Říjen 2017

Good times Bad times část 4.

31. října 2017 v 15:36 | tereza
Stála jsem tam na střeše zabořená hlavou do Johnova ramena a v očích se mi leskly slzy. Naštvanost jakoby ze mě najednou opadla a já měla pocit jako bychom byli jediní lidé na světě. Byli jsme trochu stranou od centra, takže ani městský hluk už k nám tolik nedoléhal. "Tak co?" podíval se na mě John vítězoslavně. Usmála jsem se. "Je to krásný. Ale tohle už prosím nedělej, hrozně jsi mě vyděsil, bála jsem se...bála jsem se že se Ti něco stane. John na to nic neřekl, jen se ke mě sklonil a znovu mě políbil a přítom jsem cítila, jak mi jeho ruka lehce zajela pod můj kabát. "Ty šaty jsou děsně sexy, strašně ti sluší" zašeptal mi do ucha a začal mi rozepínat kabát. "Co to děláš" zeptala jsem se nevinně a John mi se stejně nevinným výrazem odpověděl. "Nó, jsme tu sami" políbil mě na krk a pokračoval. "navíc, na střeše jsem to ještě nedělal." zatvářil se nevinně.
"Já taky ne, a nemůžu říct, že by mi tenhle vzrušující zážitek nějak zvlášt chyběl. Navíc je tu strašná zima a ty máš jen tričko a džíny. Takže konec fantazírování a lezem dolů" prohlásila jsem rezolutně. No, někdo rozum mít musí ne? Ale koutky úst mi přitom pocukávaly při pohledu na Johnův ublížený výraz. "S tebou je teda zábava" povzdychl si a začal lezt opatrně dolů za mnou.

Druhý den přišla na návštěu Celine, moje nejlepší kamarádka už od školy. Byla to krásná vytáhlá blondýnka, hippie typ, což současně znamenalo, že jí mí rodiče rovněž svorně nesnášeli. Zajímala se o esoteriku a budhismus a podobné věci, taky vykládala karty. Přiznám se, že jsem byla k podobným věcem dost skeptická, přesto mi párkrát vyložila karty ale vyšly z toho vždycky jen takové obecné bláboly. Johnovy se pochopitelně líbila, i když se snažil tvářit že ho moje kamarádka vůbec nezajímá. Nicméně Celine vypadala, že je vůči jeho krásným, oříškovým očím totálně imunní, takže jsem byla celkem v klidu. Celine se totiž s nikým nemazala a měla svůj vlastní, svérazný smysl pro humor. Například, když se s Johnem prvně viděli, slyšela jsem jak pošeptala Johnovi, když byli spolu v kuchyni. "Hele, hezoune, drž ho pěkně v kalhotách a můžem bejt za jistých okolností třeba i kámoši. Kate je moje nejlepší kamarádka...rozumíš?" řekla sladce, ale její tvrdý a nesmlouvavý pohled hovořil za vše. John při tom zrudl jako rak a lehce se zakoktal. "J-jasně, ok". Celine nikdy neopomenula mít k Johnovi nějaké výhrady ale viděla jsem na ní, že ho má svým vlastním, svérázným způsobem moc ráda a že za tu dobu, co jsme byli spolu už i ona začala pomalu zjišťovat, co je zač. Přesto nezapomenu na jeden večer, který se mi vryl do paměti navždycky. Seděli jsme tenkrát s Johnem a Celine všichni u televize, bylo to tenkrát krátce po novém roce a docela dobře jsme se bavily. Cpali jsme se sladkostmi, hráli nablblé hry, smáli se u televize a Celine mě znovu přemlouvala, že mi vyloží karty, což jsem opakovaně odmítala. "Tak vylož mě" ozval se najednou Johnův hlas. "Ok" zasmála se Celine. Kartám jsem vůbec nerozuměla, ale živě si pamatuji, jak mi tenkrát přejel mráz po zádech při Celinině výrazu, když vykládala Johnovi. Byla bílá jako smrt a nestále se drbala na krku, což dělala vždycky, když byla nervózní. "Co tam vidíš?" naléhal na ní John. "Nic, jsou to...jenom pitomosti. Dneska..dneska mi to vůbec nejde. Promiň, Johne" zasmála se na něj nervózně a skoro naštvaně shrnula karty ze stolu. Trochu mě to zarazilo, protože ona ho jménem skoro nikdy neoslovovala. Vždycky to bylo jen "hezoune", "Frajírku", "hnědý voko" a podobně, nikdy ne "Johne". Vstala a beze slova šla do kuchyně. Našla jsem jí tam opřenou o kuchyňskou linku a hlavu měla v dlaních. "Co je Celine? Cos tam viděla, prosím, řekni mi" naléhala jsem.
"Ne!" řekla rezolutně. "Promiň, zlato, ale...já už budu muset jít, bylo to tu fajn. Mějte se" zlehka mě políbila na tvář a rychlostí světla zmizela z bytu.

Anissina/Peizerat - Waltz, 1999

31. října 2017 v 10:04 | tereza
Nádherné, nemám slov. Jako princ a princezna z pohádky. Navíc, mít takového tanečníka jako je Gwendal....Nevím proč, vždycky si při tom vzpomenu na Turgeňevovy Jarní vody.

Marina Anissina, Gwendal Peizerat - Devil in me

30. října 2017 v 17:45 | tereza
Miluju ty dva!

Good times Bad times část 3.

30. října 2017 v 17:42 | tereza
Chvíli jsme tam stáli, líbali se a já úplně ztatila pojem o všem, o čase, o tom kde jsem a proč tam jsem. Pak se John konečně odtáhl a pošeptal mi do ucha "Koukni nahoru" . Vzhlédla jsem a na nebi se jiskřilo spousta hvězd, navzdoru tomu, že jsme byli ve městě. A měl pravdu, na té střeše jako bychom jim byli přece jen o něco blíž. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene a trochu mě polechtali jeho vlasy. Najednou jsem, ani nevím proč, ucítila jak se mi derou do očí slzy. Najednou toho bylo nějak moc. S Johnem jsem měla pocit, že se řítím po horské dráze, která vyletěla ze své osy a najednou vůbec neví kam se vlastně řítí. "Jednou tě zničí" říkala mi má matka. "Uvídíš, že se to stane, je to nezodpovědný frajírek, který stejně chce od tebe jen to jedno a až to dostane, tak tě odkopne jako všechny ostatní" Milé, že? Má matka vůbec byla k mým bývalým partnerům vždycky vrcholně "milá" osoba. Měla jsem tehdy sto chutí zaječet jí do tváře, že už "to" ode mě stejně dávno dostal a odkopnutá zatím stále nejsem. Ale neudělala jsem to. Nevím, proč jsem se nedokázala matce nikdy vzepřít. Vždycky, když na mě začala ječet tím svým pisklavým, autoritativním hlasem, zůstala jsem jako ochromená a připadala jsem si jako pětiletá holčička. Ta večeře Johna s mými rodiči byla tenkrát totální katastrofa. Neměla jsem ho k nám nikdy vodit. Můj otec byl vysokoškolský profesor, tehdy už na penzi, má matka také učila. Vražedná kombinace. A pak se ve dveřích zjevil John, s vlasy po ramena, džínách a frajerské kožené bundě (měl malou motorku). Ačkoli mu to naprosto bezostyšně slušelo, myslela jsem si to tenkrát bezpochyby jen já. Mí rodiče pochopitelně ne. matka po mě okamžitě vrhla pohled typu "No, co má tohle znamenat, ty snad už nejsi vůbec při smyslech" a otec se také zatvářil značně zaraženě, když se na něj John vyřítil s odzbrojujícím úsměvem a napřaženou pravicí. Nicméně musím uznat, že otec alespoň zachoval dekorum a rozhodně ho neurážel nepříjemnými dotazy. Dlužno říci, že to za něj v plné zdatnosti obstarala má matka. Co dělají vaši rodiče? A vy? To se živíte jen hudbou? No, pochybuji, že z toho by jste byl živ, že, dnes je podobných "kapel" (slovo kapel matka přímo procedila mezi zuby) jako máků, že? Máte nějaké vyšší vzdělání? Máte sourozence? Ale bez vzdělání se dneska neobejdete mladý muži, na to by jste měl myslet. A kde bydlíte? Aha, v podnájmu....
Dlužno říci, že John se držel a snažil se být k mí matce maximálně zdvořilý, i když jsem na něm viděla, jak je nervózní a celý nesvůj. Byli jsme tam asi dvě hodiny a pak jsme se omluvily. Když jsme vyšli ven, John si unaveně opřel záda o dveře a hlasitě odfoukl a utřel si pot z čela. "Kristepane, myslel jsem že každou chvíli začne s torturou". . Ale pak se stalo něco, co jsem na něm milovala nejvíc - Zoufalé oči se najednou rozjasnily, zablikaly v nich šelmovské ohníčky a John se rozesmál tím svým upřímným, nakažlivým smíchem a přitáhl mě k sobě. "Miluju tě" pošeptal mi a já věděla, že si přesně totéž v tu chvíli myslím i já.

Good times bad times , část 2.

30. října 2017 v 10:43 | tereza
"Kate, Kate, pojď sem prosím tě nahoru za mnou! Ty hvězdy jsou tak blízko, já...chtěl jsem je vidět blíž. Když stojíme na zemi tak jsou tak daleko, ale jak vylezeš na něco vyššího, sakra, to je boží!" blábolil John a já jsem málem vykřikla zděšením, když John doširoka rozpřáhl ruce s rozzářeným výrazem štastného, sjetého opilce, husté, tmavě hnědé, lehce vlnité vlasy, který mu normálně splývaly něco málo přes ramena, mu teď divoce poletovaly okolo hlavy a přitom poněkud zavrávoral. Naštěstí se mu nějakým zázrakem podařilo případný pád vybalancovat a mě přitom tlouklo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Navíc byla příšerná zima, já měla přes krátké červené šaty hnědý silný kabát a John na střeše stál jen v černém tričku s krátkými rukávy a zvonových džínách a viděla jsem jak mu od úst stoupá pára. "Katie, Kate, pojď jsem za mnou, to přece musíš vidět" volal na mě John tím svým typickým štěněčím prosebným tónem. "Nebo si pro tebe slezu a unesu tě nahoru" zahrozil a znovu zavrávoral. Než abych riskovala, to že sletí dolů, při případném pokusu o sestup, rozhodla jsem se raději vylézt nahoru za ním a pak...no, to nevím co bude pak, to se uvidí.
"Panebože, do pr...." zaklela jsem a začala jsem se s nasupeným výrazem hrabat nahoru po úzkém žebříčku na malou římsu, kde stál další, ještě menší žebříček, který konečně vedl až nahoru na střechu k Johnovi. Ve vysokých černých kozačkách to rozhodně nebyla snadná záležitost. A to jsem si ty kozačky koupila jen kvůli němu, i když byly příšerně drahé, protože jsem věděla, že se mu líbily ,prý v nich mám fantický nohy, šeptal mi tenkrát svůdně do ucha v obchodě. Dlužno říct, že je zaplatil. Aspoň že tak!) Já idiot! V současné době bych je ze všeho nejraději strhla z nohy a přetáhla ho s nimi přes hlavu.
Dvakrát jsem uklouzla a málem sletěla dolů sama a to jsem skoro nic nepila. Konečně jsem se s funěním doškrábala až nahoru k Johnovi, který mi způsobně podával ruce, aby mi pomohl nahoru. Jedním pohybem mě vytáhl nahoru a než jsem se stačila vůbec vzpamatovat a nadechnout, ucítila jsem jeho rty na svých. Začal mě vášivě líbat a mě se tak zatočila hlava až jsem se bála že spadneme oba. S Johnem to nikdy nebylo jinak. Kdybych ho měla nějak charakterizovat pro ty co neznali asi bych použila jediné slovo: vášnivý. Ale ne v takovém tom nahlouplém slangu červených knihoven. On opravdu všechno co dělal, dělal s neuvěřitelnou vášnivostí, zaujetím, takovým, jaké jsem snad u žádného jiného člověka nikdy neviděla. Miloval hudbu jako by to byla žena, pro kterou by dal život. Miloval staré příběhy, keltské a středověké báje o krásných paních a ušlechtilých rytířích, měl jich plnou knihovnu. Pro něj představovaly únik, vysněný ideál jak by se měl muž chovat. Měl být upřímný, čestný a spravedlivý a rozdávat lásku ženám. No, v tomhle ohledu nezahálel. Věděla jsem to, věděla jsem o nich a nebudu předstírat, že to nebolelo. Bolelo. Nikdy mi nic neřekl, ale...tohle prostě holka sakra pozná. Párkrát jeli s klukama na šˇnůru po Skotsku a vždycky když se vrátili byl jiný, prostě jsem mu to viděla na očích a taky...no, co si asi tak máte myslet když mu košile v kufru páchly nějakým cizím parfémem, který jsem já rozhodně nepoužívala a taky jsem v jedné zastrčené kapse našla krabičku kondomů...a ne plnou. Hrabala jsem se mu tenkrát v kufru a cítila jsem se při tom hrozně, nikdy předtím jsem tohle žádnému klukovi nedělala a bylo mi z toho zle, ale...jemu z toho zle nebylo? Tenkrát jsem spoustu nocí probrečela do polštáře a dusila jsem vzlyky aby mě neslyšel. "Miluje tě, Kate. Věř mi" řekl mi jednou Danny, jeho spoluhráč s kapely, když jsme spolu byli jednou sami. Trochu jsem se nevěřícně ušklíbla, ale Dannyho obličej zůstal vážný. Snažila jsem se tvářit bezstarostně, ale moc mi to nešlo. "Vážně?" vyjela jsem na něj. "Tak proč....?" zlomil se mi hlas. "On to nedělá proto aby ti ublížil, věř mi. John je...je prostě John, vždyť ho přece znáš, nikdy nechce nikoho zranit, ale dělá to a mě je to líto, Kate, fakt, ale....Heleď, něco ti řeknu. Pamatuješ, jak ti minulej měsíc říkal, že byl na šnůře trochu nastydlej? Tsss, nastydlej, měl příšerný horečky, skoro blouznil. Kluci šli někam pařit, ale mě bylo prostě blbý nechat ho tam jen tak na pokoji. Tak jsem si hrál na hodnou mamku a vařil mu čaj a měřil mu teplotu, no měli jsme z toho potom děsnou prdel, to si dovedeš představit, ale když náhodou usnul, spal hrozně neklidně, házel sebou a viděl jsem jak je mu hrozně zle, že jsem fakt zvažoval, že zavolám záchranku. Ale on tě volal, Kate. V tom blouznění pořád volal tvoje jméno. Tvoje. Ne nějaký holky z turné, ale tvoje. Já...já jen chci abys to věděla." říkal mi tiše Danny a díval se mi upřeně do očí. Smutně jsem se na něj usmála. "Díky, Danny"


Zdravím, neměla jsem teď o víkendu tolik času, ale příští kapitola bude snad delší!!!

A. in Chains - Bleed the Freak

28. října 2017 v 10:33 | Tereza

Piti piti pa - tanec

27. října 2017 v 10:14 | tereza
Tak nějak si představuji, že něco podobného tančí Kate v mém příběhu.Tak jen tak pro představu.!

Carmen - Bulerias, klub Marquee, 1974

26. října 2017 v 20:14 | tereza
Carmen miluju a skoro nikdo ji nezná, ale je to , nebo spíše byla opravdu fantastická prog-rocková kapela a produkoval jiTony Visconti, manažer D. Bowieho.

Good Times Bad Times, část 1.

26. října 2017 v 16:10 | tereza
Taková malá retro romance ze 70. let z muzikantského prostředí. Ráda píšu, ale prosím, neberte to příliš vážně je to opravdu jen takové na pobavení, relax i špetka romantiky.

část 1.,
Kate, Londýn, 1973

"Johne, Johne, slyšíš mě, sakra pojď dolů. Víš jaká je zima?" volala jsem nahoru zoufale a dlužno říct marně. Jedinou odpovědí a jasnou známkou toho, co si o mých obavách John myslí, byla bunda která v tu chvíli s lehkým žuchnutím přistála vedle, div ne přímo na mou hlavu. Vraceli jsme se z jednoho večírku u přátel, no tedy takového většího večírku. Zkrátka párty plná muzikantů. Mám je ráda, všechny opravdu, ale nesnášela jsem, když John přebral a já ho pak musela opilého tahat do taxíku a následně po schodech nahoru do našeho bytu. Byl to starý dům a výtah jsme neměli, takže jsem se s ním dřela nahoru po schodech jako s pytlem cementu a John většinou nebyl příliš ve stavu, kdy by se mnou spolupracoval. Nakonec jsem ho vždycky nějak dostrkala domů a strčila ho rovou do vany, což byl skoro jediná možnost, kdy se probral. Začínala jsem z toho všeho být čím dál vyčerpanější. Nevím, co to s ním v poslední době bylo. Přitom kapele se dařilo skvěle a měla jsem z kluků radost.Ale viděla jsme se v posledních měsících čím dál míň. Kluci měli dlouhé turné po Skotsku a Irsku a já zas šňůru se souborem. Abyste rozuměli, tančím moderní a výrazový tanec v jednom souboru a daří se nám, začínáme jezdit na zájezdy i mimo Anglii. Ale musím téměř permanentně cvičit a tak řadu hodin trávíme na trénicích. Zkrátka sladit se tak, abychom se s Johnem viděli alespoň pár dní v měsíci začínalo být čím dál tím těžší.

Vítejte

26. října 2017 v 15:18 | tereza
Ahoj, vítejte na mém novém blogu. Jsem nepolepšitelná milovnice hudby, zejména 60. a 70. let a také tak trochu píšu, takže to bude takový rozličný mišmaš a bude tu i jeden příběh-tak trochu romance ze 70. let na pokračování. Tak doufám, že se bude třba i líbit. Díky!