Držte mi palce!!!!

Sobota v 17:51 | tereza
Prosím, držte mi palce, kdo sem třebas občas chodíte. Je mi už přes měsíc velmi špatně a lezu pořád po doktorech, mám za sebou už krev, rentgeny a není to vůbec lepší, někdy je mi tak špatně, že mám pocit, že snad umřu a vůbec nevím, co se mnou bude. Snažím se být optimista, ale je to těžké, navíc teď před Vánoci je to obzvlášť na budku. Nemám vůbec na nic naládu a mám strach aby to nebylo něco vážného. Nemůžu ani psát, ani na počítači, jen takové krátké zprávy. Tak prosím, držte mi palce ať se to zlepší a já jsem zas OK!!!!!
 

Marina Anissina/Gwendal Peizerat, Piensa en mi

2. prosince 2018 v 11:07 | tereza
"Those who find beautiful meanings in beautiful things are the cultivated. For these there is hope. They are the elect to whom beautiful things mean only beauty.
Oscar Wilde, "The Picture of Dorian Gray

Bohemian Rhapsody - Galileo

28. listopadu 2018 v 14:23 | tereza
"How many Galileo´s do you want?"
I když Queen nejsou tak úplně moje krevní skupina, tak mladý Roger Taylor byl prostě "cuttest drummer ever" a Ben Hardy ho hraje moc pěkně!
 


David Oakes

26. listopadu 2018 v 17:22 | tereza
Nejsem zrovna filmový fanda a nemám o hercích, filmech a seriálech moc přehled, ale už od dob "Pilířů země" jsem ohromná fanynka britského herce Davida Oakese. Teda on tam hrál v podstatě hrozného hajzlíka, Williama Hamleigha, ale prostě se mi strašně líbilo jak tu postavu zahrál. Viděla jsem ho i v dalších seriálech jako Borgiové - Juan Borgia nebo "White Queen", kde si zahrál dalšího sexy "bad boye" George, vévodu z Clarence, naposledy jsme ho v televizi mohli vidět v královně Viktorii s J. Coleman. Prostě tak nějak si asi představuju krásného chlapa!!!

Led Zeppelin, Thank You

23. listopadu 2018 v 18:04 | tereza
Dovolte mi teď jen něco osobního - Hezké narozeniny, Honzo!!!! Věř mi, že na tebe myslím každý den a nikdy nezapomenu!

Žebrácký podzim, část dvacátá sedmá

21. listopadu 2018 v 17:26 | tereza
Zima 1389

"Jó, a jak říkám ona ho vyhnala z domu, protože byl prej pořád nalitej, no dovedete si to představit, pane vévodo? Ty ženský si dneska dovolujou až je to do nebe volající. To za vašeho pana otce nebejvalo" Starý zeman, pan Václav ze Středy si mohutně odplivl a pořádně si zavdal dalšího doušku medoviny. Jan poslouchal historky pana Václava se shovívavým úsměvem, trochu prohrábl ohniště a zabalil se do pláště. Byla nepříjemná lezavá zima a z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Byli na Moravě už od začátku ledna a hlavním důvodem bylo tažení moravských šlechticů proti bandám lapků, kteří se rozlezli po kraji, vraždili kupce a přepadávali vesnice. Incidenty se množily a tak trestnou výpravu vyhlásil sám jindy poměrně nečinný král Václav. Teď na zimu to byl pochopitelně holý nerozum, ale poslouchat se musí. Václav byl přítomen asi tak dva týdny a když uhodili první mrazy, stáhl se. Pár šlechticů se svými lidmi zůstali ještě pár týdnů jen tak z čiré zábavy a aby zabili čas a nemusely být doma s manželkami. Jan byl v té době na krátký čas v Praze a tak se přidal a jel také. Jako každý horlivý mladý šlechtic toužil také zažít nějaké dobrodružství a honit lapky mělo určitě něco do sebe, i když jakmile uhodili první mrazy, pro většinu šlechticů dobrodružství ztratilo značnou část svého kouzla a odebrali se raději k rodinným krbům.
Janovi se klížily oči, ospale zívl a zachumlal se ještě víc do svého pláště. Historky pana Václava ho příjemně uspávaly a dávaly mu také dostatek času přemýšlet sám o sobě a také o Richildě. Jejich vztah byl od podzimu poněkud zvláštní a popravdě se tomu Jan ani nedivil. Nebyla tu jen jeho nevěra, ale stále mezi nimi visel ve vzduchu jejich společný smutek, stín dítěte, které se nikdy nenarodilo a Richildiny smutné oči, které ho občas sledovaly se zvláštní směsicí smutku, ale i jakési nevyřčené výčitky. Když se vrátil z Křivoklátu, Richilda se už uzdravovala, horkost přešla a bába, která byla u ní, mu řekla, že mladá paní vévodkyně má snad už vyhráno. Jan za to upřímně děkoval Bohu, ale Richildě se nedokázal podívat do oči. Pořád myslel na Gabrielle, přemýšlel, jestli se už vrátila zpátky do Francie nebo jestli je ještě v Čechách. Co se vrátil do Zhořelce o ní neměl žádné zprávy a přesvědčoval sám sebe, že je to tak nejlepší pro oba. Raději se věnoval správě svého poměrně rozsáhlého panství a s Ondřejem často vyjížděli na projíždky po kraji. Jednou, na svatého Martina, dokonce uspořádali hon, byť to rozhodně nepatřilo k Janovým oblíbeným zábavám, ale věděl, že přátelské kontakty s okolními šlechtici se mu mohou hodit, a je lépe s nimi být zadobře. Dolů do podhradí pozval i kejklíře a kočovné herce, aby se mohli pobavit i prostí lidé, pro které to byla obrovská událost. Jan se představení i s Richildou také zůčastnili. Hrála se hra o svatém Martinovi (jak jinak) a Jan měl ohromnou radost, protože i Richilda se po dlouhé době evidentně dobře bavila a několikrát se na něj pokradmu usmívala. Pak přišli na řadu kejklíři a jejich veselá vystoupení. Jeden z nich, usměvavý mladík metající kozelce dal dokonce Richildě krásnou červenou růži, předtím se ovšem nenápadně pozeptal na souhlas od Jana, jestli se může odvážit a růži jeho půvabné paní dát.
Jan a Richilda se pak pomalu vydali pěšky na cestu zpátky do hradu. Byla už velká zima, ale Richilda trvala na ton, že se ráda projde a alespoň si prý na chvilku užije Janovi společnosti. "Jsi hodně pryč. Skoro jsem zapoměla jak vypadáš" řekla mu tiše, když šli k hradu, zavěšení do sebe, sloužící pár kroků za nimi, nesoucí louče. Jan jí o pár kroků předešel a hravě se před ní postavil do svitu louče. "A? Jak vypadám?" zeptal se jí Jan s pobaveným úsměvem. I Richilda se zastavila a chvilku si ho prohlížela. Svit louče mu ozařoval jeho hezkou tvář s jasnýma, jiskrnýma očima a bradu i tvář mu pokrývalo lehké strniště. Richilda musela s lehkým uzarděním přiznat, že to jejímu choti opravdu mimořádně sluší, byť i jemu jakoby prožité události přidali pár let navíc, ačkoli stále ještě nedovršil ani dvacátý rok života. Richilda sklonila hlavu a trochu nesměle špitla. "Vypadáš dobře". Jan se zastavil až těsně u ní a vzal jí lehce za bradu. "Tobě to taky moc sluší. Obzvlášť dneska. Bavila ses?"
Richildě se rozzářiliy oči. "Ano, moc. Bylo to krásné, myslím to představení o svatém Martinovi"
Jan se klukovsky rozesmál. "Ano, obzvlášť ten kůň. Myslím, že by se skvěle vyjímal ve stájích Jindřicha z Rožmberka." Herci totiž neměli koně skutečného, ale vyrobeného ze starých látek a připomínal spíše vypasenou stračenu než koně. I Richilda se znovu rozesmála.
Tu noc se Jan poprvé odvážil přijít za Richildou do ložnice. Týden předtím byla Richildu znovu prohlédnout bába a ujistila ho, že paní vévodkyně je už zcela v pořádku. Nicméně ho nabádala, ať je opatrný. "Já Vás mužské znám...ale vy jste s prominutím pane vévodo takový nesmělý, takže pokud jste to nepochopil, tak Vám říkám jasně, že k ní v noci už můžete, ale buďte ohleduplný, je to jasné?" obořila se na něj bába s nekompromisním výrazem. Evidentně jí bylo úplně jedno jestli mluví s prostým chalupníkem nebo se synem císaře.
Richilda sedělea u zrcadla a rozčesávala si své dlouhé blonďaté vlasy. Viděla Jana v zrcadle jak si jí úsměvem prohlíží. "Proč si mě tak prohlížíš?" optala se ho zvědavě. Jan se sklonil až k ní, políbil jí do vlasů a zašeptal jí do ucha. "Jsi moc krásná s těmi rozpuštěnými vlasy. Proč je takhle nenosíš i přes den?"
Richilda odložila hřeben a otočila se na něj. "Víš přece, že by se to neslušelo. Jsem vdaná žena"
Jan mávl rukou. "Tady nejsme u dvora. A pak, tady platí co řeknu já."
Richilda zavrtěla hlavou. "Ale ale, pane vévodo, nějak jste nám zpychnul. Dejte si pozor, aby Vám ta moc nestoupla do hlavy."
Jan jí naoko nadurděle vzal do náručí a položil jí na postel. "No, obávám se, že to prozatím nehrozí. S ohledem na velikost toho, nad čím vládnu." rozesmál se a znovu jí políbil tentokrát už s větší vášnivostí, ne tak jemně jako předtím. Richildě to nebylo nepříjemné, právě naopak. I ona si musela přiznat, že po něm touží. I jí chyběly společně strávené noci, ale zároveň se hrozně bála. Co když bude znovu těhotná a znovu se to nepovede? Měla pocit, že další ztrátu by už nepřežila. Vždyť se sotva zotavila, jak po psychické tak po fyzické stránce, a nedovedla si představit, že by něco podobného měla absolvovat znovu. Měla strašný strach a ptala se sama sebe jestli jí to opravdu stojí za těch pár slastných chvilek.
Jan lehce vzdychl a mezitím jí rozvázal tkanice u výstřihu. Tvář, krk i výstřih jí pokrýval něžnými polibky, ale když jí chtěl jemně vyhrnout košli, zarazila ho. "Jane...prosím, já...ještě nechci." zadívala se něj neštastně a prosebně. Jan lehce sklonil hlavu a zadíval se na krátkou chvíli do plamenů v krbu. "Ale....bába říkala, že už jsi zdravá. Bolí tě něco? Není ti dobře?" zeptal se jí trochu zmateně a se zjevnou starostí v hlase.
"Ne, tak to není. Nic mi nebolí. Jen....prostě se ještě necítím." Richilda trochu stiskla rty. "A taky se trochu bojím. Co když zase...." nedořekla, ale Jan pochopil. Něžně jí pohladil po vlasech. "Neboj se, já...já to chápu. To je samozřejmé, že přece nemusíme....že se nemusíme pokoušet o další dítě hned. Já..." Jan se trochu začervenal. "Já si dám pozor, nemusíš se bát. Ale nemusí to být dnes večer, já nespěchám" lehce jí políbil na čelo. Popravdě, bylo mu trochu trapně a cítil se trochu nesvůj, když měl s Richildou mluvit o takových věcech. Vlastně mu bylo trapně vždycky, když za ní měl takhle trochu potupně přijít do ložnice. V hlavě měl stále jejich fiasko o svatební noci a přestože určitou bariéru nesmělosti už přece jen překonali, pořád se mu zdálo ještě hodně nezkušená a skoro dětská. Navíc ve srovnání s Gabrielle, která byla jen o pár měsíců starší než Richilda a přesto....Ne, nesmím na ní myslet, je to pryč, pomyslel si Jan, ale bylo to těžké, težší než si myslel.

Žebrácký podzim, část dvacátá šestá

19. listopadu 2018 v 20:32 | tereza
Gabrielle a Jan se vrátily z projíždky až pozdě odpoledne, rozesmátí, hladoví a zadýchaní z rychlé jízdy. Janovi však úsměv brzy zmizel z tváře, protože na nádvoří okamžitě poznal Ondřejova hnědáka. Něco se stalo, pomyslel si okamžitě a plný obav rychle seskočil z koně, hodil uzdu štolbovi a vběhl do paláce, o pár kroků za ním ho následovala Gabrielle. Ondřej seděl u stolu s Václavem a tiše spolu hovořili. Jan vpadl do sálu jako velká voda a oba při jeho příchodu zvedli hlavy směrem k němu.
"Ondřeji...Co tady děláš? Stalo se něco doma?" vychrlil ze sebe Jan. Ondřej, který viděl že za Janem stojí i Gabrielle usoudil, že bude lepší, když si promluví o samotě. "Pojď, povím ti to v klidu a v soukromí." Chytil lehce Jana za rameno a odvedl ho z místnosti.
Když se za nimi zavřeli dveře do jednoho z pokojů, Jan už to napětí nevydržel a pro změnu teď chytil za rameno Ondřeje on. "Tak řekneš mi už konečně co se stalo? Je něco s Richildou?"
Ondřej lehce pokýval hlavou s bolestným výrazem ve tváři. "Omdlela v zahradě. Dvorní dámy říkaly, že jí už předtím nebylo dobře, stěžovala si na křeče v břiše a no.... Ondřej trochu zrozpačitěl. "prostě začala silně krvácet...no, víš kde....no a dostala velkou horkost. Zavolali jsme hned bábu, ale dítě bohužel...je mi to moc líto, Jane" vysvětloval jemně Ondřej a vzal Jana konejšivě za rameno. Ten ho pozorně poslouchal a jakoby bezmyšlenkovitě klesl na židli a chvíli jen tak zíral před sebe. "A Richilda? Jak je jí?....´ˇZije?" vypravil ze sebe po chvíli lehce ochraptělým hlasem. Ondřejovi bylo jasné, že se drží, ale že má pláč na krajíčku. "Neboj se, bába byla skoro pořád u ní, říkala, že se horkost podaří srazit, tak snad....A že snad, když Bůh dá budete míct i další děti"
"Myslíš, že na tom mi teď záleží?" utrhl se na něj Jan a sklonil hlavu. "Je to moje vina" zašeptal tiše.
Ondřej si k němu přisedl. "Co to povídáš? To přece není pravda. Nemůžeš za to, nikdo nemůže. Takové věci se přece stávají. Stalo by se to i kdybys tam byl. To si přece nemůžeš klást za vinu." snažil se ho utěšit Ondřej, ale Jan jen vrtěl hlavou. Najednou vstal ze židle a beze slova si začal balit věci. "Jedeme domů, připrav se na cestu" řekl mu stroze.
"Jane, kůň je celý zchvácený, teď jsem přijel. Vyjedeme zítra časně ráno. Já...já věřím, že Richilda bude v pořádku" přemlouval ho Ondřej.
Jan si sedl na postel a najednou vypadal hrozně vyčerpaně a Ondřejovi připadal jakoby zestárl o deset let. "Já nevím" zamumlal. "Asi máš pravdu. Dobře, vyjedeme ráno. Půjdu na vzduch" Jan se trochu zmateně zvedl z postele a v mžiku byl z místnosti pryč. Ondřej si težce vzdychl. "Sakra krucinál" zaklel si sám pro sebe pod vousy.

Jan prošel dlouhou chodbou které vedla do zadního traktu na zahradu, šel stále rychleji a rychleji, až téměř běžel. Přitom cítil jak ho pálí v očích slzy a nezadržitelně mu stékají po tváři. Nechtěl plakat jako malý kluk, ale nešlo to zadržet. Cítil bolest, lítost, vztek ale zároveň i podivnou prázdnotu. Najednou se hnusil sám sobě. Nemohl se zbavit pocitu, že je to trest za jeho hřích a hřešil pořád, protože nelitoval ani jediné noci s Gabrielle, ani jediného dne. Byl s ní štastný, ale přece nemůže být Bůh tak krutý, aby potrestal Richildu? Ta přece za nic nemůže, to on je ten, který by měl pykat. Měl z toho v hlavě zmatek a nevěděl co dělat. Věděl, že to musí napravit, že musí za Richildou, nějak to všechno napravit.
Vyšel na zahradu a chvíli se jen tak bezmyšlenkovitě procházel. Najednou za sebou uslyšel něčí kroky a někdo tiše promluvil za jeho zády. "Jane....co se stalo?" Věděl, že je to Gabrielle, věděl, že ona za nic nemůže, to všechno on, jenom on....přesto se na ni zle obořil. "Můžeš mě nechat na pokoji? Nevidíš, že chci být sám? Stejně za všechno můžeš ty. Neměl jsem tě nikdy potkat, nemělo se to stát. Nic z toho. Chceš vědět co se stalo? Richilda přišla o dítě. Je mrtvé, rozumíš? A já ani nevím, jestli ona není taky" zakřičel na ní Jan a hlas se mu zlomil v pláč. Gabrielle byla napřed tak šokovaná, že o krok ucouvla, protože Jana nikdy neviděla rozzlobeného a jeho obvinění jí trochu vyvedla z míry, ale brzy pochopila, že z něho mluví hlavně bolest. Opatrně ho vzala kolem ramen. Napřed se bála, že jí od sebe odstrčí, ale cítila jak jeho napětí povoluje a objala ho. Jan jí chytil tak pevně, až se skoro lekla ale vzápětí ucítila, jak se mu tělo otřásá vzlyky. Hladila ho konejšivě po vlasech a po zádech jako malé dítě. "Shhh, to přebolí, uvidíš, že bude zase dobře." Po chvilce cítila, že se začíná trochu uklidňovat a podívala se na něj. Jan jí vzal obličej do dlaní a začal jí líbat. "Promiň, promiň, prosím tě, promiň mi to všechno. Já nechtěl....ty za nic nemůžeš, promiň, lásko" šeptal jí pořád dokola jako nějakou uklidňují mantru a jeho polibky se mísily se slzami a chutnaly slaně. Gabrielle věděla, že ty slzy nejsou jen Janovo, ale i její, protože jí v tu chvíli došlo, že tohle je rozloučení.

Jethro Tull, Cross-Eyed Mary

19. listopadu 2018 v 19:24 | tereza

Žebrácký podzim, kapitola dvacátá pátá

18. listopadu 2018 v 15:31 | tereza
Ondřej přecházel nervózně okolo dveří Richildina pokoje. Zdálo se mu, že bába je tam už celé věky a pořád se nic nedělo. Služky pořád pobíhaly sem a tam a nikdo mu nic neřekl. Konečně bába vyšla ven a na tváři mělo těžko identifikovatelný výraz.
"Tak co, jak je jí?" nevydržel to už Ondřej.
"Dostala nějakou horkost, ale snad se mi to podaří a horkost ustoupí. Silně krvácela ale z boží pomocí jsem to snad zastavila. Je ještě hodně mladá, to se někdy stává. Snad bůh dá a děti ještě bude moct mít." vzdychla bába.
"Takže to malé...." nedořekl Ondřej a cítil, že se mu trochu sevřelo hrdlo.
Bába potřásla hlavou. "Milej zlatej, co si myslíš? Byla jsem ráda, že jsem zachránila aspoň jí a že mi tam nevykrvácela. Zázraky ještě nedělám"
Ondřej se zamyslel. "Musím jet za Janem"
Bába se na něj zamyšleně podívala. "Jeď, bude ho potřebovat. To on jí musí dát sílu.....a taky lásku. Jak říkám, já neumím čarovat, ale někdy blízkost a láska druhého dělá zázraky, to mi věř. Já vím, že mezi panstvem se to moc nenosí, ale to je nade všechno. Láska někdy přece jen umí čarovat, ale musí být upřímná. Tohle řekni mladému vévodovi. Já nejsem čarodějnice, ale některé věci vidím dost jasně" Bába zdvihla varovně prst.
"Máš moc řečí" ohradil se Ondřej, ale pak bábě lehce pokynul a odvázal z opasku měšec a odsypal stříbrné mince. "Tady máš a díky, žes přišla tak rychle. A že.....žes jí zachránila"
Bába mávla rukou. "Vyhráno ještě nemá. Snažím se u každého stejně. Jestli je to chudák nebo boháč, to si pamatuj." řekla trochu nadurděným hlasem ale peníze si vzala.
"Zítra zase přijdu. Teď tvrdě spí a snd horkost už pomalu ustupuje. Dala jsem služebným přesné pokyny, co mají dělat."
"Díky"

Ondřej využil chvilky když bába odešla a opatrně nakoukl do Richildina pokoje. Opravdu se zdálo, že trvdě spí a vypadalo to, že dýchá pravidělně. Přesto se jí na čele perlil pot a i Ondřejovy se zdálo, že má horkost. Pocítil lítost nad touhle dívkou, ale i nad Janem. Bába měla pravdu, takovéhle věci se stávají, ale přesto se Ondřejovi zdálo, jako by zasáhla ruka osudu. Jako by se to dítě, které nebylo tak úplně zplozené z lásky, jako spíše z povinnosti, nemělo ani narodit. Jako by to nebylo správné, jako by zasáhla nějaká vyšší moc. A zároveň jako by Janovi chtěla připomenout, jak rychle může osud zasáhnout a jak rychle může ztratit lidi, na kterých mu přese všechno záleží. Možná Richildu nemiloval takovou láskou jako Gabrielle, ale Ondřej si byl přesto jistý, že by ho Richildina smrt hluboce zasáhla. I teď mu nebylo příliš dobře z toho, že bude poslem špatných zpráv a bude mu muset oznámit, že Richilda o dítě přišla. No, to bude něco, pomyslel si. Teď tam vpadnu do té jejich křivoklátské milostné idylky s touhle zprávou. Hluboce si vzdychl, ale zároveň mu bylo jasné, že nikdo jiný než on, jeho snad nebližší přítel to udělat nemůže.

"Vyhrála jsem!" vyvískla Gabrielle jako šťastné, rozjásané dítě, seskočila z koně a s vítězoslavným úsměvem čekala na Jana, který o chvilku později přicválal za ní. "Měl bys trochu víc trénovat, lenochu. I náš štolba umí jezdit rychleji"
"Jsi pěkná podvodnice" naoko se durdil Jan, když seskakoval z koně. "Moc dobře jsem tě viděl, jak sis to nadjela přes ten lesík. Prozkoumala sis to předem." Gabrielle nakrčila roztomile nosík a otočila se k němu zády, aby nakrmila svoji klisnu, která se po rozpůleném jablíčku už hbitě natahovala.
"Ale dobře, protentokrát ti velkoryse odpoštím. Ale nebude to zadarmo" přemítal s úšklebkem Jan. Chytil Gabrielle kolem pasu, otočil ji k sobě a než se stačila vzpamatovat, dlouze jí políbil. "Jste pěkný vyděrač, pane" vydechla Gabrielle, ale oči se jí smály.
"To byla jen záloha. Zbytek si vyberu večer. Přece by jste nechtěla abych po celém hradě rozhlásil, že paní vévodkyně podvádí" křenil se na Gabrielle Jan a ta ho hravě uhodila do hrudi, ale pak se rozesmála a znovu ho políbila.
Uplynulých pět dní bylo nádherných. Jan si připadal jako ve snu. Od chvíle co přijely na Křivoklát si Jan připadal jako by usnul a zdál se nekončící krásný sen. Italští vyslanci odjeli už za dva dny, takže na hradě už zbyly jen Gabrielle, její bratr Pierre, Václav, Jan a Beneš z Dubé, který se velmi brzy také vytratil. Pierre trávil většinu času na honu s Václavem a družinou a nad nečekaným milostným dobrodružstvím své temperamentní sestry přivíral blahosklonně obě oči. Rovněž Václav měl pro až po uši zamilovaného bratra pochopení a podobné prkotiny rozhodně neřešil. Gabrielle a Jan tak měli spoustu času jen pro sebe a také toho patřičně využívali. Počasí se po pár zachmuřených dnech opět vyjasnilo a tak spolu podnikaly dlouhé vyjíždky na koních do lesů, procházely se po loukách, špehovali jeleny a srnky, hrály si na schovávanou jako malé děti a trumfovaly se v jízdě na koni. A jakkoli byly tyhle dny kouzelné, Jan se jako každý mladý muž těšil především na noci, které téměř pokaždé trávil u Gabrielle a které byli pochopitelně zasvěcené vášnivému milování. Oba věděli moc dobře že tenhle stav věcí nepotrvá navěky, naopak, že za pár dnů skončí. Gabrielle se s bratrem vracela do Francie a Jan do Zhořelce. Zatím si to ale ani jeden z nich nechtěl připustit. Gabrielle se už jen při pomyšlení na rozloučení sevřelo hrdlo úzkostí. Vůbec si neuměla představit, že po tom, co zažila tady s Janem, bude znovu léhat se svým manželem a tvářit se jako , že je vše v pořádku. Měla pocit, že to nedokáže, ale zároveň věděla, že to udělat musí, což jí několikrát jemně připomnlě bratr Pierre. "Bav se sestřičko, ale nezapomeň, kde je tvoje místo. Víš sama, jak dobře je tvůj manžel zapsaný u krále a i my potřebujeme jeho přízeň. Nemůžu si dovolit nějaký skandál, kvůli tvým vrtochům. Mám tři děti a rozhodně nedopustím aby z nich byli nějací venkovští zemánci, kterým čouhá sláma z bot." upozornil jí lehce, přesto však velmi zřetelně bratr.

Oldřich Daňek

17. listopadu 2018 v 9:54 | tereza
"Zač by stál královský život, kdyby byl chován pod skleněným zvonem jako ostatky svatých v kolmarském chrámu" řekl tenkrát Jan s elegancí odkoukanou potulným básníkům a moéhučský lišák, jak říkávali Petrovi z Aspeltu po celé Evropě se jenom zašklebil a neřekl už nic.
Oldřich Daňek, "Král utíká z boje"

Nádherná knížka Oldřicha Daňka, kterou už mám od mládí a je už celá potrhaná. Je to psáno kouzelným, nezaměnitelným stylem.

Kam dál