vždyt jsme se viděli denně" namítla jsem.
"Ty víš, jak to myslím. Dívala ses na mě, ale neviděla jsi mě. Bylo to hrozný...prosím....už mi tohle nedělej."
"Ty mě taky ne" Prohlížela jsem si pozorně Johnovu tvář, na které měl lehké strniště. Neměla jsem to moc ráda, ale musela jsem uznat,že to vypadalo opravdu sexy. Tmavě hnědé, lehce zvlněné vlasy mu rámovaly obličej a spadaly na ramena. Uvědomila jsem si, že na něj nebetyčně zírám. "Co je?" zeptal se John s lehkým úšklebkem.
"Nic. Sluší ti to"
"Vážně?" John se zatvářil naoko pochybovačně.
"Až moc"
"Jak to, až moc?"
"Tak moc, až bych mohla udělat nějakou nepředloženost"
"To zní zajímavě" políbil mě na krk. "Fakt zajímavě".
"Zamkni" zašeptala jsem mu do ucha a přitom jsem samu sebe nepoznávala, když jsem mu sana začala trochu roztřeseně rozepínat košili a zápásit s opaskem u kalhot.

Srdce mi bušilo jako o závod a myslela jsem, že se mi snad nikdy neuklidní a cítila jsem, že John na tom byl stejně. Hlavu měl na mojí hrudi, takže jsem cítila, jak mu tebe srdce. "Teda" kostatoval zadýchaně." měli by jsme se pohádat časteji. Jestli se pokaždý budeme usmiřovat takhle, tak nejsem vůbec proti" usmál se a trochu natáhl hlavu, aby mě políbil. Vzápětí jsme ale oba skoro nadskočili leknutím., protože se ozvalo zaklepání na dveře a následoval tlumený smích. "Johny, Kate? My víme, že tam jste. A jestli do deseti mimut nevyjdete s rukama nad hlavou, tak zavoláme na mravnostní" slyšela jsem Dannyho výhružný hlas, který se mísil s výbuchem ještě trochu puberťácky znějícího smíchu Steva, jejich bubeníka. Oba jsem se na sebe s Johnem podívali a neudrželi jsme se a rovněž jsme vyprskli smíchy. "To jsou volové" konstatoval John, ale v očích mu hráli pobavené jiskry. Sehnul se na podlahu pro košili a začal se oblékat. Udělala jsem totéž a za malou chvíli jsme odemkli. Byla jsem rudá jako rak, protože mi bylo jasné, že na mě i na Johnovi bylo téměř okamžitě vidět, co jsme před chvílí dělali. Danny se Stevem si nás pozorně a s pobavením měřili, oba v ruce piva a bylo mi jasné, že už mají notně upito. "Teda Kate, to bych do tebe neřek" konstatoval obdivně Steve a napil se piva. "Jo, já bych zase nevěřil, jak ty stěny tady v těch klubech jsou tak tenky, člověk by čekal, že to bude nějak odhlučněný, ale....fakt ne...všechno je tak slyšet" vrtěl s vážným výrazem ve tváři Danny.
John je pobaveně pozoroval a vrtěl lehce hlavou. "No, já myslel, že puberta končí tak v sedmnácti, ale vidím, že jsem se hluboce mýll."
"Já se strašně rád vracím do puberty" konstatoval Steve. "Všechno tehdy bylo tak nějak lehčí
"No, my jdem na bar" konstatoval rezolutně John a vzal mě za ruku aby mě vyvlékl z tohohle trapasu. "Původně jsem Vám chtěl koupit další pivo, ale upřímně, teď k tomu nějak nenecházím motivaci" konstatoval pobavěně John a začal si se mnou razit cestu k baru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama