Listopad 2017

La Vie est Belle, část 6.

30. listopadu 2017 v 11:50 | tereza
Etienne se dostal nakonec domů až za tmy. Po extempore na seníku s Adele tam ještě zůstal a snažil se zastavit krvácející škrábanec na krku, což se mu zčásti podařilo malým kapesníkem. Taky ho začala příšerně bolet hlava a tak se tam ještě na chvíli natáhnul. Pochopitelně tam usnul a když se vzbudil, bylo už všude okolo tma. Vůbec netušil kolik může být asi hodin a v duchu se modlil, aby už šel otec spát. Vypotácel se ze seníku a pomalu se loudal domů. Hostinský ještě uklízel po tancovačce a Etienne si všuml času na věžních hodinách. Půl dvanácté. No potěš, pomyslel si. Vkradl se do domu jako myška. Všude bylo už ticho, což bylo dobré znamení. Chtěl potichu proběhnout do svého pokoje, když ho zastavil slabý maminčin hlas. "Etienne, to jsi ty?"
"Jo, mami, to jsem já, běž spát." zašeptal Etienne, avšak k jeho nelibosti maminka roužla lampu a podle jejího výrazu Etiene usoudil, že jeho vizáž asi nebude úplně z nejreprezentativnějších. "Proboha" přikryla si rukou ústa. "Ty vypadáš. Co se ti stalo? Ty ses popral? Ukaž to, vždyť ti to krvácí, pojď sem, musím ti to nečím utřít. Ukaž ty záda...ty ses válel někde na seně?" maminčin tón teď nabral lehce ostražitý, podezíravý tón. "Etienne...tys... byl s děvčetem? S tou Adele?" maminka trochu ztlumila hlas. Etiene se na ní podíval s trochu bezradným výrazem a kousnul se do spodního rtu. "Mami....to, není to, tak jak si myslíš. Nic se nestalo, my jen...jen jsme se trochu nepohodli"
" Ty ses s někým popral kvůli ní?"
"Ne, tak to nebylo....mami, prosím, já...já se o tom nechci bavit, ale fakt to není nic vážnýho, vážně, nedělej si starosti" ujišťoval jí Etienne s naléhavým výrazem. Maminka si jen povzdechla a šla mu namočit do dřezu mokrou žínku. "Ještě ty mi přidělávej starosti. Já toho mám málo. Tátu, krám, tebe...Víš, že se říká, že sem přitáhnou němci? Chtějí si tady udělat nějaké stanoviště či co."
Etienne se na podíval s překvapeným výrazem. "Stanoviště? Tady? Co je to za pitomost?"
"říkal to starosta. Etienne, prosím tě, moc se nepotloukej po okolí, nikdy nevíš, co je může napadnout" starostlivě mu přejela po rameni a stiskla mu ruku. "Jsi všechno co mám, chlapče" něžně ho pohladila po tváři a Etienne by přísahal, že zahlédl v jejích očích stopy slz. Chvíli se na sebe mlčky dívali a v těch pohledech byla všechna láska, cit a starostlivost, jaké matka může cítit ke svému synovi a syn ke své matce. "Neboj mami, dám pozor" usmál se na ni Etienne a maminka si povzdechla. Uteklo to všechno tak rychle. Jako by to bylo včera co se jí batolil po kuchyni a pletl se jí pod nohy a honil slepice po dvoře. A dneska...dneska je to dospělý mužský. Pravda, mléko mu ještě nedávno teklo po bradě, ale stejně, je to hezký chlapec. I když tedy nevím po kom, pomyslela si paní Pelletierová. Ona sama se za hezkou rozhodně nepovažovala a svého manžela už vůbec ne. V Etienových rysech ale rozeznávala jasně podobu svého tatínka. Za ním se také ohlédla každá ženská. Etienne měl trochu protáhlejší obličej než dědeček a klasicky hezké rysy tváře, trošku větší nos mu jen přidával na zajímavosti a nejhezčí na něm byly bezpochyby veliké, blankytně modré oči, které se tak rády smály a světle hnědé kučery mu občas lehce spadaly přes obličej a dodávaly mu tak frajerský, hejskovský výraz. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale měl urostlou, pěknou postavu a širší ramena. Opravdu, krásný kluk, pomyslela si pyšně Etiennova maminka, ale zároveň s tím jí došlo, že s tím budou jen starosti. Ta Adele byla hezká, což o to, za snachu by jí i brala, a její rodiče byli docela zámožní, vlastnili místní penzion. Jenže instinktivně vycítila, že mezi Etiennem a tou dívkou něco není úplně v pořádku a už vůbec se jí nezdálo, že by do ní byl chlapec zamilovaný. Spíš jí přišlo, že je mu asi trochu protivná. Ale víc nevěděla, jen tušila. Etienne se jí rozhodně moc nesvěřoval. No, uvidíme, co z toho ještě bude, pomyslela si.

Romeo and Juliet

30. listopadu 2017 v 10:48 | tereza
Pamatuji si naprostio živě, jak jsem ten film viděla jako malá a naprosto mě uchvátil. Je to dodnes jeden z mála filmů, kdysi si na konci nemůžu pomoct a mám v očích slzy. A ta hudba je nádherná.

"Is love a tender thing? It is too rough, too boisterous, and it pricks like a thorn"

"Thus with a kiss I die"

"Come, gentle night, come loving black-browed night
give me my Romeo, and when I shall die
Take him and cut him out in little stars
and he will make the face of heaven so fine
That all the world will be
in love with night"
W. Shakespeare, Romeo and Juliet

La Vie est Belle, část 5.

29. listopadu 2017 v 16:05 | tereza
Z gramofonu umístěném na velké zahrádce zpívala svým nezapomenutelným stylem Edith Piaf za doprovodu tančících páru a mezi nimi se s tácem plým nejrůznějších typů alkoholu prodíral usměvavý hostinský. Bodejť by se neusmíval. Bylo nádherné počasí, bylo narváno a nad taneční zahrádkou se pomalu vznášel soumrak červnového večera. V kole se už poněkolikáte točila i Adele s Etiennem. Nakonec po dlouhém váhání. Ještě doma se na to posilnil skleničkou pastisu, který čajznul z otcovy zásobárny. Ale Adele byla nečekaně krotká, zatím se nepokoušela ho nikterak svádět, prostě spolu jen tancovali. Před pár minutami sklidili obrovský potlesk za výtečné tango, které s ní Etiene vystřihl a sklidil za to obdivné pohledy i dalších dívek. "Ten Etiene i ta holka, sakra, ty mají čerta v těle, bručel si pod vousy místní starosta. Ani bych se nedivil, kdybych je za pár měsíců oddával, pomyslel a usmál se při tom. Mladí lidi měl rád a když byli navíc tak pohlední, živelní a okouzlující, tím líp. Obzvlášť teď, v tak těžkých časech. Jsou naší nadějí, řekl si a vzápětí mu přes tvář přelétl starostlivý mrak. Měl spoustu starostí. Němci si tu prý chtějí vybudovat stanoviště. Panebože, ti nám tu ještě chyběli. Kdoví co od nich můžeme čekat. A tušil, že nic dobrého to nebude.
"Uf, sakra, už nemůžu" vzdychla Adele zadýchaně a utřela si pot z čela a seskočila z tanečního parketu a Etienne jí nasledoval. "Nepůjdem se trochu projít? Začíná tady být docela vedro" vzdychla Adele a obrátila se tázavě na Etienna. Ten pokrčil rameny a usmál. "Proč ne, jak chceš"
Vydali se po široké polní cestě směrem k lukám a s potěšením vdechovali podvečerní vzduch. Adele měla pravdu, tady se dýchá mnohem líp a volněji, pomyslel si Etienne. Bylo mu fajn. Vlastně bylo příjemné, na okamžik vypnout, nemyslet na válku, na školu, na protivného otce, na Jeanne....a prostě se jen vesele bavit a prohánět holky v kole. Došli až k okraji malého nízkého lesíka, kde stál malý seník. Etienne si až teď uvědomil, že Adelin návrh procházky patrně nebyl tak bezúčelný, jak se zpočátku lehce naivně domníval, jenže měl už dost vypito a tak nějak neměl sílu o tom nějak hlouběji přemýšlet. Byl utahaný z tancování, ze vzduchu, z pití a trochu mu hučelo v hlavě. Když došli k lesíku, Adele zvědavě nakoukla do seníku a s radostným zavísknutím se rovnou vrhla dovnitř a na voňavou, nicméně dosti pichlavou hromadu sena. "Panebože, mě bolí nohy, asi se už nikdy nezvednu. Pojď si to taky zkusit, je to tu príma" lákala ho Adele. Etienne věděl, že by neměl, nicméně seno vonělo opravdu lákavě a pokušení natáhnout se do něj bylo příliš veliké. Podvolil se tedy a s podobným žuchnutím jako předtím Adele se svalil na haldu sena. Adele se zasmála. "Fajn, co?" Nečekala dlouho, natáhla se k němu a začala ho líbat a trochu neobratně ho hladit po hrudi. Etienne byl zpočátku trochu překvapený, nicméně mu její polibky nebyly tak úplně nepříjemné a tak je po chvilce obětoval. V hlavě mu pořád hučelo a navzdory mírné opilosti si však pořád ještě zachovával nějaké zbytky sebekontroly. Věděl, že Adele je jako neřízená střela a jakmile by s ní zašel dál, než měl v úmyslu, už by se jí nezbavil. "Počkej" zašeptal mírně mezi jejími polibky a lehce jí od sebe odtáhl. Adele se trochu nelibě zamračila. "Co je? Tobě se to nelíbí? Možná bys mi mohl ukázat co dělám špatně" zašeptala mu do ucha a rukou mu sjela trochu níž k opasku kalhot, ale Etienne jí bleskurychle ruku zase stáhl, jako by se o ní měl popálit. "Přestaň....tohle..tohle není legrace".odtrhl jí od sebe Etienne. Adelin výraz se v mžiku změnil ve zlostně pobouřený. A ták....já asi nejsem pánovi dost dobrá, možná nejsem dostatečně nóbl, pán je zvyklý na vyšší ligu, co?" vyjela na něj s provokativním úšklebkem. Etienne ztuhl. "O čem to mluvíš?"
Adele si začala ctnostně upravovat pomačkané šaty a z ohonu vlasů si vyklepávala seno. "Však ty víš dobře o čem mluvím. " Vzápětí se zle zasmála. "Proboha Etienne, vždyť už o tom mluví třičtvrtina školy, že ctnostná, krásná paní Maillotová má ráda i jiný služby než jen donášku rohlíků. Taková ledová panna. A jak se vždycky nese v těch svejch podpatcích a nóbl šatičkách. To by mě zajímalo, co by řekl starej Maillot na to, že jeho žena je obyčejná coura a ještě k tomu na zajíčky" přemítala zdánlivě nezůčastněným tónem Adele. Etienne cítil, jak s ním začíná cloumat neskutečný vztek a odpor k téhle, na pohled nevinně vypadající dívce.Potvora. Měl vztek sám na sebe, že se sem nechal takhle hloupě vylákat, vztek, že se nechal ukolébat Adeliným klidným chováním. Najednou ucítil úplně bytostnou potřebu jí nějak vytrestat. Nejradši by jí ohnul přes koleno a sešvihal jí zadek nějakým prutem jako malé holce. A ten vztek dosáhl vrcholu, když slyšel Adele říkat , že je Jeanne coura. Bleskurychle jí k sobě otočil a vrazil jí facku. Nebyla zas tak silná, nicméně stačila, aby Adele s lehkým vykřiknutím spadla po zádech zpátky do sena. Chtěla vstát, nicméně Etienne jí strhl zpátky a chytil jí ruce za zápěstí. "Tohle už nikdy neříkej rozumíš. Vůbec nic o tom nevíš a jen papouškuješ, co ti řeknou ostatní. Dej si fakt pozor na to co o někom říkáš, jednou bys na to mohla doplatil" prudce a zlostně oddechoval a k jeho překvapení se Adele po počátečním úleku netvářila nijak vyděšeně, spíš ho pozorovala lehce vyjevěně. Zprudka oddechovala stejně jako on, jeden knoflík u šatů se jí roztrhl a její výstřih tak byl povážlivě velký a Etienne si ke své nelibosti uvědomil, že ho to vlastně lehce vzrušil. "Co vlastně ode mě chceš? Nebo jestli ti jde jen o to co si myslím , že ti jde, tak prosím, to můžem vyřešit rovnou tady, jestli chceš" utrhl se na ni drze a začal jí dost nešetrně rozepínat i zbytek živůtku. Vlastně ani nevěděl, co to do něj vjelo, nikdy takový nebyl a i když ho Adele nebetyčně štvala, nikdy by ho ani nenapadlo, že by to došlo tak daleko. Oba se vlastně chovali dost hystericky a teď nějak nevěděl, jak z toho ven, jenže vztek na ní měl a chtěl jí nějak dát za vyučenou. Začal trochu střízlivět a i když mu to stálo dost sil a sebeovládání, neměl v úmyslu to dovést do konce, chtěl jí jen vystrašit. Což se mu dařilo. "Co....to vyvádíš? Přestaň, nech mě, ty surovče" začala ho vší silou kopat a a v jednou chvíli ho dost bolestivě škrábla do krku. Etienne jí pustil a při vší téhle bláznicvé situaci se skoro začal smát. "Nelíbí?Já myslel, že kvůli tomu si mě sem zatáhla." Vzápětí mu na obličej přilétla facka a na okamžik se mu z toho až zatmělo před očima. Páru teda má, to je fakt, pomyslel si.
Adele si zlostně stoupla a ještě párkrát do něj zabušila pěstmi. "Idiote!" konstatovala zlostně, popadla svetr a třískla za sebou chatrnými dveřmi, které málem vyletěly z pantů.

La Vie est Belle, část 4.

29. listopadu 2017 v 12:48 | tereza
Etienne se pomalu loudal přes malé náměstíčko k domovu. Přestože se už pomalu snášel večer bylo pořád docela horko. U kašny sedělo pár dědků a o něčem dost zaujatě rokovali. Etienne znal každého z nich a věděl, že jsou to někdy horší klepny než ženské. Bylo mu vedro a tak si ještě trochu víc rozepnul košili, sako si hodil přes rameno a ruce si dal frajersky do kapes.
"Etienne!" uslyšel za sebou ženský, nebo lépe řečeno spíš dívčí hlas volající jeho jméno. Byla to Adele, která se vlekla se dvěma těžkými taškami s nákupem. Byla to hezká štíhlá blondýnka s poněkud vyzývavějšími křivkami , které se jí teď rýsovaly pod světle fialkovými šaty. Etienne se u ní trochu nerozhodně zastavil, ale pak k ní nastavil ruku, aby mu podala jednu z tašek. "Dík" vděčně se na něj usmála Adele. "Odkud jdeš?" zeptala se zvědavě s lehce nakrčeným nosíkem.
"Tak, byli jsme s Paulem...jen se tak poflakovat."
Adele se upřímně rozesmála. "Poflakovat jo? Prosím tě, mě je jasný, že jste byly zase hulit za senem, přede mnou si nemusíš na nic hrát. Počkej až to tam zapálíte, tak vás starej Mignot zabije. Heleď, co ten pátek? Jdeš na tu tancovačku? Pojď, prosím prosím, ty jedinej umíš dovopravdy tancovat" prosila ho s laním pohledem Adele.
"Řekni si Paulovi, ten by byl v sedmým nebi, kdybys s ním šla. " nadhodil Etienne
Adela si pohrdlivě odfrkla. "Nesnáším jak pořád dolejzá. Je protivnej a neumí tancovat." vyřadila ho šmahem Adele.
"Třeba bys mohla pro jednou udělat dobrej skutek" nadhodil Etienne. Adele se znovu svůdně pousmála a zastavila se, aby na chvilku položila těžkou tašku na zem. Přiblížila se tak těsně k Etiennovi, až se ho svým tělem téměř dotýkala a položila mu ruce kolem krku. "Třeba bys mohl projednout udělat dobrej skutek ty a jít se mnou na tu tancovačku. No tak, nebuď takovej morous, všechny holky budou štastný, když budou mít s kým tancovat, vždyť o nic nejde." vrněla Adele a přitom mu lehce kroutila s pramínky vlasů za zátylkem. Etienne jí až trochu nešetrně sundal ruce ze svého krku a trochu nerozhodně vzdychl. "Já nevím, uvidím. Ještě si to rozmyslím."
Adele spokojeně a rázně popadla tašku. "Tak fajn, dej mi to " natáhla ruku k tašce, kterou držel Etienne. "to už dojdu sama. Ale rozmýšlej rychle. Pokud vím, pátek je už zítra. Tak zatím" mávla na něj, popadla obě tašku a mířila si to s trochu přehnaným pohupováním v bocích ke svému domovu. Etienne se za ní chvíli díval a musel uznat, že to nebyl špatný pohled. Jenže vzápětí si znovu trochu utrápeně vzdychl a nakopl kamínek před sebou. Když si musel poctivě přiznat, proti páteční tancovačce vlastně v zásadě nic neměl. S holkama tancoval docela rád, navíc na pátečních venkovních večírcích hráli z gramofonu i Treneta nebo Piaf, což byli věci, které miloval, taky občas třeba tango, které se doma učil za asistence mámy. Na těchhle pátečních večerech už párkrát byl i s Paulem a musel uznat, že si to vždycky maximálně užili a vyřádili se. Teda, občas se zlískali trochu víc, než bylo záhodno a podle poměrů městečka v mezích slušnosti, však taky potom dostal od táty pár facek. Tedy zpravidla až ráno kdy vystřízlivěl a podle otce si tak výprask víc "užil" a víc ho vnímal, než kdyby ho mlátil v noci, když přišel totálně namol. Ale i přes to, to stálo za to. Co mu ale vadilo bylo Adele a její čím dál větší dotěrnost. Lezla za ním pořád, zvala ho tancovat, do biografu, lepila se na něj jako břečťan. Což o to, byla hezká, s krásnou postavou a lhal by, kdyby si nepřiznal, že to s ním nic nedělalo, jenže...něco mu na ní vadilo, asi právě ta dotěrnost a vyzývavost, umíněnost. Svádět by snad měl hlavně kluk, ne? pomyslel si. Jenže já jí svádět nechci, nestojím o ní. To to sakra ještě nepochopila? No, asi ne, odpověděl si sám pro sebe. Paul měl pravdu, s ženskýma jsou jen trable!!!!

Dalida - Je suis Malade

29. listopadu 2017 v 12:28 | tereza
"We know too much and feel so little"
Bertrand Russel

Kasabian, Goodbye Kiss

28. listopadu 2017 v 10:10 | tereza
Jedna z písniček, která bude pro mě vždycky symbolem jednoho horkého léta. Doteď se nemůžu rozhodnout jestli jsem byla "broken" anebo "pissed" a řešit to už nehodlám. Ale bylo to jedinečný. Na ty "bývalé" bychom měli vždycky vzpomínat s lehkou nostalgií a láskou, jenže bohužel to ne vždy jde. Ale pokud to jde, prosím pokusme se o to.

Marina Anissina, Gwendal Peizerat, Lalique Trophy Gala

28. listopadu 2017 v 9:58 | tereza
Miluju tyhle archivní videa!

La Vie est Belle, část 3.

27. listopadu 2017 v 11:27 | tereza
"Já tý bábě Bouchetový jednou zakroutim krkem. To mi nemohla dát aspoň čtyřku? Dyť jsem tam měl něco správně, ne?" Etienne a jeho nejlepší kamarád Paul seděli společně za obrovskou kupkou sena o kterou byli opřeni zády a společně si jeden druhému předávali cigaretu, kterou ráno Paul ukradl tatíkovi z kapsy kabátu. Etienne právě potáhl, trochu se rozkašlal a vzápětí se rozesmál. "Jo, něcos tam správně měl. Svůj podpis a dnešní datum" Paul do něj naoko rozzlobeně dloubnul ramenem, ale vzápětí se rozesmál taky. "Musíš mi s tím trochu píchnout jinak neprolezu" zadíval se na Etienna prosebně.
Ten právě típnul cigaretu a odhodil nedopalek daleko od sebe. "No jo, to je jasný" Trochu zamyšleně se podíval před sebe na louku a slastně přivřel oči. Miloval to tady. Daleko od městečka a jeho obyvatel s jejich pochybnými a trochu pokroucenými názory na morálku a život. Nedovedl si představit, že bu tu strávil zbytek života tak jak si to představoval jeho věčně nabručený otec. Chtěl aby Etienne jednou převzal pekařství, oženil se s nějakou, pokud možno místní dívkou, měl děti a vedl klidný a počestný život až do smrti. Etiennovi se už jen při té představě zatmělo před očima. Prostě si pro sebe představoval lepší vyhlídky. Chtěl v životě něco dokázat, být sám na sebe pyšný. Jeho snem, který choval od mala hluboko v sobě byla Paříž. Představoval si, že tam jednou bude studovat a žít. Hrál od mala solidně na klavír, a chtěl zkusit konzervatoř a kdyby to nevyšlo, tak žurnalistiku. Byl bystrý, inteligentní, zvědavý, uměl být i ironický a uměl psát. Jenže věděl moc dobře, že tohle všechno nestačí. Je třeba ohromná píle, nadání a zejména obrovský kus štěstí. Studium bylo také drahé a navíc v současné době, kdy je Paříž plná němců něo podobného nepřicházelo vůbec do úvahy. Nemohl tu rodiče nechat a zmizet. Hlavně maminku. A taky tu byla Jeanne. Sakra, co jsem vlastně do teď dokázal? pomyslel si. Akorát tak dělat gigola vdané paničce, z čehož tak akorát kouká to, že jednou dostane od jejího manžela jednu do zubů a to ještě v tom lepším případě. V tom ho z úvah vytrhl mohutný štouchanec do ramene od Paula. "Hej, tak co myslíš?"
Etienne se probral. "Cože?"
"Říkal jsem, jestli myslíš že bych měl zkusit pozvat Adele do biografu? Mě je jasný že se mnou rovnou vyběhne. Stejně je celá začuměná do tebe"
Etienne si vzdychl a prohrábl si vlasy. "Ale není"
"Je" pokračoval umíněně Paul. "Prosím tě dyť to vidím. Tý stejně neunikneš kamaráde. Ta je na to celá nažhavená a to ti garantuju, že ta už tě přinutí, že jí ještě rád vlezeš pod sukně. A já zase ostrouhám."
"Říkal jsem ti, a to už nejmíň stokrát, že mě nezajíma, může mi bejt ukradená" ujištoval ho Etienne.
"Je to kvůli ní?" ozval se po chvilce Paul.
"Cože?"
"No, kvůli tý Maillotový, jak jí vozíš pečivo? Jo to kočka. Ty seš do ní udělanej?" vyzvídal Paul. Etienne mu o tom co se dělo mezi ním a Jeanne neřekl. Paul byl jeho nejlepší kámoš, ale....některé věci se prostě neříkají ani nejlepším kamarádům. Navíc Paul byl někdy ukecanější než babka na trhu a Etienne nemohl riskovat.
"Co to prosím tě meleš?" mlžil Etienne.
"No, Sebastian měl včera nějaký narážky, znáš ho. Tak jsem myslel no....Jestli v tom přece jenom není něco pravdy."
"Ne, není" řekl rychle Etienne, popadl sako a dlouhými kroky kráčel ke kolu, ani se za překvapeným Paulem neohlédl.

Marina Anissina, Gwendal Peizerat, Millord, 1997

27. listopadu 2017 v 10:55 | tereza
Energie, půvab, šarmUsmívající se

La vie est belle, část 2.

25. listopadu 2017 v 15:42 | tereza
Jeanne se zvedla od stolku, přešla k posteli , sklonila se ke dosud spícímu mladíkovi a něžně ho políbila za ucho. Vzápětí mu ale trochu škádlivě rozcuchala neposedné kučery. Mladík nereagoval a tak se nad sklonila trochu víc chtěla mu něco pošeptat, jenže v tu chvíli se Etienne se smíchem vymrštil a strhl jí pod sebe zpátky do postele. Jeanne vyjekla, ale její jekot brzy zdusily polibky, kterými ji zahrnul. Po chvíli ho ale od sebe s trochu hranou rozhodností odstrčila. "Přestaň, ach jo, teď jsem se učesala. Celou si mě zase rozcuchal. Navíc za půl hodiny přijde kuchařka a musíš být pryč." Teprve teď se Etienne trochu vzpamatoval. "Za půl hodiny? Kolik je?"
"Půl šesté"
"Cože?" bleskurychle se vymrštil a začal po podlaze sbíraz svršky oblečení. "Tos mě nemohla vzbudit? Táta mě zabije. Co mu asi tak řeknu? Že jsem ti donášel pečivo tři hodiny?" vyjel na ni a hlas se mu trochu chvěl rozčilením. Jeanne to trochu překvapilo.
"No, tak si něco vymyslíš. Nebo, počkej, já řeknu že jsem tě pozvala na svačinu, abys mi dělal společnost." ušklíbla se svádivě.
Etienne trochu zakoulel očima, ale oči mu hráli veselostí. Byl typ, který se nedokázal dlouho zlobit a Jeanne to věděla. Taky věděla, že tohle nemůže trvat věčně. Věděla, že si zahrává s ohněm a že se jí to jednou zle vymstí, ale zároveň s tím nedokázala přestat. S Etienem se cítila....cítila se naživu a mladá. Skutečně mladá, jako by jí bylo taky devatenáct jako jemu. Byly od sebe věkově vlastně jen šest, to nebylo zas tak moc, ale ve společnosti v jaké žili se to zdálo jako tisíc let. Jeanne byla vdáná, zámožná dobře situovaná mladá paní. Etienne byl mladý student, syn malého bezvýznamného obchodníčka. Z hlediska společenského postavení nula. Jeanne si dovedla představit jaký skandál by to vyvolalo. Jejího muže by to společensky úplně znemožnilo a z ní by udělali couru. Ano, tohle včechno věděla a bylo si toho vědoma. Jenže v těch chvílích, kdy byla s Etienem, jí na ničem z toho nezáleželo, všechno bylo vedlejší. Ještě před rokem by se tomu vysmála, ale teď....Nikdy by si nepomyslela, že se jí tohle stane, že se ještě dokáže zamilovat.

Etienne opatrně vystrčil hlavu ze dveří a rozhlédl se. Zdálo se, že je čistý vzduch. Chodil zadním vchodem, kudy skoro nikdo nechodil, takže šance že ho zrovna v tu chvíli někdo uvidí byla dost malá, ale přece opatrnosti nikdy nezbývá. Bleskurychle se vyhoupl na kolo a ujížděl co nejrychleji k domovu.
"Kdes byl" zavrčel na něj otec, sotva vstoupil do dveří. "Zase ses někde flákal s těma svejma kumpánama, co? Snad mi nechceš namluvit, že to k Maillotový trvá tři hodiny, co? A obrať se laskavě ke mně, když s tebou mluvím, ty smrade" zahřmel výhružně starý Pelletier a Etienne se k němu s klidným výrazem otočil. "Ne, neflákal. Madame Maillotová mě pozvala na svačinu. Jestli chceš, můžeš se jí na to klidně zeptat. To jsem jí měl odmítnout? Říkals přece, že s bhatýma lidma musíme bejt zadobře, ne?" opáčil drze Etienne. Starý Pelletier nevěděl v tu chvili co na to synovi odpovědět a tak jen něco nesrozumitelně zabručel a odvalil se zpátky do pekárny. Do kuchyně přišla Etiennova maminka a lehce ho s úsměvem pohladila po vlasech. "Chceš jíst?" zeptala se.
Etienne už chtěl přitakat, jenže pak si vzpoměl, že vlastně říkal, že u paní Maillotové svačil a tak s těžkým srdcem a s kručícím žaludkem zavrtěl hlavou. "Ne, mami, říkal jsem, že jsem svačil u paní Maillotové"
Paní Pelletierová si se zájmem sedla ke stolu. "Jak to tam u nich vypadá? Určitě to tam mají nóbl zařízený" zasnila se. "Tak už povídej"
To jo, hlavně ložnice je skvělá, pomyslel si v duchu Etienne a zároveň si uvědomil, že si vlastně jiné pokoje ani moc nevybavuje, ale pokusil se zaimprovizovat a zapojit fantazii a velmi živě mamince vyprávěl, jak to vypadá v kuchyni, hale a obývacím pokoji. "No jo, to si tak někdo žije. Buržousti. Ale paní Maillotová je fakt krásná a milá. A tak mladá, slyšela jsem, že jsou od sebe s Maillotem asi tak dvacet let. To je dost. Ale zase se má dobře. Vždycky je to něco za něco" povzdychla si paní Pelletierová a vstala od stolu. Neboj mami, ona si umí poradit, pomyslel si trochu trpce Etienne.

Myléne Farmer, Désenchanté

25. listopadu 2017 v 10:08 | tereza
Když jsem byla malá, tak to u nás doma hrálo docela často, takže malá vzpomínka na dětství.

La Vie est belle, část 1.

24. listopadu 2017 v 10:57 | tereza
Je to opravdu jen takový pokus, a ani sama nevím co z toho vyleze. Jinak s "Good times Bad times " budu určitě pokračovat, jen mi nikdy úplně nebaví psát jen jeden příběh, tak toto jen tak pro zpestření, ale jak říkám, sama úplně nevím co z toho bude a jestli vůbec něcoUsmívající se

Francie, 1940

Jeanne seděla u toaletního stolku a pročesávala si svoje husté vlasy, které jí v mohutných, oříškově hnědých kadeřích dopadaly až na ramena. Ve svých pětadvaceti byla na vrcholu krásy. Měla souměrné linie, trochu vystouplé lícní kosti, ale na ni to působilo vznešeně a trochu nepřístupně. Měla nádhernou postavu, kterou teď obepínala krátká, luxusní saténová košilka. Byla manželkou zástupce starosty a na luxus si potrpěla. Její manžel byl téměř o dvacet let starší než ona a není ani třeba dodávat , že to byl sňatek z rozume. Nemilovala ho a on to věděl. Ale potřeboval krásnou reprezentativní ženu, krásnou ozdobu a to Jeanne spňovala beze zbytku. Měli nádherný dům v centru města, její manžel výnosnou práci a nemohla si tak stěžovat. Ale nudila se. Zoufala. Děti neměli, proč, to zatím ani jeden z nich neměl odvahu zkoumat.
Jeanne si lehce vzdychla a nanesla si na ruce trochu krému. Vzápětí se ale její výraz změnil na spokojený úsměv, když se otočila za sebe. Na široké posteli spal na břiše devatenáctiletý mladík. Světle hnědé kučery mu lehce padaly přes obličej a byl až nebetyčně hezký. Jeanne se s ním před půl rokem náhodou srazila před pekárnou a to doslova. Nejdřív mu chtěla vynadat do nemehla ale pak se zadívala do jeho jako nebe modrých očí a byla ztracená. Byl hezký takovým tím klasickým způsobem, ale v jeho pohledu byla stopa upřímného, klukovského rošťáctví a měl ten nejupřímější úsměv jaký si vůbec uměla představit. Pekařství patřilo jeho rodičům, ale byl to jen malý krámek, nic moc. Pak se "náhodně" potkávali znovu a jelikož Jeanne chutnali jejich pekařské výrobky, rozhodla se že od nich bude pečivo odebírat. "Budeš nosit ráno a odpoledne paní Maillotové čerstvý pečivo. Bude teď od nás brát. Je to od nás docela daleko, ale asi jí naše zboží chutná. A pro nás to bude dobrá reklama. Tak alou, padej. A ne aby ses cestou někde flákal" zahřímal nerudný otec Pelletier na syna. Etienne, tak se totiž mladík jmenoval, byl zpočátku trochu naštvaný, protože to znamenalo značný úbytek jeho volného času, ale pak se mu znovu vybavilo setkání s Jeanne Maillatovou. Jak se na něho usmála, její tmavé, trochu posmutnělé oči a vybavil si i to, jak jeho pohled bezděky zabloudil trochu níž na její tělo a nohy. Byl celý rudý a bál se, že Jeanne pozná a vycítí jeho rozpaky.
S donáškou za Maillotovými chodil asi měsic než se to stalo. Pan Maillot byl tenkrát na týden mimo město a Etienne si tenkrát připadal jako postava z biografu. Mladíka svede bohatá znuděná panička. No jo, jenže on nebyl v biografu a tohle se teď dělo jemu a navíc si dovedl představit ten neskutečný průšvih, kdyby se to provalilo. "To by si u nás už nikdo nekoupil ani tvrdej chleba pro slepice" pomyslel si sarkasticky Etienne. Jenže...skončit to nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Jeane byla.....nádherná, neskutečná, navíc mnohem zkušenější než on, nicméně učil se rychle a pilně a navíc se jí to evidentně, podle neklamných projevů, s ním ohromně líbilo. Byli nanejvýš opatrní. Jeanne vždycky dávala kuchařce volno, ale to i předtím, takže se nad tím nikdo nepozastavil. Pan Maillot jezdil mimo město často a upřímně, nikdy ho ani nenapadlo, že by mu jeho žena mohla být nevěrná. Vždycky se zamkli, nicméně Etienna občas v noci provázela noční můra, ve které se mu zdálo, že se Maillot vrátil nečekaně domů a přistihl je. Vždycky se vzbudil celý zpocený s jedinou myšlenkou. "Panebože, to bude průšvih!"

Anissina/Peizerat, Skate Canada, off ice (1995)

24. listopadu 2017 v 10:19 | tereza
slzičky, slzičky - i to k tomu patří. Bože, jak jsou tady ještě mladý. Gwendal jako z toho celý rozpačitý, když holka brečí - typickej klukUsmívající se Co jsem tak vyčetla, oni tam tenkrát upadli a byla to Gwendalova chyba, takže asi se zlobila trchu právem.

Sladká Francie

23. listopadu 2017 v 10:32 | tereza
Moje hudbymilovná babička byla silně frankofonní osoba a doma jsme měli všechny knížky od francouzských autorů Balzaca, Stendhala, Zolu. Vím, že jsme měli nějaké vzdálené předky z okolí Limoges, ale fakt vzdálené. Ale je to zvláštní, jak to v člověku asi přece jen je, a taky když jste pořád obklopeni věcmi francouzské provenience, tak to ve Vás zůstane asi napořád. Je fakt, že já když v knihkupectví vidím něco, co jen trochu připomíná Francii nebo Provence nebo něco podobného, tak okamžitě kupuju. Doma chodím do francouzské taverny/bufetu a nikdy se toho nepřejím. Bylo mi strašně, když jsem slyšela o loňských útocích v Paříži a Nice, hrozně jsem to prožívala, prostě přišlo mi jako kdyby to byl i částěčně můj národ, prostě asi ta vzdálená francouzská krev a hrdost se asi i přes tu rodovou vzdálenost ve mně nezapře. Jinak z dědečkovy strany jsme zase částěčně němci, ale tam mě to nějak netáhlo. Z otcovy strany jsme zase naopak čeští sedláci jako poleno. Jak už jsem psala, asi se to ve mě všechno trochu namíchalo dohromady.Smějící se

Marina Anissina, Gwendal Peizerat - Waltz

22. listopadu 2017 v 19:51 | tereza
Taková krásná zvedačka - a bumUsmívající se Ještěže jí neupustil a spadla tak na něj.

Pearl Jam, Jeremy

21. listopadu 2017 v 13:51 | tereza
Skvěle zahráno a zazpíváno. Navíc Eddie Vedder byl tedy opravdu něco.....Krásný a talentovaný kluk!

Sergej Prokofjev, Romeo a Julie

20. listopadu 2017 v 13:53 | tereza
Moje babička milovala klasickou hudbu. Hrála na klavír, vykládala karty, nosila haldu řetízků skoro jako paní Květa Fialová a byla nesmírně vysoká, štíhlá, načesaná a kultivovaná. Děda nemiloval klasickou hudbu, on miloval fotbal, vepřo knedlo zelo a pivo. Moje maminka je tak něco mezi. Klasickou hudbu ráda nemá a nemá moc ráda ani to vepřo knedlo zelo. Můj táta miluje knihy, výtvarné umění a rockovou hudbu. No a já? Asi tak podle očekávání mišmaš toho všeho. Mám taky ráda klasickou hudbu, miluju rock, nevykládám karty, nemám ráda pivo ani vepřo knedlo zelo a miluju výtvarné uměníMrkající

Good times Bad times, část 12.

19. listopadu 2017 v 14:46 | tereza
Nakonec se večer opravdu vydařil. Už dlouho jsem se necítila tak šťastná a v pohodě jako tehdy v klubu. Po našem malém "povyražení" v šatně, jsme si šli s Johnem sednout na bar. Dali jsme si pivo a John potkal nějaké známé, kluka s holkou se kterými jsme si chvíli uvolněně povídali. Taky za ním přišlo pár lidí pro podpis, což ho viditelně trochu zaskočilo, ale viděla jsem na něm, že nikoli nepříjemně. Holky se tentokrát od něj drželi v uctivé vzdálenosti a bylo mi jasné, že je to kvůli tomu, že jsem tam s ním byla já. Za nějakou dobu se přišourali i Steve, Danny a Mike, Johnovi spoluhráči a všichni jsme se výtečně bavili...no, bavili, dalo by se říst že jsme se totálně zlískali, navíc po nějaké době Steve vytáhl jointa a hodil hlavou směrem k východu. Zvedla jsem se já a Danny, Mike s Johnem byli v živém hovoru a oba zavrtěli hlavou, že nejdou. Naše malá skupinka se usadila na malé lavičce stranou od klubu a od lidí a dali jsme se do hulení. Cítila jsem se příjemně uvolněná, i když se mi trochu motala hlava. Chvíli jsem jen zírala do blba a pak jsem důležitě pronesla směrem k Dannymu. "Máš rozvázanou tkaničku. Myslíš si, že jsem úplně blbá, když mu odpouštím všechny ty děvky? TaK jsem? Jsem blbá?" spustila jsem s hlavou obrácenou k Dannymu.
"Kate!"
"Co jako? Co si vlastně o mě povídáte?" vyjela jsem na oba.
"No, víš Kate, my se většinou bavíme o jinejch věcech. Tebe a Johna zrovna moc nerozebíráme, to mi věř" uchechtl se Steve.
"Jo? Tak o čem se prosím tě v tom studiu celý ty hodiny bavíte? Já s Johnem jsme přece úchvatný téma k dlouhejm hovorům, ne?" blábolila jsem.
"Heleď, nechceš jít už dovnitř? John už se asi po tobě začně shánět."
"Ten? Fakt myslíš že by mě tak postrádal?"
"Proč se pořád tak shazuješ? Jseš nádherná holka a John...John tě zbožňuje, to mi fakt věř" řekl tiše Danny a prohlížel si důležitě špičky svých bot.
Chvíli jsme tiše seděli a bylo to docela příjemné, jen tak sedět a oddávat se každý svým myšlenkám.

Oba jsme s Johnem pili a tak jsme šli pěšky. Bylo chladno a tak jsme se choulili do kabátů a k hlavně k sobě. Byly to hlavně tyhle chvíle, které jsem si chtěla navždycky vrýt do paměti, chvíle, kdy jsme byly jen my dva a nic jiného z okolí jsme nevnímali a nezajímalo nás. A také nám nic a nikdo nemohl ublížit. Nikdy jsem nebyla typ který by měl hromadu kamarádek, měla jsem vlastně jen Celine a pak spoustu známých ale přátelé to nebyly. S rodiči jako bych nikdy nenašla společnou řeč, jejich svět a ten můj jako by byly od sebe vzdálení tisíce světelných let. A od té doby, co jsem se seznámila s Johnem se tahle propast ještě více prohloubila. John nebyl jen můj přítel, milenec, ale mimo jiné také můj nejlepší kamarád. Byly dny, kdy jsme spolu jen tak seděli v křesle, pouštěli si hudbu a jen tak si povídali o blbostech, na co půjdem do kina, jaké herce máme rádi, luštili jsme spolu křížovky, kočkovali se, chodili spolu tancovat. Asi se tomu říká spřízněné duše. Zní to jako hloupé klišé, ale já to vždycky tak cítila. Že on je ta ztracená polovina, kterou snad každý člověk hledá a já přes to všechno cítila vděčnost, štěstí i radost z pocitu, že já tu svou půlku našla.

Lara Fabian, Je suis malade

16. listopadu 2017 v 11:12 | tereza
Francouzsky jsem se kdysi učila docela intenzivně, pak jsem to zase stejně intenzivně všechno zapomněla, mimochodem kdysi jsem zjistila, že mám přes svojí babičku nějaké vzdálené francouzské předky, takže nevím, asi proto mě ten jazyk odmalička hrozně přitahoval a dodneška mám hrozně ráda francouzské písničky a vůbec jsem vždycky hltala všechno, co trochu zavánělo Francií. Nicméně pak u mě přece jen zvítězila angličtina, protože francouzsky musíte pořád cvičit, jinak to za chvíli všechno zapomenete, což se mě stalo téměř kompletně. Kdysi jsem si uměla přeložit třeba i článek v novinách, dneska to absolutně nezvládnu V Paříži jsem byla dvakrát, jednou na jihu Francie, kde jsem si taky potvrdila, že mluvím jako idiot a že moje francoužština je příšerná, ale vždycky si říkám, že lepší něco než nic, ne?

Marina Anissina/ Gwendal Peizerat - Esmeralda

15. listopadu 2017 v 14:34 | tereza
Romantičtější už to snad ani být nemůže! Přiznám se, že přece jen mám raději verzi kterou jezdili později, kde se zpívá ve francoužštině, ale i tak...krásné. Navíc já měla pro Gwendala Peizerata až nebetyčnou slabost už coby puberťačka a tea chemie mezi nimi je kouzelná. Skoro se mi nechce moc věřit, že mezi nimi nikdy nic nebylo, tedy tvrdí to. Ale co my víme, že.