Good times bad times , část 2.

30. října 2017 v 10:43 | tereza
"Kate, Kate, pojď sem prosím tě nahoru za mnou! Ty hvězdy jsou tak blízko, já...chtěl jsem je vidět blíž. Když stojíme na zemi tak jsou tak daleko, ale jak vylezeš na něco vyššího, sakra, to je boží!" blábolil John a já jsem málem vykřikla zděšením, když John doširoka rozpřáhl ruce s rozzářeným výrazem štastného, sjetého opilce, husté, tmavě hnědé, lehce vlnité vlasy, který mu normálně splývaly něco málo přes ramena, mu teď divoce poletovaly okolo hlavy a přitom poněkud zavrávoral. Naštěstí se mu nějakým zázrakem podařilo případný pád vybalancovat a mě přitom tlouklo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Navíc byla příšerná zima, já měla přes krátké červené šaty hnědý silný kabát a John na střeše stál jen v černém tričku s krátkými rukávy a zvonových džínách a viděla jsem jak mu od úst stoupá pára. "Katie, Kate, pojď jsem za mnou, to přece musíš vidět" volal na mě John tím svým typickým štěněčím prosebným tónem. "Nebo si pro tebe slezu a unesu tě nahoru" zahrozil a znovu zavrávoral. Než abych riskovala, to že sletí dolů, při případném pokusu o sestup, rozhodla jsem se raději vylézt nahoru za ním a pak...no, to nevím co bude pak, to se uvidí.
"Panebože, do pr...." zaklela jsem a začala jsem se s nasupeným výrazem hrabat nahoru po úzkém žebříčku na malou římsu, kde stál další, ještě menší žebříček, který konečně vedl až nahoru na střechu k Johnovi. Ve vysokých černých kozačkách to rozhodně nebyla snadná záležitost. A to jsem si ty kozačky koupila jen kvůli němu, i když byly příšerně drahé, protože jsem věděla, že se mu líbily ,prý v nich mám fantický nohy, šeptal mi tenkrát svůdně do ucha v obchodě. Dlužno říct, že je zaplatil. Aspoň že tak!) Já idiot! V současné době bych je ze všeho nejraději strhla z nohy a přetáhla ho s nimi přes hlavu.
Dvakrát jsem uklouzla a málem sletěla dolů sama a to jsem skoro nic nepila. Konečně jsem se s funěním doškrábala až nahoru k Johnovi, který mi způsobně podával ruce, aby mi pomohl nahoru. Jedním pohybem mě vytáhl nahoru a než jsem se stačila vůbec vzpamatovat a nadechnout, ucítila jsem jeho rty na svých. Začal mě vášivě líbat a mě se tak zatočila hlava až jsem se bála že spadneme oba. S Johnem to nikdy nebylo jinak. Kdybych ho měla nějak charakterizovat pro ty co neznali asi bych použila jediné slovo: vášnivý. Ale ne v takovém tom nahlouplém slangu červených knihoven. On opravdu všechno co dělal, dělal s neuvěřitelnou vášnivostí, zaujetím, takovým, jaké jsem snad u žádného jiného člověka nikdy neviděla. Miloval hudbu jako by to byla žena, pro kterou by dal život. Miloval staré příběhy, keltské a středověké báje o krásných paních a ušlechtilých rytířích, měl jich plnou knihovnu. Pro něj představovaly únik, vysněný ideál jak by se měl muž chovat. Měl být upřímný, čestný a spravedlivý a rozdávat lásku ženám. No, v tomhle ohledu nezahálel. Věděla jsem to, věděla jsem o nich a nebudu předstírat, že to nebolelo. Bolelo. Nikdy mi nic neřekl, ale...tohle prostě holka sakra pozná. Párkrát jeli s klukama na šˇnůru po Skotsku a vždycky když se vrátili byl jiný, prostě jsem mu to viděla na očích a taky...no, co si asi tak máte myslet když mu košile v kufru páchly nějakým cizím parfémem, který jsem já rozhodně nepoužívala a taky jsem v jedné zastrčené kapse našla krabičku kondomů...a ne plnou. Hrabala jsem se mu tenkrát v kufru a cítila jsem se při tom hrozně, nikdy předtím jsem tohle žádnému klukovi nedělala a bylo mi z toho zle, ale...jemu z toho zle nebylo? Tenkrát jsem spoustu nocí probrečela do polštáře a dusila jsem vzlyky aby mě neslyšel. "Miluje tě, Kate. Věř mi" řekl mi jednou Danny, jeho spoluhráč s kapely, když jsme spolu byli jednou sami. Trochu jsem se nevěřícně ušklíbla, ale Dannyho obličej zůstal vážný. Snažila jsem se tvářit bezstarostně, ale moc mi to nešlo. "Vážně?" vyjela jsem na něj. "Tak proč....?" zlomil se mi hlas. "On to nedělá proto aby ti ublížil, věř mi. John je...je prostě John, vždyť ho přece znáš, nikdy nechce nikoho zranit, ale dělá to a mě je to líto, Kate, fakt, ale....Heleď, něco ti řeknu. Pamatuješ, jak ti minulej měsíc říkal, že byl na šnůře trochu nastydlej? Tsss, nastydlej, měl příšerný horečky, skoro blouznil. Kluci šli někam pařit, ale mě bylo prostě blbý nechat ho tam jen tak na pokoji. Tak jsem si hrál na hodnou mamku a vařil mu čaj a měřil mu teplotu, no měli jsme z toho potom děsnou prdel, to si dovedeš představit, ale když náhodou usnul, spal hrozně neklidně, házel sebou a viděl jsem jak je mu hrozně zle, že jsem fakt zvažoval, že zavolám záchranku. Ale on tě volal, Kate. V tom blouznění pořád volal tvoje jméno. Tvoje. Ne nějaký holky z turné, ale tvoje. Já...já jen chci abys to věděla." říkal mi tiše Danny a díval se mi upřeně do očí. Smutně jsem se na něj usmála. "Díky, Danny"


Zdravím, neměla jsem teď o víkendu tolik času, ale příští kapitola bude snad delší!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominátor Dominátor | Web | 30. října 2017 v 11:17 | Reagovat

http://lagablog.blog.cz/1610/moje-leto-kazdy-rok

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama